Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2443/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze, Milešovská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -43 ze dne 7. července 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel požádal Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy o blíže určené informace. Ministerstvo žádanou informaci v zákonné lhůtě neposkytlo, stěžovatel proto podal stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Protože o této stížnosti nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto, stěžovatel podal u městského soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Po podání žaloby ministerstvo rozhodlo o odmítnutí žádosti stěžovatele o informace, čímž ukončilo svou nečinnost.

2. Vzhledem k tomu, že ministerstvo svou nečinnost ukončilo, stěžovatel vzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. Městský soud řízení o žalobě zastavil. Při rozhodování o výši nákladů řízení soud dospěl k závěru, že jsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by stěžovateli měla náležet pouze polovina nákladů, které by jinak odpovídaly počtu provedených úkonů právní služby. Tyto důvody soud shledal v tom, že stěžovatel před městským soudem vede několik typově stejných řízení, v nichž jsou žaloby "obsahově velmi podobné, formulářové". Soud proto ministerstvu uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 171 Kč.

3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení městského soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného d. Porušení svých práv spatřoval především v tom, že jej soud před rozhodnutím neupozornil na možné krácení nákladů řízení z důvodu hodného zvláštního zřetele. Rozhodnutí soudu je tak podle judikatury Ústavního soudu překvapivé a neústavní. Dále stěžovatel považoval za svévolné a nepřezkoumatelné úvahy soudu o tom, zda a nakolik jsou jeho žaloby formulářové. Stěžovatel vede s žalovaným ministerstvem řadu sporů z důvodu setrvalé a nezákonné nečinnosti, nelze mu tak klást k tíži, že jeho žaloby jsou v tomto ohledu podobné. Obsahově se žaloby zcela liší, neboť i samotné důvody a projevy nečinnosti ministerstva jsou odlišné. Soud také neodůvodnil, proč přistoupil ke krácení náhrady nákladů právě o 50 % a proč krátil i režijní paušál. Závěrem stěžovatel poukázal na nerovný přístup soudů, které v případě sporů se státem náhradu nákladů nepřiznávají mnohem častěji, než v jiných sporech.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Kasační stížnost není proti rozhodnutí o nákladech řízení přípustná (srov. ), stěžovatel tak vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že vydal překvapivé a nepřezkoumatelné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

8. Jak stěžovatel sám připomenul, rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např.

sp. zn.

,

,

,

,

). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

9. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud setrvale přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014). Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. února 2012].

10. Jak plyne z ústavní stížnosti, městský soud měl stěžovateli na nákladech řízení upřít 7 171 Kč, tedy částku bagatelní. Z ústavní stížnosti nevyplynulo, že tato částka mohla mít významný faktický dopad na stěžovatele, který v tomto ohledu v ústavní stížnosti nic netvrdil. Ústavní soud také neshledal, že by se městský soud dopustil zásadního ústavně významného pochybení, které by zasáhlo do samé podstaty práva stěžovatele na spravedlivý proces.

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu