Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2004/2021

30 Cdo 2004/2021-532

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D.,advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, č. j. -324, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. -243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 211 456,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částek 94 534,20 Kč a 900 000 Kč a ohledně požadované omluvy zamítl (výrok II) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I co do částky 167 700 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku co do částky 43 756,80 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl. V zamítavém výroku o věci samé II rozsudek soudu prvního stupně co do částky 94 534,20 Kč potvrdil a co do částky 900 000 Kč a poskytnutí omluvy a ve výroku o nákladech řízení III zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , dále jen „posuzované řízení“, ve výši 306 000 Kč s příslušenstvím, dále omluvy a současně částky 900 000 Kč příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, když usnesením Policie České republiky ze dne 18. 1. 2010 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry, avšak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, č. j. -2069, byl žalobce obžaloby zproštěn.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v části, ve které byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn co do částky 43 756,80 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, a v části, ve které byl výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 94 534,20 Kč s příslušenstvím potvrzen. Nejvyšší soud však podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda na závěr o složitosti věci má vliv skutečnost, že docházelo k opakovaným závažným vadám v rozhodovací činnosti orgánů v posuzovaném řízení, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ze skutkových zjištění soudů takový závěr neplyne. Odvolací soud totiž vycházel ze zjištění, že důvodem, proč věc byla projednávaná opakovaně ve třech stupních soudní soustavy, bylo objasnění skutkového stavu, nikoli pochybení či vady v rozhodovací činnosti soudů. Dovolatel tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ).

Rovněž otázka, zda má na závěr o složitosti věci vliv skutečnost, že ve věci byla obviněna toliko jedna osoba, že se nejednalo o věc s mezinárodním prvkem, jakož že osoby zúčastněné na řízení nebyly nedosažitelné, přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v rámci posouzení kritéria složitosti řízení zohlednil nutnost výslechu značného množství svědků, vypracování znaleckého posudku, rozhodování o řadě stížností a námitek podjatosti [srov. část IV písm. a) stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, odst. 39]

Ani v otázce zohlednění věku a zdravotního stavu žalobce v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nepostupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou zamýšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na jedinečné okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. ). Uvedené věkové hranice žalobce ani v době ukončení posuzovaného řízení přitom nedosáhl.

Rovněž otázka, zda přiznaná základní částka odškodnění ve výši 18 000 Kč za rok trestního řízení odpovídá okolnostem posuzovaného případu, nemůže přípustnost dovolání podle založit. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Rovněž námitka žalobce, že odvolací soud nahrazoval procesní aktivitu žalované vlastní činností, přípustnost dovolání podle nezakládá. Není aktivismem soudu, pokud soud při posouzení faktorů majících dle vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží ke skutečnostem, jež mu jsou známy ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani žalobcem tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce „justičního ping-pongu“, tedy „instančnosti řízení“, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , neboť odvolací soud kritérium postupu orgánů veřejné moci, spočívající v ne vždy koncentrovaném postupu soudů v posuzovaném řízení, dostatečně zohlednil, přičemž vzal v potaz neodůvodněné průtahy při vypracování rozsudků soudu prvního stupně, které měly na nepřiměřené délce řízení významný podíl. Dostatečně jej odlišil od hlediska složitosti řízení, v rámci kterého hodnotil rovněž důvody, pro vedly ke zrušení vydaných rozhodnutí. Složitost řízení odvolací soud pak odpovídajícím způsobem diferencoval jak od okolností, které šly na vrub postupu orgánů veřejné moci, tak od hlediska významu řízení pro poškozeného.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a , a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 4. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu