Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 242/2022

23 Cdo 242/2022-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně CHERISH, s.r.o., se sídlem v Kladně, Gorkého 502, identifikační číslo osoby 26207737, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. -175, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. -145, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení svého výlučného vlastnictví předmětné pozemní komunikace (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých je žalobkyně vlastníkem účelové komunikace nacházející se na pozemku parc. č. 443/1 v k. ú. Březiněves, obec Praha, jehož vlastníkem je žalobkyně. Vlastnictví předmětné účelové komunikace žalobkyní není ze strany žalované zpochybňováno. Žalobkyně přesto trvá na existenci svého naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k uvedené komunikaci, neboť by jinak byla znevýhodněna v případě prodeje celého areálu investorovi.

Po stránce právní se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, který uzavřel, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva ve smyslu , , jelikož není pochyb o tom, že žalobkyně je vlastníkem předmětné komunikace a ani žalovaná danou skutečnost nikterak nesporuje. Podle odvolacího soudu se spor mezi účastnicemi ve skutečnosti týká ceny pozemku, na kterém se předmětná komunikace nachází. K řešení takového sporu však určovací žaloba podle citovaného ustanovení neslouží. K prokázání vlastnického práva žalobkyně k předmětné komunikaci plně postačuje smlouva o převodu privatizovaného majetku uzavřená mezi Pozemkovým fondem České republiky (identifikační číslo osoby 45797072) a žalobkyní ze dne 26. 3. 2003, jíž žalobkyně předmětnou komunikaci nabyla. Vlastnické právo ke stavbě komunikace se přitom v katastru nemovitostí neeviduje jako samostatná nemovitá věc, a proto naléhavý právní zájem žalobkyně nemůže být dán ani s ohledem na tvrzenou potřebu změny zápisu v katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Odvolací soud podle žalobkyně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva k předmětné komunikaci v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (představovanou zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. , a ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. ). Žalobkyně má jako vlastník předmětné komunikace právo na určení jejího konkrétního rozsahu, což žalovaná odmítá. Za situace, kdy jsou sporné hranice komunikace a její skutečný rozsah, by měl být soudy shledán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Žalobkyně dále namítá, že každý předmět vlastnického práva představovaný částí zemského povrchu musí být vymezen kótami a liniemi tak, aby byly zřejmé jeho hranice. Nelze se proto spokojit se zjištěním, že komunikace se na pozemku sice nachází, ale že je již lhostejné, v jaké rozloze a jaké jsou její hranice. Naléhavý právní zájem žalobkyně na žádané určení je navíc dán tím, že jím bude potvrzen rozsah pozemku, na kterém se předmětná komunikace nachází a k němuž se tak vztahuje předkupní právo žalobkyně jako vlastníka stavby. Žalobkyně tím získá průkaz vlastnictví komunikace v jejích skutečných rozměrech umožňující změnu zápisu v katastru nemovitostí a prodej areálu investorovi, který nepovažuje vlastnické právo žalobkyně k předmětné komunikaci za prokázané. Jelikož soudy nižších stupňů posoudily uvedenou otázku nesprávně, žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, popřela dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně považuje dovolání za přípustné, neboť odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. , a ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. ), když shledal, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné komunikaci.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že žalobce má právní zájem na požadovaném určení ( ), jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. žalobkyní označenou judikaturu či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně disponuje platným nabývacím titulem k předmětné komunikaci, přičemž skutečnost, že žalobkyně je výlučným vlastníkem této komunikace, žalovaná nerozporuje. Právní postavení žalobkyně jako vlastníka komunikace není narušeno způsobem, že by její právo bez požadovaného určení bylo ohroženo nebo se stalo nejistým. Pokud odvolací soud za daných okolností dospěl k závěru, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na žádaném určení, od závěrů dovoláním označené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Uvedená námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Žalobkyně dále odůvodňuje svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné komunikaci tím, že hranice a skutečný rozsah této komunikace jsou sporné. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však závěr, že by hranice či skutečný rozsah předmětné komunikace byly sporné, nevyplývá. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je přitom ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. ). Přípustnost dovolání podle tak nemůžou založit ani související námitky žalobkyně, podle nichž je potřeba určit přesné hranice a rozsah předmětné komunikace kvůli tvrzené potřebě změny zápisu v katastru nemovitostí či z důvodu případného budoucího prodeje této stavby.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, který žalobkyně v dovolání nevymezila, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu