Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 26/2014

KSBR 45 INS 12149/2012

29 ICdo 26/2014

U S N E S E N Í

Caraf Investment Establishment

, reg. č. FL – 0002.080.614-7, se sídlem v Schaanwaldu, Vorarlbergerstrasse 7, Lichtenštejnsko, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, proti žalovanému

Steola Trading Limited,

HE 138631, se sídlem v Nicosii, Grigoriou Xenopoulou 24, Kyperská republika, zastoupenému Mgr. Petrem Martinů, advokátem, se sídlem v Ostopovicích, Sadová 348/15, PSČ 664 49, o popření přihlášené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

ČKD Blansko Strojírny, a. s.

, se sídlem v Blansku, Gellhornova 2228/1, PSČ 678 18, identifikační číslo osoby 26238624,

vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2013, č. j. , -51 ( ), takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 4. června 2013, č. j. -26, -2, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. října 2013, č. j. -41, , odmítl (pro nesložení jistoty) podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka ČKD Blansko Strojírny, a. s. uplatnil popření pohledávek žalovaného (rovněž přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy vyšly z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 22. února 2013, č. j. -44, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.

2/ Dne 14. května 2013 insolvenčnímu soudu došlo podání žalobce (jako přihlášeného věřitele č. 1), kterým na předepsaném formuláři popřel přihlášené pohledávky žalovaného (věřitele č. 4), konkrétně pohledávku č. 1 přihlášenou ve výši 36.068.446,25 Kč co do pravosti a pořadí, pohledávku č. 2 přihlášenou ve výši 3.861.522,85 Kč co do pravosti, pohledávku č. 3 přihlášenou ve výši 11.872.455,90 Kč co do pravosti, pohledávku č. 4 přihlášenou ve výši 46.961.117,02 Kč co do pravosti a výše a pohledávku č. 5 přihlášenou ve výši 4.604.123,39 Kč co do pravosti a výše.

3/ Dne 17. května 2013 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů.

4/ Do doby vydání usnesení o odmítnutí žaloby žalobce nesložil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu.

Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobce dne 13. června 2013 složil na účet insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč.

Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení a až 6 – dospěl k závěru, že insolvenční soud správně žalobu odmítl, neboť patnáctidenní lhůta určená k zaplacení jistoty na náklady řízení (marně) uplynula v pondělí 3. června 2013. K tomu dále uzavřel, že:

1/ Ustanovení upravuje způsob, jakým je věřitel oprávněn popřít přihlášenou pohledávku. Z tohoto ustanovení vyplývá, že stanoví přísná pravidla, která jsou závazná a od kterých se nelze odchýlit. Jak vyplývá z ustanovení , ve vztahu k popěrnému úkonu věřitele je vyloučeno použití ustanovení , (dále jen „ “). Insolvenční soud tedy nevyzývá k odstranění případných vad popěrného úkonu; k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží jen tehdy, obsahuje-li všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce.

2/ Mezi zákonné náležitosti popření pohledávky přihlášeným věřitelem, které je současně žalobou na její popření, patří i složení jistoty popírajícím věřitelem ve výši 10.000,- Kč do 15 dnů od skončení přezkumného jednání podle . Nesloží-li v této lhůtě žalobce jistotu, postupuje insolvenční soud bez dalšího podle odstavce 5 tohoto ustanovení a žalobu odmítne.

3/ Popírající věřitel může složit jistotu na náklady incidenčního sporu jen ve lhůtě k tomu určené v ; k opožděnému složení jistoty se nepřihlíží. Nejde o situaci obdobnou (jak tvrdí žalobce) odmítnutí žaloby pro vady (s tím, že jsou-li vady žaloby odstraněny po vydání usnesení o odmítnutí žaloby, odvolací soud k této skutečnosti přihlíží).

4/ Nelze souhlasit s žalobcem, že přiměřené použití nedopadá na jistotu podle (a váže se jen k ). Podle důvodové zprávy k novele provedené s účinností od 31. března 2011 je ustanovení doplněné o odstavce 3 až 6 smysluplnou pojistkou poskytující věřiteli přihlášené pohledávky přiměřenou jistotu, že věřitel, který formálně bezvadným a obsahově přiléhavým úkonem popřel jeho pohledávku, je v případě svého neúspěchu ve sporu ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli přihlášené pohledávky. Dle důvodové zprávy tomu odpovídá institut jistoty na náklady incidenčního sporu upravený na obdobných principech jako institut jistoty v ( ). Tato úprava má za cíl zabránit účelovým popřením pohledávek jinými věřiteli. Lhůta ke složení jistoty navazuje na běh lhůty, po jejímž uplynutí se popření pohledávky přihlášeným věřitelem stává žalobou.

5/ institut složení jistoty upravuje v v souvislosti s návrhem na nařízení předběžného opatření a stanoví, že nebude-li jistota ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na předběžné opatření odmítne a k opožděnému složení jistoty nepřihlíží. Stejný závěr platí i pro složení jistoty podle na náklady řízení incidenčního sporu vyvolaného popřením pohledávky přihlášeným věřitelem. Není-li tedy ve stanovené lhůtě zaplacena jistota ve výši 10.000,- Kč, je třeba odmítnout žalobu a k opožděnému složení jistoty již nelze přihlížet.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Konkrétně jde o otázku, zda je lhůta uvedená v ustanovení , tj. lhůta 15 dnů pro složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu, lhůtou zákonnou, jejíž zmeškání nelze prominout, a zda „v návaznosti na to zmeškání je tedy bez dalšího namístě žalobu odmítnout“.

Dovolatel namítá, že tuto otázku odvolací soud nesprávně právně posoudil, přičemž argumentuje tím, že:

1/ Na insolvenční řízení a incidenční spory se vztahují ustanovení a , podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání, což platí též na usnesení o odmítnutí žaloby. přitom umožňuje, aby „žalobce odstranil vady žaloby (v daném případě zaplatil jistotu) i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě poté co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby“, avšak nejpozději do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud (potud dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152).

2/ Účel jistoty dle není totožný s účelem jistoty u institutu předběžného opatření dle Konstrukce jistoty dle stojí na tom, že v zájmu rychlosti rozhodování o předběžném opatření musí být jistota skutečně bezpodmínečně složena předem. Je tomu tak proto, že jistota má sloužit jako případná záloha na náhradu škody, když v řízení o předběžném opatření není do takové míry zkoumán skutkový stav, je vydáno rozhodnutí a až následně se může osoba, které bylo předmětným opatřením něco uloženo, proti němu bránit. Naproti tomu u popěrného úkonu (žaloby) jde především o to, aby byla jistota na náklady řízení incidenčního sporu vůbec složena. Jde o jistotu na náklady řízení. V případě, že k její úhradě dojde před samotným „zahájením incidenčního sporu“, což je ostatně podmínkou jeho zahájení, je účel jistoty splněn. Navíc v tomto řízení je „dán účel i v tom, že zde je nejdříve zkoumán skutkový základ věci, oba účastníci sporu se ve věci mají možnost vyjádřit a až následně je ve věci rozhodnuto“.

3/ Z hlediska analogie je účel institutu jistoty dle například velmi podobný účelu zálohy na provedení důkazu dle V obou případech jde o to, aby byly pokryty náklady, které v řízení mohou vzniknout. Přitom není pochyb o tom, že i když není záloha složena ve stanovené lhůtě (ale později), soud navrhovaný důkaz provede.

4/ Přiměřené použití na jistotu podle nedopadá, když jeho použití se váže jen k . V ustanovení je odkazováno na analogické použití ustanovení o jistotě v případě předběžného opatření; v ustanovení takový odkaz chybí. Kdyby zákonodárce zamýšlel, aby byla zmíněná ustanovení použita na oba zmiňované případy, jistě by se takový záměr do ustanovení promítl. Je příznačné, že ustanovení cílí na úhradu nákladů řízení (podobně jako např. ), zatímco ustanovení cílí na náhradu škody (podobně jako jistota u předběžného opatření).

5/ Obdobný závěr zaujímá i odborná literatura (viz Císař, J., Pásková, H. Jistoty dle . Bulletin advokacie 4/2013, s. 23).

S ohledem na datum vydání napadeného usnesení (18. prosince 2013) Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Dovolání je přípustné dle pro řešení otázky, na níž závisí napadené usnesení, totiž otázky, zda soud může přihlédnout k tomu, že žalobce složil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu po uplynutí lhůty dle , avšak ještě před pravomocným odmítnutím žaloby dle 202 odst. 5 . Potud jde o otázku dovolacím soudem nezodpovězenou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení je věřitel oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec 2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (odstavec 5).

Dle přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 3). Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení o jistotě u předběžného opatření (odstavec 4). Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne (odstavec 5). Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (odstavec 6).

V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citovaná ustanovení od 31. března 2011, kdy nabyl účinností , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů.

Vládní návrh této novely projednávala Parlamentu České republiky (dále jen „ “) ve svém 6. volebním období jako tisk č. 233. Podle obecné části důvodové zprávy předložený návrh zákona reaguje především na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. , vyhlášený pod č. 241/2010 Sb., kterým Ústavní soud zrušil s účinností od 31. března 2011 v ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, úpravu, která vycházela ze zásady, že právo popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek mají jen dlužník a insolvenční správce, nikoliv jednotliví věřitelé. Neústavním shledal odepření této možnosti jednotlivým věřitelům.

Důvodovou zprávu k tomuto návrhu novely lze pokládat za zdroj poznatků o záměrech zákonodárce ve vztahu k ustanovení jen se znalostí faktu, že text ustanovení doznal při projednávání vládního návrhu novely v Poslanecké Sněmovně změny (jen) potud, že z něj byla vypuštěna možnost insolvenčního soudu odmítnout popření pohledávky přihlášeným věřitelem rozhodnutím vydaným jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce též pro „zjevnou bezdůvodnost“.

Ve zvláštní části důvodové zprávy k bodům 11. až 13. návrhu novely se k této problematice uvádí, že:

„Ustanovení § 200 odst. 2 návrhu zákona upravuje nejzazší lhůtu, ve které může věřitel uskutečnit popření pohledávky a případně též změnit důvody popření. (...) Předpokládá se rovněž, že popření bude zveřejněno v insolvenčním rejstříku ještě před vlastním konáním přezkumného jednání, tedy tak, aby i věřitel popřené pohledávky mohl na popření reagovat (a důvody, pro něž popření nemá za opodstatněné, popírajícímu věřiteli ozřejmit např. již v průběhu přezkumného jednání). Proto uvedená lhůta končí 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání. U formulářové podoby popěrného úkonu věřitele je vyloučeno odstraňování vad podání; jiný postup by ve skutečnosti vedl k prodloužení lhůty k realizaci popření přihlášeným věřitelem a k nutnosti odročovat přezkumné jednání o pohledávce popřené vadným podáním. Poslední věta v § 200 odst. 2 návrhu zákona brání (v logické vazbě na dikci § 200 odst. 1 větu první návrhu zákona o „písemném“ popření pohledávky) tomu, aby popření pohledávky sice bylo učiněno včas, ovšem některou z forem, které vyžadují doplnění (jež by mohlo přesáhnout dobu, kdy má soud /při přezkumu/ prověřit zjevnou bezdůvodnost podání). Jinak řečeno, nelze připustit, aby v době, kdy soud rozhoduje podle navrženého , ještě běžela lhůta k doplnění telegraficky, telefaxem nebo elektronicky (bez zaručeného podpisu) učiněného popření pohledávky (srov. ).

Dospěje-li soud k závěru, že popření pohledávky přihlášeným věřitelem je zjevně bezdůvodné (např. proto, že uplatněný důvod popření nemůže účinně zpochybnit pravost, výši nebo pořadí pohledávky, i kdyby insolvenční soud shledal v popření uváděné skutečnosti pravdivými), odmítne je při přezkumném jednání rozhodnutím, proti němuž se věřitel, o jehož popření šlo, může odvolat i v případě, že nebyl přítomen na přezkumném jednání.

Týž postup (odmítnutí popření) zvolí insolvenční soud, dospěje-li k závěru, že se k popření nepřihlíží, tedy je-li popěrný úkon opožděný, nebo má-li vady bránící jeho projednání (srov. § 200 odst. 2 návrhu zákona). Zvoleným způsobem rozhodnutí (odmítnutí a nikoli zamítnutí) se dává najevo, že tam, kde se k popření nepřihlíží, jde o vyhodnocení „procesních podmínek“ (o včasnost, o vady podání, o nedodržení předepsané formy podání), jednak se navenek projevuje úsudek soudu, že popření „zjevně“ nemá věcnou podstatu, takže není důvod je meritorně zkoumat. Tomu lépe vyhovuje podoba usnesení o odmítnutí popření. V tomto ohledu je ostatně následováno příkladu obsaženého v ohledně „odmítnutí“ přípustného dovolání pro „zjevnou bezdůvodnost“. Obrat „zjevná bezdůvodnost“ je v českých procesních poměrech tradiční (srov. vedle dikce již zmíněného v konkursních poměrech např. též § 69 odst. 2 zákona č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí).

Popření, které insolvenční soud neodmítne při přezkumném jednání, se považuje (podle § 200 odst. 5 návrhu zákona) za určovací žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil své popření u soudu (za žalobu o určení, že přihlášená pohledávka není pohledávkou pravou, nebo že věřitel co do stanovené výše přihlášenou pohledávku nemá, anebo že přihlášená pohledávka není pohledávkou přihláškou uplatněného pořadí). Časová prodleva nastavená pro tyto účely v § 200 odst. 5 návrhu zákona (nejdříve po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání) má popírajícímu věřiteli umožnit rozhodnutí, zda své popření případně nevezme zpět (srov. § 192 odst. 1 návrhu zákona).“

Ve zvláštní části této důvodové zprávy k bodům 17. a 18. návrhu novely (§ 202) se pak uvádí, že:

„Navržené doplnění § 202 o nové odstavce 3 až 6 je smysluplnou pojistkou poskytující věřiteli přihlášené pohledávky přiměřenou jistotu, že věřitel, který formálně bezvadným a obsahově přiléhavým úkonem popřel jeho pohledávku, je v případě svého neúspěchu ve sporu ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli přihlášené pohledávky. Tomu odpovídá institut jistoty na náklady incidenčního sporu upravený na obdobných principech jako institut jistoty v (srov. ).“

(…)

„Tato úprava má za cíl zabránit účelovým popřením pohledávek jinými věřiteli. Lhůta ke složení jistoty navazuje na běh lhůty, po jejímž uplynutí se popření pohledávky přihlášeným věřitelem stává žalobou (§ 200 odst. 5 návrhu zákona). Jestliže popírající věřitel prohraje incidenční spor, použije se jím složená jistota na zaplacení náhrady nákladů řízení přisouzené k jeho tíži úspěšnému přihlašovateli pohledávky, což se promítne i ve výrokové části soudního rozhodnutí v incidenčním sporu.

Důvod uložit povinnost složit jistotu popírajícímu insolvenčnímu správci není dán vzhledem k (tradiční) úpravě obsažené v větě první .

Navržená změna § 202 odst. 4 sleduje týž účel jako změna § 202 odst. 3, přičemž pochybnosti o způsobech, jimiž může být tato změna prosazena v praxi, se odstraňují výslovným přihlášením k postupům týkajícím se jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené předběžným opatřením upraveným v ustanoveních a násl.

Navržené znění § 202 odst. 6 upravuje situace, kdy popírající přihlášený věřitel nemá povinnost složit jistotu (podle zákona nebo rozhodnutí soudu) vůbec (věta první) nebo (ve vazbě na účinky popření v reorganizaci, jak jsou omezeny ustanovením § 336 odst. 4 návrhu zákona) po určitou dobu (věta druhá).“

Jak vyplývá z výše uvedeného, po novele provedené s účinností od 31. března 2011 nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v zákoně č. , o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“) upravuje podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (srov. zejména ustanovení , ve znění , jakož i ustanovení , , , až 6 a ). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Při výkladu ustanovení a 3 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že smyslem této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.

V souladu s těmito závěry by měla být vykládána i ta ustanovení , která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele.

Na tomto místě Nejvyšší soud předznamenává, že otázkami přiměřené aplikace ve vazbě na zákonnou úpravu úpadkového práva v České republice se ve své rozhodovací praxi již dříve zabýval Ústavní soud i Nejvyšší soud.

Ústavní soud se k této problematice vyjádřil pro konkursní poměry podle zákona o konkursu a vyrovnání při výkladu pravidla obsaženého v ZKV (formulovaného způsobem srovnatelným s ustanovením , v rozhodném znění) v nálezu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 139/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V něm uzavřel, že ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání předepisující při absenci jiné úpravy přiměřenou aplikaci , nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru. Je-li úprava, kterou zákon o konkursu a vyrovnání postrádá, obsažena v , je povinností soudu „přiměřeně“ aplikovat (nemůže jeho užití vyloučit). Tamtéž Ústavní soud uzavřel, že k cílům konkursu soud přihlíží v rámci přiměřené aplikace . K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (rovněž pro konkursní poměry) např. v usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. .

Výklad ustanovení (v rozhodném znění) usměrnil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“) a následně v rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. , i potud, že ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně odkáže.

Závěry formulované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. pro konkursní poměry, jsou pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu mutatis mutandis uplatnitelné i v poměrech insolvenčních (upravených ) a to při zohlednění faktu, že možnost přiměřené aplikace je podmíněna (v ) nejen tím, že postrádá úpravu, která je obsažena v , ale i tím, že takový postup (přiměřená aplikace pravidla obsaženého v ) není v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. K tomu srov. zejména a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Lze tedy shrnout, že je-li úprava, kterou postrádá, obsažena v , nejde-li současně o ustanovení exekučního práva (R 97/2013) a není-li přiměřená aplikace této úpravy v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, je povinností insolvenčního soudu „přiměřeně“ aplikovat (nemůže jeho užití vyloučit). I způsob, jakým insolvenční soud bude aplikovat ustanovení na insolvenční poměry, však musí být v souladu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení.

V této souvislosti je namístě zodpovědět (vzhledem ke způsobu dovolací argumentace) též otázku, jaký smysl má požadavek přiměřeného použití ustanovení o jistotě u předběžného opatření, formulovaný v , jestliže princip přiměřené aplikace obecně zakotvuje již . Vzhledem k tomu, že institut jistoty je (v době přijetí byl) upraven v na několika místech (srov. též , nebo ), je zjevné, že prostřednictvím úpravy obsažené v zákonodárce navenek zřetelně projevil záměr (ohlášený ostatně též důvodovou zprávou k vládnímu návrhu pozdějšího ) vyjít pro účely přiměřené aplikace na institut jistoty upravený , z těch procesních pravidel, jež se týkají institutu jistoty u předběžných opatření. Tím současně zabránil (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak) pokusům využít k dotváření chybějících procesních pravidel u institutu jistoty v insolvenčním zákonu jiné instituty (dovolatel sám se pokouší podřadit tuto úpravu institutu zálohy na provedení důkazu ve smyslu ).

K povaze lhůty ke složení jistoty určené ustanovením Nejvyšší soud uvádí, že jelikož jde o lhůtu, jejíž běh a délku nemůže insolvenční soud nikterak ovlivnit svým rozhodnutím (určuje ji ), jde zjevně o procesní lhůtu zákonnou. Ostatně, stejný charakter (procesní lhůty zákonné) má i lhůta určená ke složení jistoty ustanovením (jehož přiměřené uplatnění u jistoty na náklady řízení incidenčního sporu vylučuje právě odchylná úprava v ). K výkladu ohledně procesních lhůt srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), s. 391 až 393.

též výslovně (způsobem, jenž vylučuje přiměřenou aplikaci , včetně ) pojmenovává (v ) následek zmeškání procesní zákonné lhůty ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu, a to tak, že uplyne-li tato lhůta, aniž dojde ke složení jistoty nebo aniž přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu doloží, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá (srov. ), insolvenční soud incidenční žalobu přihlášeného věřitele odmítne.

V daném případě dovolatel nezpochybňuje skutečnost, že v době, kdy mu uplynula procesní zákonná lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu zahájeného jeho popěrným úkonem (posledním dnem této lhůty bylo pondělí 3. června 2013) ani nesložil zákonem předepsanou (ve výši 10.000,- Kč) jistotu na náklady řízení incidenčního sporu, ani nedoložil insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá. Žádná z těchto skutečností nenastala ani 4. června 2013 (v den, kdy insolvenční soud odmítl incidenční žalobu), takže není žádných pochyb o tom, že usnesení insolvenčního soudu bylo v den svého vydání (4. června 2013) věcně správné (jinou možnost, než odmítnout incidenční žalobu podle , insolvenční soud neměl).

Odvolací soud proto správně dovodil, že i v případě, kdy popírající věřitel neuhradí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu, insolvenční soud žalobu odmítne a k opožděnému složení jistoty (v průběhu odvolacího řízení) již nelze přihlížet. Potud je podaný výklad v souladu s tím, jak je s opožděnou úhradou jistoty nakládáno v režimu ustanovení (srov. v literatuře opět i Komentář, s. 434), když právě v rámci tohoto institutu mají být vedeny (jak vysvětleno výše) úvahy o přiměřené aplikaci . Meze kladené principu přiměřené aplikace na insolvenční poměry (včetně sporů vyvolaných insolvenčním řízením), jak byly rozebrány výše, pak nikterak nebrání závěru, že opožděná (po uplynutí zákonné procesní lhůty provedená) úhrada jistoty na náklady incidenčního sporu již nemá vliv na povinnost insolvenčního soudu odmítnout incidenční žalobu (a na povinnost odvolacího soudu potvrdit takové rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné ve smyslu ).

Na podporu výše uvedeného lze argumentovat též tím, že takto nastavená právní úprava posiluje princip právní jistoty věřitele, jehož přihlášenou pohledávku popřel jiný věřitel. Jakkoli účelovému popírání přihlášené pohledávky jiným věřitelem do jisté míry předchází též úprava obsažená v ustanovení (jež určuje, že popření pohledávky přihlášeným věřitelem nebo dlužníkem nemá vliv na hlasovací právo věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena), takové popření brání zjištění přihlášené pohledávky ( ) a tedy i tomu, aby věřiteli byla z majetkové podstaty dlužníka vyplacena příslušná částka odpovídající míře poměrného uspokojení přihlášené pohledávky (při řešení úpadku konkursem srov. a ). Institut jistoty na náklady incidenčního sporu je (jak patrno z citovaných pasáží důvodové zprávy k ) dalším z nástrojů, jejichž prostřednictvím má být minimalizován dopad popření pohledávky věřitelem do poměrů věřitele popřené pohledávky tak, aby se předešlo popěrným úkonům, jimiž není sledováno naplnění cíle a účelu insolvenčního řízení (konkursní praxe podle zákona o konkursu a vyrovnání i insolvenční praxe dokládá případy, kdy je popěrný úkon věřitele motivován např. prostým „oplácením“ toho, že věřitel popřené pohledávky předtím popřel pohledávku popírajícího, stejně jako případy, kdy popěrný úkon sloužil popírajícímu jako argument pro vyloučení účasti věřitele popřené pohledávky z účasti ve věřitelských orgánech nebo prostě jen ke zpochybnění přihlášené pohledávky nebo pohledávek věřitelem, jenž maří insolvenční řízení v zájmu dlužníka /zpravidla osobou dlužníku blízkou nebo takovou, jež s dlužníkem tajně uzavřela dohody insolvenčním právem zakázané/). Testem poctivosti věřitele (vážnosti jeho zájmu na popření pohledávky jiného věřitele) je i jeho ochota uhradit v zákonem určené lhůtě jistotu na náklady incidenčního sporu.

Lze dozajista souhlasit s tím, že zmeškání zákonné lhůty ke složení jistoty na náklady incidenčního sporu samo o sobě nevypovídá (zpětně) ničeho o tom, jakou motivaci měl věřitel tím, že popřel pohledávku jiného věřitele. Omluvitelný důvod takového zmeškání (nikoli tedy – v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ /bdělým náležejí práva/ – prostá nedbalost nebo neopatrnost popírajícího věřitele) se ovšem v procesním právu prosazuje prostřednictvím jiného institutu (než je pouhé dodatečné /opožděné/ uhrazení jistoty a podání odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby).

Jestliže zákon spojuje se zmeškáním zákonné procesní lhůty pro účastníka nepříznivé procesní následky (např. odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu podle věty první , odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu podle věty druhé , odmítnutí odvolání podle nebo podle ) je účastníku tam, kde to zákon nevylučuje (srov. např. u zmeškání lhůty k podání dovolání větu první ), k dispozici institut prominutí zmeškání lhůty ( ). Přitom ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (v incidenčních sporech) prominutí zmeškání lhůty vyloučeno není (srov. a ). V literatuře srov. shodně opět Komentář, s. 405.

V dané věci však dovolatel (podle obsahu spisu) žádost o prominutí zmeškání lhůty ke složení jistoty na náklady incidenčního sporu nevznesl.

S dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že i jím prosazovaný výklad by vedl k naplnění účelu, pro který byl institut jistoty na náklady řízení incidenčního sporu zaveden, tj. že by ještě před věcným posouzením žaloby byly zajištěny finanční prostředky ke krytí nákladů incidenčního řízení. Dovolatel však zjevně pomíjí, že závěr, podle něhož by insolvenční soud mohl přihlédnout i k opožděnému složení jistoty, by vedl k prodloužení nejistoty věřitele popřené pohledávky o tom, zda (slovy důvodové zprávy) nejde o účelové popření pohledávky a zda je popírající věřitel pro případ svého neúspěchu v incidenčním řízení skutečně ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli přihlášené pohledávky. Jak plyne i z dovolatelem odkazované literatury, při tomto výkladu by měl popírající věřitel možnost zabránit pravomocnému odmítnutí žaloby pro nezaplacení jistoty až do doby rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby, čímž by se zákonem stanovená lhůta pro složení jistoty (15 dnů od skončení přezkumného jednání) fakticky prodloužila o několik týdnů (popírající věřitel by měl možnost složit zálohu – a soud povinnost k této skutečnosti přihlédnout – ještě i v době po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a to až do rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby).

Takový výklad je zjevně v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Podle ustanovení totiž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby se dosáhlo rychlého a hospodárného uspokojení věřitelů. Naopak rozhodovací praxe i při výkladu jiných ustanovení , v nichž soudy posuzovaly, zda lze v insolvenčním řízení přihlédnout k úkonu, který byl učiněn po uplynutí v určené lhůty či po rozhodnutí insolvenčního soudu, ustáleně vychází z výkladu, který klade důraz především na rychlost a hospodárnost insolvenčního řízení.

Tak např. podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2008, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, může insolvenční navrhovatel odstranit vady insolvenčního návrhu, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle a k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sen. zn. ).

V usnesení sen. zn. Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vady návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh může dlužník odstranit jen do doby, než insolvenční soud rozhodne o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a o současném prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Tamtéž poznamenal, že letitá soudní praxe, kdy odvolací soudy přistupují ke změně usnesení o odmítnutí žaloby (či jiného návrhu na zahájení řízení) tak, že se žaloba neodmítá (před novelou provedenou s účinností od 1. dubna 2005 dávala soudní praxe přednost zrušení napadeného usnesení) v situaci, kdy vady žaloby byly odstraněny až po rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je odůvodněna nikoliv tím, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně nesprávné (a byl důvod pro jeho změnu či zrušení z tohoto důvodu), nýbrž zájmem na hospodárném průběhu řízení. Kdyby žalobce (až) v odvolacím řízení doplnil žalobu tak, že se stala projednatelnou, pak by potvrzení usnesení o odmítnutí žaloby vedlo jen k tomu, že by žalobce po právní moci usnesení odvolacího soudu o potvrzení napadeného usnesení podal žalobu opětovně.

Nejvyšší soud konečně ustálil rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení tím, že pod číslem 37/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2008, sen. zn. , podle něhož se k přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, ve smyslu ustanovení , ve spojení s ustanovením nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad přihlášky. To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádného vlivu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze tedy uzavřít, že úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do novelou provedenou , vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání – účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu.

K opožděnému složení jistoty se nepřihlíží.

Dovolateli se tedy nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Protože vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2014

Mgr. Milan P o l á š e k

předseda senátu