Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1360/2021

-432

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 414 931 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. -352, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení 414 931 Kč, a to jako náhrady škody, která mu měla být způsobena jednáním Policie České republiky v rámci trestního řízení, konkrétně stálou výjezdovou skupinou Služby kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha I. Škoda měla žalobci vzniknout na věcech poté, co příslušníci Policie České republiky vstoupili do bytu na základě mimořádné události (výbuch, požár bytu) a provedli zajištění místa činu a věcí z něj.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č. j. -291, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované úhrady 414 931 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019, (viz čl. IV a XII ), dále jen „o. s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v , neboť dovolatel sice předložil v dovolání 22 otázek [pod písmeny a) až v)], avšak nejen že ke všem otázkám uvedl dva formální předpoklady přípustnosti vyžadované souhrnně (zcela nerozlišitelně), tj. že se odvolací soud u všech otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně že otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, ale v dále uvedeném textu na stranách dovolání 13 až 21 (na stranách 1 až 11 dovolání se dovolatel věnoval shrnutí dosavadního vývoje věci a obšírné citaci rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího) přednesl již jen vlastní verzi skutkového stavu, či prostý nesouhlas s hodnocením odvolacího soudu, nikoliv však srozumitelné rozlišení předpokladů přípustnosti dovolání u jednotlivých otázek a v čem spočívá jejich nesprávné právní posouzení (důvodnost), tj. konkrétně u každé z dvaadvaceti předložených.

Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Jak vyznívá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřoval-li by dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Pouhý nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud v žalobcově věci postupovat, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují.

K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Protože z obsahu dovolání nelze (ve výše dotčeném rozsahu), kromě nesouhlasu dovolatele s postupem odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod ( ) u jednotlivých otázek, dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání žalobce není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání není ve smyslu přípustné v rozsahu otázky „dělení (přechodu) povinnosti tvrzení a důkazní“, při jejímž vyřešení měl odvolací soud porušit právo žalobce na spravedlivý proces. Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, ze které vyplývá, že v případech, kdy má policie pod svoji kontrolou okolnosti případu, tak se důkazní břemeno přesouvá na stát. Dovolatel uvedenou námitku specifikoval tak, že „není možné akceptovat prvotní protiprávní/nesprávný úřední postup, když žalobci nebylo předáno písemné potvrzení s přesnou identifikací odnímaných/zajišťovaných věcí“.

V usnesení ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud odkázal na již ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. ). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Výše uvedené pravidlo je však nutné vnímat ve světle ustanovení a , dle kterých občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka. Uvedený přístup k rozložení důkazního břemene je obecným pravidlem, které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Je tomu tak v případě tvrzení negativních skutečností, která se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. ). Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy žalobce uplatňující svůj nárok jej není schopen ani specifikovat, nelze o přenesení důkazního břemene vůbec uvažovat, neboť to by přicházelo v úvahu teprve tehdy, kdy by v řízení byl postaven najisto jeho předmět. Nelze rozhodnout o žalobě se současným tvrzením žalobce, že osud věcí mu není znám, tedy, zda je policie drží či nikoliv. Odvolací soud měl rovněž za žalobcovu povinnost tvrdit a dále prokázat, které konkrétní ztracené věci se v daném prostoru, který užíval, nacházely, a to za situace, kdy žalobce nebyl výlučným nájemcem celého bytu, ale pouze jeho jedné místnosti. Po celou dobu řízení neuvedl a netvrdil, kdo byl dalším oprávněným do bytu vstupovat kromě jeho bratra, který po předmětné (havarijní) události měl v bytě uklízet. Do bytu měly objektivně přístup i jiné osoby (spolunájemci bytu), které žalobce z neznámého důvodu po celou dobu řízení neuváděl, a v tomto je zejména jeho důkazní nouze v tom, že jím tvrzenou škodu způsobily výlučně policejní orgány – tedy žalovaná, nikoliv ostatní nájemci daného bytu, včetně jeho bratra. Odvolací soud uvedl, že předmět řízení musí být postaven zcela najisto se skutkovými tvrzeními, mimo jiné i proto, aby žalovaná strana měla relevantní podmínky obrany v soudním řízení.

Dovolací soud tak uzavírá, že za situace, kdy dle samotného žalobce škoda vznikla na jiných věcech než těch identifikovaných v protokolu o ohledání místa činu, přičemž žalobce byl soudem vyzván ke specifikaci věcí a shora označených základních skutkových okolností, se odvolací soud neodchýlil od judikaturních kautel Ústavního soudu stran zjišťování skutkového stavu věci (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. ), a to i v kontextu (při zohlednění) výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se obecné důkazní povinnosti stran řízení. Nadto dovolací soud poznamenává, že Ústavní soud považuje přechod jedné ze základních procesních povinností účastníka na jiného účastníka, který by danou povinnost za běžného průběhu řízení neměl, za výjimečný (srov.nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. , bod 50).

K případným vadám řízení (žalobcem tvrzené chybějící procesní poučení či obecně tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ), což není.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2022

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu