Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2587/2021

26 Cdo 2587/2021-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně E.R.O.C. s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Petřínská 489/5, IČO: 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14, proti žalovaným 1/hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr.Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, a 2/DELTA CENTER a.s., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenské nábřeží 306/13, IČO: 45148007, o určení existence nájemního a podnájemního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. , 388/2020-110, takto:I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2020, č. j. -29, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. srpna 2020, č. j. -70, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má právo podnájmu k tam specifikovaným nebytovým prostorám – dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ (výrok I.) a že druhá žalovaná má právo nájmu k tam specifikovanému pozemku, včetně všech budov a stavebních objektů, které tvoří jeho součást – dále jen „pozemek“ (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. , 388/2020-110, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) potvrdil v zamítavých výrocích I. a II. a částečně změnil (tam uvedeným způsobem) v nákladových výrocích; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné rovněž dovodil, že z tam uvedených důvodů nemá žalobkyně na žádaných určení naléhavý právní zájem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil první žalovaný, není přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Dovolací soud již na tomto místě předesílá, že nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – názor, že dovolání ve skutečnosti nesměřuje proti nákladovým výrokům, neboť ve vztahu k nim neobsahuje žádné dovolací námitky; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné ( ).

Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. , z 18. září 2008, sp. zn. , z 21. září 2015, sp. zn. , či z 26. listopadu 2019, sp. zn. ) se ustálila v názoru, že žalobce má právní zájem na žádaném určení ( ), jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. , a z 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura.

Rozhodujícím a tudíž pro danou věc právně významným skutkovým zjištěním bylo zejména zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2019, č. j. -608, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. -822, byla druhé žalované (zde dřívější nájemkyni) uložena mimo jiné povinnost vyklidit a vyklizenou předat prvnímu žalovanému (vlastníku a dřívějšímu pronajímateli) rovněž nemovitost na pozemku (tvořící nyní jeho součást), v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory. Zde pak nelze ztratit ze zřetele, že subjekt oprávněný z podnájmu (zde dovolatelka) není v přímém vztahu k (dřívějšímu) pronajímateli (zde k prvnímu žalovanému), a proto má postavení toho, za jehož věci ve vyklizované nemovitosti odpovídá nájemce (zde druhá žalovaná); při výkonu rozhodnutí se jeho věci vyklizují (odstraňují) bez zvláštního titulu proti němu – viz (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. července 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/2001 časopisu Soudní judikatura, a z 22. září 2011, sp. zn. ). Z uvedeného pak současně vyplývá, že ani rozhodnutí, jímž by soud vyhověl požadavku dovolatelky na určení jejího podnájemního práva, jí nemůže přivodit příznivější postavení oproti současnému stavu, kdy trvají účinky právní moci rozsudku, jímž byla druhé žalované uložena povinnost vyklidit též předmětné nebytové prostory; to platí bez zřetele k tomu, zda je dotčené rozhodnutí pro dovolatelku závazné či nikoli. Její (tvrzené) podnájemní právo totiž nemá žádné účinky vůči prvnímu žalovanému (pronajímateli), a není tedy způsobilé zabránit mu ve vyklizení z nebytových prostor v rámci exekuce (soudního výkonu) rozsudku vedené proti druhé žalované (nájemkyni), od níž dovolatelka odvozuje své právní postavení (ohrožené – podle obsahu spisu – právě nuceným vyklizením podnajatých nebytových prostor). Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelky ( ) na určení jejího podnájemního práva tedy v konečném důsledku obstojí. Pro úplnost zbývá dodat, že otázkou, zda obstojí také závěry, jež odvolací soud přijal ve vztahu k určení, že druhé žalované svědčí nájemní právo k pozemku, se dovolací soud již nezabýval (a ani nemohl zabývat – viz větu první ), neboť dovolatelka tyto závěry (s přihlédnutím k obsahu dovolání) nijak nezpochybnila. Snad jen na okraj lze však kromě jiného podotknout, že stav nejistoty v případném nájemním vztahu nelze odstranit určovací žalobou, jestliže právní poměry týkající se pronajaté nemovité věci byly již pravomocně vyřešeny v řízení o jejím vyklizení.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobkyně podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že prvnímu žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních, resp. podnájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 12. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu