Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2005/2021

30 Cdo 2005/2021-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D.,advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. -490, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. -430, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), povinnost zaslat žalobci úřední omluvný dopis opatřený podpisem ministra spravedlnosti s omluvou specifikovaného znění (výrok II.), žalobu zamítl co do částky 750 000 Kč s přísl. a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 94 534,20 Kč od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok III.) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 43 264,50 Kč (výrok IV.)

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích II a III, ve vyhovujícím výroku I jej co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 150 000 Kč od 9. 4. 2019 do 18. 8. 2020 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 1. 2010 vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, č. j. -2069, byl totiž žalobce obžaloby zproštěn.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v části, ve které byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 150 000 Kč se zamítá, jakož i v části, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním. Nejvyšší soud však podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Podle ustanovení dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 150 000 Kč za období od 9. 4. 2019 do 18. 8. 2020 ve výši 19 988 Kč.

Z hlediska přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není významnou otázka, zda v řízení byla uplatněna pouze část nároku, jehož celková výše přesahuje limit 50 000 Kč, nebo zda mezi účastníky jsou či se vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu, nýbrž rozhodující je výše peněžitého plnění, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto a do níž směřuje dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání dle nezakládá námitka žalobce týkající se neadekvátního srovnání posuzovaného řízení s jinými případy, neboť srovnání judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z tohoto důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu řešena konkrétní právní otázka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ).

Rovněž otázka, do jaké míry má na výši poskytnutého zadostiučinění vliv skutečnost, že byly zásahy do osobnosti žalobce zohledněny v rámci odškodnění z titulu nepřiměřené délky řízení, přípustnost dovolání podle založit nemůže, když při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. ), přihlédl-li k tomu, že žalobce se již dříve domáhal nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přičemž při posouzení tohoto nároku již bylo přihlédnuto ke zvýšenému významu řízení pro žalobce a základní částka odškodnění byla z tohoto důvodu navýšena.

Nejvyšší soud navíc opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, přičemž zvolenou formou, resp. výší, se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

V rozsahu příslušenství z částky 94 534,20 Kč (zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení) není dovolání ve smyslu přípustné z důvodů, pro které nebylo shledáno přípustným ohledně zamítnutí jistiny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. .

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 4. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu