Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3727/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební firmy ŠMAK, s. r. o., se sídlem Brno, Loosova 737/19, zastoupené JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 843/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014 č. j. -98, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2014 č. j. , -72 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2013 č. j. -56, -2 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 2013 č. j. -56, -2 odmítl žalobu, kterou stěžovatelka jako žalobkyně popřela pohledávku ve výši 88 392 931,85 Kč; tuto pohledávku přihlásila CS Reality, s. r. o., jako žalovaná do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. ve věci dlužníka NA PANENCE, s. r. o., v likvidaci. V odůvodnění usnesení krajský soud vyšel z , o úpadku a způsobech jeho řešení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a konstatoval, že stěžovatelkou nebyla složena jistota na náklady incidenčního sporu ve lhůtě podle odst. 3 téhož ustanovení. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. , -72 potvrdil usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2013. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2014 č. j. -98 odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu ze dne 26. 6. 2014.

2. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, usnesení vrchního soudu ze dne 26. 6. 2014 a usnesení krajského soudu ze dne 18. 10. 2013 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 24. 11. 2014, ve které navrhla, aby Ústavní soud tato usnesení zrušil.

3. V ústavní stížnosti namítala zásah do práva na soudní ochranu podle d, který spatřovala v tom, že krajský soud odmítl žalobu i přesto, že jistota byla ke dni vydání usnesení již složena; ke složení jistoty došlo v řádu několika dní po marném uplynutí zákonné lhůty, přičemž usnesení o odmítnutí žaloby bylo vydáno teprve po uplynutí takřka jednoho roku. Stěžovatelka poukázala na právní úpravu soudních poplatků, kterou měly soudy obdobně aplikovat i na projednávanou věc a podle níž nelze řízení zastavit, pokud byl soudní poplatek uhrazen, byť se tak stalo teprve po uplynutí příslušné lhůty. Zdůraznila, že pokud zákon umožňuje více výkladů, je třeba zvolit takovou interpretaci, která lépe šetří práva účastníků. Upozornila, že jí nebyla zaslána výzva k úhradě jistoty s uvedením čísla účtu a variabilního symbolu. Na podporu svého právního názoru poukázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. -18.

4. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j.

-9

byla soudkyně Kateřina Šimáčková vyloučena z projednávání a rozhodování věci.

II. Posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle y (dále jen " ") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ( y), a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jádrem přezkumu ústavnosti je námitka stěžovatelky, že krajský soud nebyl ve smyslu oprávněn odmítnout žalobu, kterou stěžovatelka podala k popření pohledávky jiného věřitele v rámci insolvenčního řízení, za situace, kdy stěžovatelka sice nesložila jistotu na náklady incidenčního sporu v zákonné lhůtě podle , složila ji ovšem dříve, než krajský soud rozhodl o odmítnutí žaloby.

9. Ústavní soud v daném případě neshledal vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to nikoli pouze citací příslušných ustanovení právních předpisů či jejich prostou parafrází, nýbrž i srozumitelným předestřením právního názoru na věc aplikovaného. Jejich rozhodnutí nevykazuje prvky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, ani ve smyslu nerespektování kogentní normy či její interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s akceptovanými výkladovými metodami, interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu či ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií nebo alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007

sp. zn.

(N 179/47 SbNU 371), nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014

sp. zn.

(všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

10. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na ústavní stížností napadené usnesení ze dne 29. 9. 2014, v němž Nejvyšší soud poukázal na svoji dosavadní judikaturu, konkrétně usnesení ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. (Rc 8/2015), sp. zn. a sp. zn. a usnesení ze dne 25. 8. 2014 sp. zn. (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podle závěrů konstantní judikatury Nejvyššího soudu je možné jistotu na náklady řízení incidenčního sporu podle složit pouze v zákonem stanovené lhůtě, přičemž k pozdnímu složení jistoty se nepřihlíží, byť by k němu došlo před vydáním rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle odst. 5 téhož ustanovení.

11. Tento právní závěr, z něhož obecné soudy vycházely rovněž v nyní projednávané věci, nelze v kontextu výše uvedené judikatury Ústavního soudu označit za ústavně nekonformní, a to jak v obecné rovině, tak ani v kontextu skutkových okolností projednávané věci.

12. V usnesení ze dne 25. 8. 2014 sp. zn. , jímž bylo mj. změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. -18, na které stěžovatelka poukazovala na podporu svého (opačného) právního názoru, se Nejvyšší soud blíže vyjádřil i k důvodům zvoleného přístupu. Vyšel z toho, že smyslem přijetí úpravy a 3 bylo v případech vadného nebo opožděného popření pohledávky umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.

13. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. vycházeje z principu ochrany právní jistoty věřitele, jehož přihlášenou pohledávku popřel jiný věřitel, a zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení, a navazujíce na závěry usnesení sp. zn. vyložil, že "úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do , vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak - s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání - účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky, v níž se transformoval popěrný úkon věřitele), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu." Dovodil proto, že k opožděnému složení jistoty se nepřihlíží, a doplnil, že výše jistoty na náklady incidenčního sporu i počátek běhu lhůty k jejímu složení jsou stanoveny zákonem v rámci úpravy popěrného práva věřitelů. Povinnost složit jistotu (a počátek běhu lhůty) se neodvíjí od poskytnutí poučení či jakékoliv výzvy insolvenčním soudem popírajícímu věřiteli.

14. Obecné soudy nezasáhly do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, pokud byla její popěrná žaloba odmítnuta pro nesložení jistoty na náklady insolvenčního sporu podle i přesto, že ke dni vydání usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby byla již jistota stěžovatelkou složena. Na případy tohoto druhu nelze aplikovat příznivější režim právní úpravy soudních poplatků, jak ostatně dovodil rovněž Nejvyšší soud ve výše traktovaných rozhodnutích. Interpretace zákona je přitom podle ústavně konformního výkladu provedeného obecnými soudy jednoznačná - jeho znění nedává prostor pro více výkladů, a nelze tak ani upřednostnit výklad požadovaný stěžovatelkou, který by pro ni byl příznivější. Výše uvedená judikatura Nejvyššího soud pak reaguje i na okolnost, že povinnost složit jistotu a běh lhůty k tomu určené se odvíjí přímo ze zákona, nikoli (teprve) od poučení či výzvy insolvenčního soudu k úhradě jistoty.

III. Závěr

15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu