Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 608/2022

33 Cdo 608/2022-204

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Roudné 443/18, proti žalované PENSTAV, spol. s r.o., se sídlem Plzeň, Božkovské náměstí 1/14, identifikační číslo osoby 14705176, o zaplacení 609 641 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2021, č. j. -167, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. -94, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2019, č. j. -107, podle zastavil řízení, které podle přerušil usnesením ze dne 25. 4. 2019 (správně 25. 4. 2018), č. j. -93.

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) usnesením ze dne 23. 9. 2021, č. j. -167, usnesení soudu prvního stupně potvrdil; současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 28 652,80 Kč. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. -160, zrušil předcházející usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že za situace, kdy z ustanovení či žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení (k návrhu žalované, k němuž se žalobkyně připojila) přerušil, absence poučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu žádný vliv; k přerušení řízení došlo na návrh a se souhlasem obou advokátů a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.

Požadavek uvedený v není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ).

Žalobkyně své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, prosazuje-li, že „dovolání je přípustné za podmínek vymezených v ustanovení , c) , dle názoru žalobkyně jde o případ, který řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena in eventum, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a dále že „pokud by však soud nesouhlasil s předjímaným dovolacím přezkumem dle ust. a c) , tedy že by dospěl k závěru, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, v tom případě argumentuje dovolatelka ust. a) a b) , kdy je řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Žalobkyně nejenže nevymezila právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, navíc ale přehlíží, že přípustnost dovolání v režimu úpravy ve znění účinném od 30. 9. 2017 není založena ani na kritériu zásadního právního významu k přezkumu předložené otázky, ani na existenci vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Přípustnost dovolání není s to založit námitka, že dovolatelka nebyla poučena o procesních důsledcích přerušeného řízení podle , tj. o zastavení řízení, jestliže žádný z účastníků nepodá ve lhůtě 1 roku návrh na pokračování v řízení. Nejvyšší soud se otázkou, zda poučení účastníků o následcích marného uplynutí lhůty jednoho roku podle je podmínkou, bez níž nelze řízení zastavit, v poměrech projednávané věci zabýval v usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , s jehož závěry, od nichž nemá důvod se odchylovat, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Dovolací soud proto znovu připomíná, (i) že účelem přerušení řízení podle je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, (ii) že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, nejsou však povinny informovat účastníky o důsledcích, které nastanou v případě nevyužití jejich práv, a (iii) že z ustanovení či žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá. Rovněž se připomíná obecně platná zásada „každý nechť si střeží svá práva“ (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení. Uvedená zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem - v souladu s hmotnými a procesními normami - bude ten, kdo se cítí být na svých právech dotčen, o jejich ochranu usilovat. Dovolatelka byla v řízení zastoupena advokátem, který vyslovil souhlas s návrhem zástupce protistrany na přerušení řízení; ten jako osoba znalá práva jí mohl (a měl) podat srozumitelné vysvětlení této procesně právní problematiky. Za situace, kdy z ustanovení či žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení (k návrhu žalované, k němuž se žalobkyně připojila) přerušil, absence poučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu žádný vliv; k přerušení řízení došlo na návrh a se souhlasem obou advokátů a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám. Dovolatelce tak nebyla upřena možnost řádně uplatňovat svoje práva a nebylo jí bráněno v přístupu k soudu. Pokud v rozporu se zásadou „každý nechť si střeží svá práva“ ovlivnila výsledek soudního řízení nepodáním včasného návrhu na pokračování v řízení, nemůže být výsledek řízení (její neúspěch v soudním sporu) považován za porušení práva na spravedlivý proces. Lze uzavřít, že nepříznivý výsledek řízení pro stěžovatelku nelze vyhodnotit jako protiústavní zásah do základních práv, nýbrž jako důsledek žalobkyní, resp. jejím právním zástupcem, nevhodně voleného postupu v řízení. Jinak řečeno, za situace, kdy se obě účastnice aktivně podílely na přerušení řízení a žádná z nich ve lhůtě jednoho roku nepodala návrh na pokračování v řízení, je tento výsledek v dané věci důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem do základních práv účastníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ).

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také v rozsahu nákladového výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však není dovolání přípustné podle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2022

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu