Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 275/2025

-72

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně VOSMA Rudná s.r.o.,IČO 26724341, se sídlem v Rudné, Šamonilova 1415/2, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 173 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. -39, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 8. 2024 u Okresního soudu ve Znojmě domáhá vůči žalované zaplacení částky 173 250 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného zprvu před orgány Finanční správy České republiky a následně před správními soudy (dále též jen „posuzované řízení“). V prvním stupni bylo toto řízení vedeno u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu s tím, že daňovou kontrolu, jež byla v rámci této fáze řízení u žalobkyně uskutečněna, provedl Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště ve Znojmě.

2. Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. -14, vyslovil svou místní nepříslušnost v předmětné věci (výrok I) a současně rozhodl, že tato věc bude po právní moci uvedeného usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil aplikací , , a a 2 , přičemž vyšel ze skutečnosti, že se sídlo organizační složky státu, která je v řízení povolána jednat jménem žalované, nacházelo k datu zahájení řízení v obvodu působnosti zmíněného obvodního soudu.

3. Na podkladě odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobkyně měla možnost podat v souladu s žalobu namísto k obecnému soudu žalované také k soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Této možnosti však nevyužila, neboť Okresní soud ve Znojmě, u něhož byla žaloba podána, tímto soudem není. V řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež zprvu probíhalo před správními orgány a poté před soudy, je takovým soudem soud, v jehož obvodu probíhalo řízení v prvním stupni, přičemž není podstatné, ve které fázi řízení došlo k průtahům. Uvedená část posuzovaného řízení přitom byla vedena u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, u něhož žalobkyně podala daňové přiznání a který též vedl příslušný správní spis a vydal rozhodnutí o doměření daně, a nikoliv u orgánu, který v rámci výkonu tzv. vybrané působnosti ve smyslu , o Finanční správě České republiky, prováděl u žalobkyně daňovou kontrolu. Místně příslušným soudem je tak za dané situace soud, v jehož obvodu se nachází „sídlo žalované“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.

5. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud pochybil při řešení otázky, zda lze za soud, který je místně příslušný pro řízení o jejím nároku, považovat v souladu s též soud určený podle sídla finančního úřadu, jenž v rámci posuzovaného řízení provedl daňovou kontrolu, byť nevedl celé prvostupňové nalézací daňové řízení, uzavřel-li, že tento soud místně příslušný není. Tímto závěrem se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , a usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , neboť nezohlednil, že „těžiště dokazování“ ve smyslu zmíněné judikatury se vztahovalo právě k činnosti úřadu, který v rámci posuzovaného řízení provedl daňovou kontrolu, tedy k činnosti územního pracoviště Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ve Znojmě. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“.

8. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle a 4 , přičemž obsahuje i všechny náležitosti vyžadované Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

9. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

10. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání je přípustné, neboť procesněprávní otázka, zda soudem, jenž je podle místně příslušný pro řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného částečně před orgány finanční správy a částečně před správními soudy, je soud určený podle sídla územního pracoviště finančního úřadu, které v rámci prvostupňového nalézacího daňového řízení provedlo daňovou kontrolu, dosud nebyla Nejvyšším soudem v celém rozsahu vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

12. Dovolání je důvodné.

13. Podle vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v , je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.

14. V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti s řízením o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení , je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. , a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. ). V usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. , poté Nejvyšší soud aplikovatelnost uvedeného závěru vztáhl také na řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozovaného od nepřiměřené délky řízení, ve kterém v několika stupních rozhodovaly správní orgány. V obou případech přitom dovolací soud zdůraznil, že přijatý závěr je odrazem toho, že těžiště dokazování je v řízení před soudem (správním orgánem) prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení , aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud místa, v němž konkrétní újma vznikla, a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. , pak plyne, že nejinak tomu bude i v případě, kdy řízení, které se pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou posuzuje jako jeden celek, probíhalo zpočátku před správními orgány, načež na základě žaloby podané podle , , bylo vedeno před soudem rozhodujícím ve správním soudnictví.

15. K povaze daňové kontroly se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 76/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že daňová kontrola není samostatným řízením, ale dílčím postupem odehrávajícím se v rámci daňového řízení. Účelem daňové kontroly je v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), zjistit nebo prověřit základ daně nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. V rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , na který též žalobkyně v dovolání poukázala, pak Nejvyšší soud s odkazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. , uvedl, že: „Jedním z procesních oprávnění, jímž je správce daně v průběhu daňového řízení nadán, je i daňová kontrola. Lze konstatovat, že daňové řízení jako celek má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter: správce daně je nadán celou řadou vyšetřovacích pravomocí k tomu, aby realizoval zájem státu na zajištění toho, co ‚jeho jest‘, tj. ověření, přezkoumání a vymožení daňové povinnosti jednotlivce. Daňová kontrola je z tohoto pohledu specifická v tom, že ‚vyšetřovací‘ charakter daňového řízení je v ní výrazně posílen. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce …“. Na tyto závěry poté Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. , v němž se mj. vyjádřil k rozdílu mezi daňovou kontrolou na straně jedné a kontrolou podle , o kontrole (kontrolní řád), na straně druhé. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že na rozdíl od kontroly podle kontrolního řádu daňová kontrola představuje součást daňového řízení, přičemž poukázal na její neoddělitelnost od nalézacího daňového řízení, jež se projevuje mj. tím, že podle daňového řádu pokud z konečného výsledku kontrolního zjištění nevyplývá, že v dané věci dojde k vydání rozhodnutí o stanovení daně, je vyměřovací nebo doměřovací řízení (tj. řízení, která podle daňového řádu představují vlastní nalézací daňové řízení) ukončeno doručením oznámení o ukončení daňové kontroly (nejedná-li se o řízení, které bylo zahájeno podáním daňového tvrzení), přičemž dojde-li ke stanovení daně výlučně na základě výsledku daňové kontroly, popřípadě výsledku postupu k odstranění pochybností, považuje se podle daňového řádu za odůvodnění rozhodnutí o stanovení daně již samotná zpráva o daňové kontrole (popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností). Zahájením daňové kontroly též dochází k zahájení doměřovacího řízení, není-li daňová kontrola prováděna v rámci již zahájeného vyměřovacího či doměřovacího řízení (viz bod 55 odůvodnění zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu).

16. Není přitom vyloučeno, aby daňová kontrola probíhala před jiným finančním úřadem, než který vede vlastní nalézací daňové řízení. Tak je tomu v odvolacím soudem zmíněném případě výkonu vybrané působnosti ve smyslu , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jež měla být v posuzovaném řízení aplikována a kterou může vůči daňovému subjektu provádět (na rozdíl od obecné působnosti upravené v a 2 tohoto zákona) kterýkoliv finanční úřad jako správní orgán s celostátní působností ( věta druhá téhož zákona), přičemž se vždy jedná o ten konkrétní úřad, který kontrolní postup zahájil nejdříve ( ) – k tomu viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. . Ani tato skutečnost však nic nemění na tom, že je-li daňová kontrola součástí prvostupňového nalézacího daňového řízení, a to jeho součástí významnou (ne-li stěžejní, jak patrno z výše popsaných závěrů), je dovolatelce namístě přisvědčit v názoru, že důvody, pro které soudní judikatura ve vztahu k nárokům na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení omezila aplikaci pouze na volbu soudu, v jehož obvodu probíhala část posuzovaného řízení vedená v prvním stupni, svědčí i ve prospěch závěru, že za tento prvostupňový orgán je namístě považovat též územní pracoviště finančního úřadu, které provádělo daňovou kontrolu, byť tento orgán o daňové povinnosti sám nerozhodoval.

17. Lze tudíž uzavřít, že za situace, kdy žalobkyně v žalobě výslovně poukázala na skutečnost, podle které daňová kontrola probíhala v rámci posuzovaného řízení u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územního pracoviště ve Znojmě (jak ostatně zmínil i sám odvolací soud), přičemž tím zároveň zdůvodnila, proč žalobu podala právě u Okresního soudu ve Znojmě (ke způsobu provedení volby na výběr dané příslušnosti soudu srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ), je závěr odvolacího soudu, že Okresní soud ve Znojmě není k projednání dané věci místně příslušný, nesprávný.

18. Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.

19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o řešené otázce místní příslušnosti soudu rozhodnout, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci a napadené usnesení odvolacího soudu ve výše uvedeném smyslu změnil.

20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno ( část věty před středníkem ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2025

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu