Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2600/2021

30 Cdo 2600/2021-192

USNESENÍ

R. D.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. -153, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. -123, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 854 669 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II)

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobci přiznal zadostiučinění v tom rozsahu, že se konstatuje, že trestní stíhání žalobce zahájené usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, uzemní odbor Cheb, ze dne 23. 3. 2015, č. j. KRPK-24574-29/TČ-2015-190272, které skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017, č. j. -639, bylo nezákonným trestním stíháním. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Pokud jde o žalobcem předestřenou otázku, že žalovaná měla považovat jeho předběžné uplatnění nároku doručené žalované dne 8. 3. 2018 rovněž za uplatnění nároku na zadostiučinění za nezákonnou vazbu i přes to, že jeho nárok nebyl specifikován zcela pregnantně, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení , aniž by pro tento dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely ( ), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Otázka předestřená žalobcem, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když nepovažovala předběžné uplatnění nároku doručené žalované dne 8. 3. 2018 rovněž za předběžné uplatnění nároku na zadostiučinění za nezákonnou vazbu, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. ).

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. ). Uvedené závěry přitom nelze považovat za překonané ani dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , vycházejícím nadto ze značně odlišných a svým charakterem zcela mimořádných skutkových okolností (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ), které jsou nesouměřitelné s právě projednávanou věcí.

Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. , k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.

Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. , věta prvá , tak vzhledem k výše uvedenému nemůže být považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť nárok na zadostiučinění za nezákonnou vazbu nebyl v předběžném uplatnění nároku žalobce (doručeném žalované dne 8. 3. 2018) specifikován vůbec (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. ).

Namítá-li žalobce, že mu mělo být za nezákonné trestní stíhání přiznáno zadostiučinění v penězích, pak dovolací soud konstatuje, že byť stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi (srov. žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud ve svém posouzení nevybočil z takto stanovených judikaturních mezí, měl-li vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci (mj. že žalobce není bezúhonnou osobou, byl souběžně stíhán pro další trestnou činnost obdobného charakteru, kde byl shledán vinným) za to, že přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobce představuje již poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva žalovanou.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2022

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu