Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2/2022

30 Cdo 2/2022-52

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. J., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice–Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. -36, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 11. 1. 2021 domáhá vůči žalované zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného zprvu u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu a následně u Městského soudu v Praze. Poté, co Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 6. 6. 2016 výzvu k podání prohlášení o majetku č. j. 4761855/16/2010-80542-109458, která směřovala vůči žalobci, a co žalobcova námitka proti této výzvě byla rozhodnutím zmíněného orgánu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 7319644/16/2000-11450-105418, zamítnuta, podal žalobce proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, o níž tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, č. j. -27, jenž byl žalobcovu právnímu zástupci doručen až dne 26. 6. 2020. Za organizační složku státu, která v tomto řízení je příslušná k jednání za žalovanou, žalobce v podané žalobě označil Ministerstvo spravedlnosti.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 4. 2021, č. j. -29, vyslovil (k námitce žalované) svou místní nepříslušnost v předmětné věci (výrok I) a současně rozhodl, že tato věc bude po právní moci uvedeného usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že za situace, kdy je vznesený nárok odvozován od nepřiměřené délky řízení probíhajícího dílem před správním orgánem a dílem před soudem, přičemž délka tohoto řízení se posuzuje jako jeden celek, je v souladu s a 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v řízení za žalovaný stát příslušný jednat úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení. Tímto úřadem je přitom Ministerstvo financí. Vzhledem k tomu, že sídlo tohoto ministerstva se nachází v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 1, je tudíž pro toto řízení místně příslušný právě tento soud, neboť tento závěr dle citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně plyne z , , . S odkazem na a 2 proto soud prvního stupně rozhodl, jak výše uvedeno.

3. Na podkladě odvolání podaného proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným usnesením napadené rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Odvolací soud popsaným závěrům soudu prvního stupně zcela přisvědčil, přičemž se s ohledem na vznesenou odvolací námitku nad jejich rámec zabýval tím, zda lze místní příslušnost soudu prvního stupně dovodit z , jenž stanoví, že vedle obecného soudu žalovaného je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobce sice mohl, vzhledem k charakteru předmětu řízení, podat žalobu i k soudu určenému podle zmíněného ustanovení, možnost této volby však nevyužil. V žalobě totiž řádně nespecifikoval žádný důvod, z něhož by bylo možné na využití skutečně usuzovat, pročež je namístě uzavřít, že při jejím podání vycházel pouze z adresy sídla Ministerstva spravedlnosti.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda soud prvního stupně je soudem místně příslušným pro projednání dané věci z pohledu . Svým závěrem, že o této jeho místní příslušnosti uvažovat nelze, neboť žalobce v žalobě neuvedl žádný důvod, který by svědčil o jím využité možnosti zvolit si k projednání věci Obvodní soud pro Prahu 2 právě na základě aplikace zmíněného ustanovení, se přitom odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. . Z ní, jakož i z komentářové literatury, na kterou žalobce poukázal, totiž plyne, že postačí, pokud ze žaloby vyplývají skutečnosti, které založení místní příslušnosti soudu podle dotčeného ustanovení dokládají (jak to žalobce učinil poukazem na průtahy, ke kterým došlo v řízení vedeném před nedostatečně personálně obsazeným Městským soudem v Praze), a to aniž by byl žalobce nucen důvod místní příslušnosti soudu v žalobě výslovně specifikovat Je-li pak ve věci více místně příslušných soudů, svou volbu konkrétního soudu žalobce provede konkludentně pouze tím, že žalobu u tohoto soudu podá. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “.

7. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky povinného zastoupení podle a 4 Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

8. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

9. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Při řešení dovoláním vymezené otázky procesního práva, zda soud, u něhož byla žaloba podána a který je soudem, jehož místní příslušnost vychází z , může vyslovit svou místní nepříslušnost proto, že žalobce možnost volby tohoto soudu v žalobě neodůvodnil, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Otázka, zda lze místní příslušnost soudu z uvedeného zákonného ustanovení dovodit i v případě, že v jeho obvodu probíhalo soudní řízení o žalobě podané proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení, jež se pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení posuzuje spolu s navazujícím soudním řízením jako jeden celek, současně nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dovolání je tudíž podle přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

11. Dovolání není důvodné.

12. Podle vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v , je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.

13. Podle se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

14. Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení , vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. ).

15. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ). Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 117/2011, pak plyne závěr, že podle je k řízení místně příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy podle

16. Soudní judikatura je přitom ustlána v závěru, že pro místní příslušnost soudu podle ustanovení není nezbytné, aby se této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou příslušnost odůvodňují (viz již zmíněné rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ). Přitom platí, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle přísluší jen žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu, ani žalovanému (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. ).

17. V posuzovaném případě žalobce v podané žalobě sice výslovně nezmínil, že žalobu podává u Obvodního soudu pro Prahu 2 z důvodů, na něž dopadá , v rámci svých žalobcích tvrzení nicméně uvedl, že vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení zahájeného u Finančního úřad pro hlavní město Prahu, dovozuje z průtahů, ke kterým došlo ve fázi řízení probíhající před „nedostatečně personálně obsazeným“ Městským soudem v Praze (tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2), jakož i z nepřezkoumatelnosti rozsudku, který tento soud vydal ve věci vedené pod sp. zn. (viz body 8 až 11 žaloby). Z tohoto pohledu tedy závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v posuzovaném případě možnost danou nevyužil, když podání žaloby u jiného, než obecného soudu žalované, v žalobě neodůvodnil, neobstojí. Pro případné založení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 podle totiž žalobce v žalobě dostatečným způsobem vymezil nejen skutečnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy, ale také místo vzniku okolnosti, která dle jeho přesvědčení tuto újmu zapříčinila.

18. V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , však Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti s řízením o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení , je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. , a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. ). V usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. , pak Nejvyšší soud vztáhl aplikovatelnost uvedeného závěru také na řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozované od nepřiměřené délky řízení, v němž v několika stupních rozhodovaly správní orgány. V obou případech přitom dovolací soud zdůraznil, že přijatý závěr je odrazem skutečnosti, že těžiště dokazování je v řízení před soudem (správním orgánem) prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení , aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.

19. Ne jinak tomu bude i v případě, kdy řízení, které se pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou posuzuje jako jeden celek, zpočátku probíhalo před správními orgány, načež na základě žaloby podané podle , , bylo vedeno před soudem rozhodujícím ve správním soudnictví. I v tomto případě totiž platí, že těžiště vlastního řízení zahrnující též pro věc podstatné dokazování se odehrává před prvostupňovým správním orgánem, zatímco správní soud zde vykonává pouze přezkumnou pravomoc ve vztahu k rozhodnutí, v jehož vydání správní řízení vyústilo. Bez ohledu na to, zda i řízení vedené před správním soudem bylo zatíženo obdobím neospravedlnitelné nečinnosti či procesními vadami, na něž je v žalobě poukazováno, je tudíž i zde možnost žalobcovy volby místně příslušného soudu ve smyslu omezena jen na soud, v jehož obvodu probíhalo řízení před správním orgánem v prvním stupni.

20. V posuzovaném případě ve věci rozhodoval v prvním stupni Finanční úřad pro hlavní město Prahu sídlící na adrese Štěpánská 28, Praha 1, tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. Obvodní soud pro Prahu 2 tedy ve věci místně příslušný podle být nemůže, pročež je třeba dospět k závěru, že žalobce možnost učinit volbu místně příslušného soudu ve smyslu zmíněného ustanovení řádně nevyužil. Místně příslušným projednat a rozhodnout danou věc je proto ve shodě se závěrem odvolacího soudu obecný soud žalované určený podle , kterým je (v závislosti na umístění sídla Ministerstva financí) Obvodní soud pro Prahu 1 (viz již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. ).

21. Napadené usnesení odvolacího soudu je tedy z uvedených důvodů věcně správné, a Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu