Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 880/2022

23 Cdo 880/2022-223

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GLOBAL CARE s.r.o., se sídlem Koněvova 2660/141, 130 00 Praha 3 - Žižkov, IČO 28454880, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, proti žalované FINOX s.r.o., se sídlem Hybernská 1271/32, 110 00 Praha 1 - Nové Město, IČO 26772981, o zaplacení částky 30 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, č. j. -90, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení

nemá právo

na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 12. 2020, č. j. -90, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2020, č. j. -80, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na postup podle ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu žalobkyně podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Oba soudy shodně aplikovaly závěry Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích zohledňuje situace, kdy je poplatník připraven soudní poplatek uhradit, přechodně mu v tom pouze brání vnější okolnosti; poplatník není schopen soudní poplatek zaplatit z důvodů nikoli na své straně, bude jej však schopen zaplatit nejpozději po skončení řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně poté, co dřívějším usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2019, č. j. -34, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 11. 2019, č. j. -64, byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků, neuvedla žádné nové okolnosti nasvědčující tomu, že bez své viny nemůže splnit svoji poplatkovou povinnost. Naopak od předešlého rozhodnutí podle zjištění soudů trvá stav, kdy žalobkyně bez důvodu nevykonává žádnou činnost za účelem dosažení výdělku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který konstatoval, že lze sice akceptovat, že tvrzeným bráněním v užívání určitých prostor a vybavení ze strany žalované nemůže žalobkyně podnikat v hostinské činnosti v těchto prostorách, které měla pronajaté od žalované, ale že zároveň nebylo možno při celkovém posouzení věci přehlédnout, že žalobkyně nevyužívá všech svých předmětů podnikání, a to v oboru účetnictví a daňové evidence a elektronické komunikace, což nelze podle obou soudů hodnotit jako chování odpovědné osoby, nevěnuje-li se bez jakýchkoli důvodů jinému svému předmětu podnikání a nesnaží se zajistit příjem pro splnění poplatkové povinnosti. Odvolací soud pro úplnost zdůraznil, že žalobkyně ani netvrdila, že bude schopna soudní poplatek zaplatit později, přičemž smyslem ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je pouze „odložení“ povinnosti zaplatit soudní poplatek, nikoli její prominutí. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že u žalobkyně nejsou naplněny podmínky podle § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích pro vyhovění žádosti žalobkyně na postup podle uvedeného stanovení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť má za to, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka považuje, zda je možno zamítnout návrh žalobkyně na postup podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích s odůvodněním že žalobkyně není schopna soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů, pokud o její žádosti o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení tak, že se ji osvobození nepřiznává, aniž by soud posoudil všechny aspekty rozhodné pro postup podle ustanovení zákona o soudních poplatcích, tj. existenci reálného nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by žalobkyni vznikla újma. Poukázala v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. , vysvětlující, že smyslem ustanovení zákona o soudních poplatcích je zohlednit situace, kdy poplatník soudního poplatku je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situace, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení o․ s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává. Dovolatelka zdůraznila, že podstatou podaného návrhu nebyla její nepříznivá majetková situace, nýbrž jednak hrozící újma z důvodu existence nebezpečí z prodlení, a jednak objektivní nemožnost úhrady soudního poplatku, kdy nemožnost zaplatit soudní poplatek nebyla dána z důvodů na straně žalobkyně, ale z důvodů na straně žalované, která zadržuje veškerý majetek žalobkyně nacházející se v prostorách, do nichž žalovaná žalobkyni zamezila přístup. Nesprávná je podle dovolatelky i úvaha soudů, že nepříznivé majetkové poměry žalobkyně jsou jejím neúspěchem v podnikání, zdůvodňující zamítnutí její žádosti. Odkaz soudů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. , považuje dovolatelka za nepřípadný, neboť žalobkyně je ochotna soudní poplatek zaplatit a byla by schopna jej i zaplatit, pokud by ji v úhradě soudního poplatku nebránily okolnosti vyvolané žalovanou v podobě zabrání veškerého majetku žalobkyně.

Jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené označila dovolatelka otázky, zda lze při posuzování aspektů rozhodných pro postup podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích klást žalobkyni k tíži, že nevykonává výdělečnou činnost, a zda je zadržení veškerého majetku žalobkyně žalovanou, včetně originálů účetnictví, skutečností, která žalobkyni zabránila uhradit soudní poplatek, a odůvodňující postup podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Současně dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k problematice osvobození od soudních poplatků, kterou lze podle dovolatelky v části týkající se odepření práva na přístup k soudu aplikovat i v dané věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. ), neboť rozhodnutím odvolacího soudu je pro její nepříznivou finanční situaci znemožněno se domáhat svého práva u soudu. Dovolatelka má za to, že i kdyby si sama způsobila vlastní tíživou finanční situaci tím, že nevykonává činnost za dosažením výdělku, nemohla by tato skutečnost sama o sobě založit důvod pro zamítnutí návrhu na postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Dovolatelka se domnívá, že v dané věci se jedná právě o situaci řešenou usneseními Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2017. sp. zn. a ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. , jelikož žalobkyně je ochotna soudní poplatek zaplatit a byla by i schopna jej zaplatit, pokud by ji v tom nebránilo jednání žalované spočívající ve svévolném zabrání veškerého majetku žalobkyně. Zdůraznila, že není schopna zaplatit soudní poplatek nikoliv vlastní vinou, ale vinou žalované.

Dovolatelka proto z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení a též usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Součástí dovolání byl i návrh na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu, o němž bylo již rozhodnuto zamítavým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. -105.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle , po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem ( a 4 ), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá-li dovolatelka, že na řešení dané věci nedopadají odvolacím soudem použité závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. (ustanovení zákona o soudních poplatcích zohledňuje situace, kdy je poplatník připraven soudní poplatek uhradit, přechodně mu v tom pouze brání vnější okolnosti, tedy že poplatník není schopen soudní poplatek zaplatit z důvodů nikoli na své straně, bude jej však schopen zaplatit nejpozději po skončení řízení), vychází při tomto tvrzení z odlišných skutkových závěrů, než k jakým dospěl odvolací soud. Zatímco odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně ani netvrdila, že bude schopna soudní poplatek zaplatit později, přičemž smyslem ustanovení zákona o soudních poplatcích je i podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu pouze „odložení“ povinnosti zaplatit soudní poplatek, nikoli její prominutí, dovolatelka zakládá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu na tvrzení, že je ochotna soudní poplatek zaplatit, ale není schopna jej uhradit z důvodů jednání na straně žalované. Soudy sice připustily, že by bylo možno akceptovat tvrzení žalobkyně, že nemůže z důvodu bránění žalovanou v užívání vybavení v určitých prostorech podnikat v těchto prostorech v hostinské činnosti, ale zároveň vyšly ze zjištění, že žalobkyně bez důvodu, jako podnikatelka, nevykonává žádnou činnost za účelem dosažení výdělku, proto učinily závěr, že tvrzený důvod neschopnosti zaplatit soudní poplatek není důsledkem jednání žalované, ale spočívá v jednání samotné žalobkyně. Za této situace pak není naplněna podmínka předmětného ustanovení zákona o soudních poplatcích, že žalobkyni, jako poplatnici soudního poplatku, přechodně brání vnější okolnost soudní poplatek zaplatit, resp. nemůže splnit své poplatkové povinnosti bez své viny. Na základě uvedených skutkových závěrů tedy soudy učinily závěr o zamítnutí návrhu žalobkyně na postup podle ustanovení zákona o soudních poplatcích v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz).

Otázky, dovolatelkou označené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jsou založeny na vlastních skutkových tvrzeních dovolatelky, že zadržení veškerého majetku žalobkyně a jejího účetnictví žalovanou zabránilo žalobkyni uhradit soudní poplatek, a že bez viny samotné žalobkyně je dána neschopnost žalobkyně soudní poplatek zaplatit, a že dokonce je žalobkyně ochotna soudní poplatek uhradit, pokud by ji v tom nebránilo jednání žalované. K takovému závěru ze zjištěných okolností z dokazování však soudy nedospěly. V souvislosti s první dovovolatelkou označenou neřešenou otázkou žalobkyní navíc uváděná judikatura, týkající se plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku, na řešení dané věci nedopadá, a v souvislostí s druhou dovovolatelkou označenou neřešenou otázkou je s ohledem na skutková zjištění soudů, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, rozhodnutí odvolacího soudu dokonce v souladu s poukazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. a ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. ). Navíc kumulace předpokladů přípustností dovolání k jedné vymezené otázce, tj. že odvolací soud řešil nesprávně určitou právní otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a přípustnosti dovolání dovozované z námitky, že odvolací soud se při řešení té samé otázky odchýlil od určité ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, postrádá logiku, neboť ty přípustnosti dovolání se pojmově vylučují (nelze současně tvrdit, že otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena a že závěr odvolacího soudu je při řešení stejné otázky v rozporu s judikaturou dovolacího soudu).

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené důvody proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle přípustné, a nemohl učinit jinak, než její dovolání podle odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 5. 2022

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu