Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1296/2021

20 Cdo 1296/2021-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 232/15, proti povinnému M. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, pro 4 583 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2020, č. j. -192, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

1) Ve shora označené věci Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. -155, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena podle směnečných platebních rozkazů vydaných Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 17. 12. 2010, č. j. -7, dne 17. 12. 2010, č. j. -13, dne 8. 12. 2010, č. j. -9, a dne 8. 2. 2011, č. j. -10 (dále „exekuční tituly“), za účelem vymožení pohledávek oprávněného v celkové výši 4 583 206 Kč s příslušenstvím.

2) Soud prvního stupně v mezích ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), posuzoval návrh povinného na zastavení exekuce opírající se o tvrzení, že mezi účastníky exekučního řízení (zahájeného 15. 6. 2017) byla dne 13. 8. 2013 uzavřena dohoda o splácení závazků, která obsahovala ujednání, že zaplacením dohodnuté částky ve stanovené lhůtě budou veškeré vzájemné vztahy mezi účastníky považovány za vypořádané. Splacením dohodnuté částky 5 000 000 Kč ve třech splátkách v konečném termínu tak dluh povinného zanikl, byť se povinný zpozdil s úhradou druhé ze splátek, avšak oprávněný s opožděnou splatností souhlasil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li uzavřen dodatek k dohodě, na jehož základě mělo dojít ke změně splatnosti druhé splátky, v ústní formě, tj. nikoli písemně jako samotná dohoda, pak se jednalo o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

3) Měl-li oprávněný povinného (podle tvrzení navrhovatele) výslovně ubezpečit, že v případě zaplacení (v pořadí druhé) splátky v nově ústně sjednané lhůtě splatnosti bude vše v pořádku za předpokladu, že k úhradě celé dohodnuté částky 5 000 000 Kč dojde do 30. 6. 2016, přičemž tento konečný termín povinný dodržel, zkoumal soud prvního stupně, zda není podání exekučního návrhu oprávněným v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že povinný neunesl své důkazní břemeno, když jím navrženými důkazy neprokázal, resp. Ani nemohl prokázat, že oprávněný podal tzv. šikanózní exekuční návrh, což by bylo důvodem k zastavení exekuce. Protože v řízení naopak bylo prokázáno, že povinný své závazky z dohody neplnil včas, nemohlo se mu dostat výhody v podobě zániku závazků původních. Návrh povinného na zastavení exekuce je proto nedůvodný.

4) K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. -192, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje; ve spojení s tímto výrokem oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Michalu Suchánkovi, Exekutorský úřad Praha 9, náklady exekuce ve výši 6 655 Kč a povinnému k rukám jeho zástupce náklady prvostupňového řízení ve výši 132 297 Kč, jakož i náklady odvolacího řízení ve výši 33 338 Kč. Po provedeném dokazování odvolací soud uzavřel, že povinnému se podařilo, byť za pomoci nepřímých důkazů, prokázat, že oprávněný vyhověl jeho žádosti o prodloužení lhůty splatnosti druhé splátky s příslibem, že přes nesplnění lhůty splatnosti této dílčí splátky sjednané v dohodě bude oprávněný považovat dohodu za naplněnou při dodržení dalších platebních podmínek. Protože povinný další platební podmínky splnil a dohodnutou částku zaplatil ještě měsíc a půl před splatností celé sumy, jeví se postup oprávněného, který podal proti povinnému exekuční návrh pro vymožení v dohodě nezahrnutých pohledávek více než tři roky po doplacení částky sjednané v dohodě, a to v souvislosti s oprávněným odmítnutým požadavkem povinného na vydání kvitance za účelem dokončení realizace prodeje zastavených nemovitých věcí, jako tzv. šikanózní, což je důvodem pro zastavení exekuce podle (odvolací soud k tomuto závěru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. ).

5) Odvolací soud v podrobnostech uvedl, že za prokázaného stavu by provádění exekuce bylo „neslučitelné se zásadami exekučního práva“ (ve smyslu ). Aniž by zpochybňoval samotné nároky přiznané oprávněnému exekučními tituly, považoval za rozhodné, že oprávněný byl ochoten za účelem rychlého dosažení alespoň částečného plnění (a s vědomím předchozích neúspěšných exekucí) prominout povinnému část dluhu (z nyní vymáhaných exekučních titulů). Proto s povinným uzavřel dohodu na zaplacení závazku (5 000 000 Kč), který v té době představoval „hodnotu veškerého majetku“ povinného. Povinný na základě této dohody do deseti měsíců dohodnutou částku ve třech splátkách uhradil. Při žádaném posunutí druhé splátky byl oprávněným ubezpečen, že pro věřitele „je důležité, aby povinný platil, a pak bude vše v pořádku“. Povinný tak „ve výsledku“ dohodu dodržel, avšak oprávněný odmítl splnit svůj závazek prominout povinnému část dluhu, neboť zjistil, že povinný ještě disponuje určitým majetkem, z něhož by bylo možno uspokojit „větší část pohledávek“ oproti ujednaným 5 000 000 Kč.

6) Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od konstantní judikatury dovolacího soudu. Jedná se o otázky, a) zda i pozdní splnění závazku povinného plynoucího z písemně uzavřené dohody o splácení závazků má následky v podobě povinnosti oprávněného nevymáhat za povinným své pohledávkypřiznané exekučními tituly, když tyto následky i v případě pozdního plnění měly být přislíbeny pouze ústně, a b) zda podání exekučního návrhu a vedení exekučního řízení je za uvedené situace zjevným zneužitím práva.

7) K otázce ad b) dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. , z pozdější judikatury pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. , ze dne 5. září 2017, sp. zn. , nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. , musí-li být podle odkazované judikatury dovolacího soudu zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odvolacím soudem nebyly hodnoceny relevantní skutečnosti na straně obou účastníků, proto je právní posouzení sporné otázky neúplné, a tudíž i nesprávné.

8) K odvolacím soudem přehlédnutým okolnostem dovolatel zdůraznil, že povinný se pro nesporný nedostatek písemné formy ujednání o prodloužení splatnosti druhé splátky nemohl důvodně domnívat, že mu budou zachovány výhody v podobě nevymáhání zbývající části dluhu, tj. že mu oprávněný žádnou změnu dohody v části pozdního plnění ze strany povinného neodsouhlasil. Odvolací soud dále pominul fakt, že povinný zahájil s oprávněným jednání o odkladu druhé splátky až v době, kdy již byl s úhradou této splátky v prodlení, tedy věděl, že nebude schopen podmínky dohody splnit. Pozdější zahájení exekučního řízení bylo dáno tím, že oprávněný měl pohledávky za povinným zajištěny zástavním právem na nemovitostech. Nelze jej “sankcionovat“ za to, že nevyužil svého práva vymáhat pohledávky soudní cestou. Naopak, povinnému poskytl další tři roky k dobrovolnému splnění svých závazků z exekučních titulů. Exekuční řízení zahájil až v době, kdy se blížilo promlčení jeho pohledávek a kdy bylo zřejmé, že povinný již plnit závazky nebude. Závěr, že by oprávněnému šlo toliko o přijetí celkové částky v dohodnutém konečném termínu, nikoli o splatnost průběžnou, není ničím podložen. Bylo opomenuto, že povinný oprávněnému finanční částky podle exekučních titulů dlužil a že kvůli tomu měl nemovité věci zatíženy zástavním právem; bylo v jeho zájmu výši dluhu snížit. Zajištění vymáhaných pohledávek je tudíž další přehlédnutou skutečností, neboť povinný již na přelomu roku 2013 a 2014 věděl, že mu dovolatel nevydá kvitanci o zániku zástavního práva, přesto po odmítnutí kvitance nepodal u příslušného soudu určovací žalobu.

9) Oprávněný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout, neboť k první otázce oprávněný neuvedl žádnou judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit, ohledně druhé otázky je rozhodnutí odvolacího soudu s ohlášenou judikaturou dovolacího soudu v souladu.

10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz ) o dovolání oprávněný rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení ( , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl bez jednání (srov. ) k závěru, že dovolání je v otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu přípustné ( ), současně je i opodstatněné.

11) Problematice tzv. šikanózního exekučního návrhu se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konzistentně věnoval a dospěl ve zcela základní rovině k závěru, že podání takového návrhu je důvodem k zastavení exekuce podle Zároveň šikanózní návrh definoval tak, že jeho podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. ). V uvedeném směru judikatura dovolacího soudu koresponduje s rozhodováním Ústavního soudu, který vysvětlil, že bude-li mít oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla exekuční návrh charakter návrhu šikanózního, neboť lze přepokládat motivaci zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. již shora zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. ).

12) Skutkový základ judikovaných případů zásadně vychází z objektivní připravenosti povinného dobrovolně plnit exekučním titulem uloženou povinnost, čemuž oprávněný bránil buď neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti, ke které jej povinný vyzval (např. u platební povinnosti sdělením čísla bankovního účtu či adresy, na níž lze plnit poštovní poukázkou), nebo neposkytnutím povinným žádané - hlediskem již nastalého prodlení vysvětlitelné a akceptovatelné - lhůty k plnění, u níž se předpokládá jakási „organizačně-technická“ povaha a s ní korespondující krátká, v principu několikadenní, délka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2021, sp. zn. ).

13) V posuzované věci je na základě výsledku dokazování před odvolacím soudem zcela zřejmé, že povinný nikdy neoznamoval svou připravenost plnit závazky z exekučních titulů a v této souvislosti nežádal oprávněného o poskytnutí jakékoli lhůty. Oprávněný na druhé straně nepodával exekuční návrh způsobem (v typickém případě urychleně po vykonatelnosti exekučních titulů), aby zatížil povinného náhradou nákladů exekuce. Podal-li takový návrh po zhruba sedmi letech od vykonatelnosti exekučních titulů a třech letech od dohody účastníků ohledně splácení závazků povinného, nelze na základě těchto skutečností dovozovat jinou snahu oprávněného než (obvyklým způsobem) dosáhnout vymožení nároků z exekučních titulů, a to před promlčením svých práv, jak to ostatně oprávněný v dovolání vysvětluje. Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že samotné podání exekučního návrhu (návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) nemůže být výkonem práva, který odporuje dobrým mravům, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( , ex. řádu) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soudu usnesením ze dne 27. listopadu 2018 pod sp. zn. odmítl). Toliko na rozporech účastníků exekučního řízení ohledně interpretace a dodržení jejich dohody o splácení závazků povinného ze dne 13. 8. 2013 nelze učinit závěr, k němuž dospěl odvolací soud, tj. že by oprávněný zjevně zneužil svého práva ve smyslu podání tzv. šikanózního návrhu. Protože odvolací soud z jiných hledisek věc neposuzoval, je jím řešená (a dovolatelem ohlášená) otázka v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (na níž poukázal dovolatel v rámci vymezené přípustnosti dovolání), v důsledku čehož nemůže být napadené usnesení správné.

14) Nejvyšší soud z uvedených důvodů a se zřetelem k absenci podmínek pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu napadené usnesení podle ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ), v němž bude odvolací soud vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu vázán ( část věty první za středníkem ve spojení s ).

15) Pro účely dalšího řízení je vhodné poznamenat, že zkoumaný případ může být s ohledem na zjištěné skutečnosti (pečlivě) poměřován z hlediska dalších důvodů pro zastavení exekuce ( ), tedy i z důvodu zániku práva přiznaného exekučním titulem ( ) či jiného důvodu, pro který nelze exekuční tituly oprávněného vykonat, vyjma přezkoumané otázky tzv. šikanózního návrhu ( ). Není-li však exekuční soud povolán k revizi všech okolností případu, vytváří se prostor k zastavení exekuce podle jen tehdy, když „nespravedlnost“ přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela zásadní okolnosti případu natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. ). Důvody nepřípustnosti vedení exekuce (výkonu rozhodnutí) se zásadně spojují s vadami exekučního titulu (krom vad zakládajících důvod podle ), s pochybeními fáze nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí), s rušivými okolnostmi při provádění exekuce (výkonu rozhodnutí) či se specifickým jednáním povinného. Aby byla exekuce prohlášena za nepřípustnou, musí jít o okolnosti, které se vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře, neboť přirozeným smyslem exekuce zůstává její provedení, nikoli zastavení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. ).

16) O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud (soudní exekutor) rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu ( a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 5. 2022

JUDr. Aleš Zezula

předseda senátu