Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 31/2022

23 Cdo 31/2022-600

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ATICO MONEO a.s., se sídlem v Praze 10, Na Koupaliště 10, identifikační číslo osoby 28257162, zastoupené JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem se sídlem v Praze 22, Soumarská 974/3, proti žalované Zeppelin CZ s.r.o., se sídlem v Modleticích, Lipová 72, identifikační číslo osoby 18627226, zastoupené Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, o zaplacení částky 18 658 988,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, č. j. -551, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 8 141 048 Kč s příslušenstvím představující doplatek ceny díla ze smlouvy o dílo označené „č. ES13000159-Atico“, kterou účastnice uzavřely dne 30. 7. 2013.

Žalobkyně následně podáním ze dne 4. 7. 2018 ve znění jeho doplnění ze dne 21. 9. 2018 změnila žalobu tak, že se nově domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši částky 18 658 988,21 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 11. 2018, č. j. -166, změnu žaloby připustil.

Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. -398, zamítl žalobu o zaplacení částky 10 517 940,21 Kč s příslušenstvím.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobkyně jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel dne 30. 7. 2013 uzavřely smlouvu o dílo označenou „č. E13000159-Atico“, jejímž účelem bylo poskytnutí částí plnění objednatele spočívajících v doplnění nových zdrojů střídavého napájení – dieselgenerátorů (AAC-DG) v Jaderné elektrárně Dukovany a Jaderné elektrárně Temelín v souladu s technickými požadavky uvedenými v příloze č. 1 této smlouvy. Obsah uvedené smlouvy byl v zásadě shodný se smlouvou o dílo uzavřenou dne 18. 7. 2013 mezi žalovanou jako zhotovitelem a společností ČEZ ENERGOSERVIS spol. s r. o. (identifikační číslo osoby 60698101) jako objednatelem, přičemž jediný podstatný rozdíl mezi těmito smlouvami představovala cena díla: zatímco cena díla ve smlouvě mezi žalovanou a společností ČEZ ENRGOSERVIS spol. s r. o. byla stanovena ve výši 293 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, cena díla podle smlouvy č. E13000159-Atico byla sjednána ve výši 22 419 845 Kč bez daně z přidané hodnoty. Dodatkem č. 1 k této smlouvě účastnice specifikovaly, že předmětem díla smlouvy č. E13000159-Atico je dodávka a instalace elektrovýzbroje pro čtyři kusy kontejnerové sestavy určené pro vestavbu dieselgenerátorů Caterpillar C 175 a jejich periferií a příslušenství. V čl. 2.4 dodatku č. 1 bylo dále upřesněno, která konkrétní plnění do předmětu smlouvy náleží, případně která nikoli.

Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně. Podle toho předmětná smlouva o dílo nebyla neplatná pro neurčitost vymezení jejího předmětu, neboť dodatkem č. 1 ke smlouvě a přílohou č. 1 byl předmět smlouvy dostatečně specifikován. Soudy nižších stupňů také odmítly argumentaci žalobkyně, podle níž měla být smlouva o dílo neplatná pro počáteční nemožnost plnění, neboť smluvně určené dílo nebylo možno za sjednanou cenu provést. Odvolací soud potvrdil za správný názor soudu prvního stupně, podle kterého se mohlo jednat pouze o nemožnost plnění hospodářskou, jež podle judikatury Nejvyššího soudu neplatnost právních úkonů nezakládá. Pokud žalobkyně navíc nemožnost plnění dovozovala ze srovnání předmětné smlouvy o dílo a smlouvy uzavřené dne 30. 7. 2013 mezi žalovanou a společností ČEZ ENERGOSERVIS spol. s r. o., patrně přehlédla, že předmět smlouvy č. E13000159-Atico byl dodatkem č. 1 vymezen odlišně od předmětu smlouvy uzavřené žalovanou a společností ČEZ ENERGOSERVIS spol. s r. o. Konečně odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud tento uzavřel, že předmětná smlouva o dílo č. E13000159-Atico není neplatná ani podle , , ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pro obcházení , o veřejných zakázkách, ve znění účinném do dne 30. 9. 2016 (dále také jen „z. v. z.“), neboť podle z. v. z. se v občanskoprávním řízení nelze dovolávat neplatnosti smlouvy, která měla být uzavřena v režimu tohoto zákona, pokud nebyl Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže udělen zákaz plnění této smlouvy. Odvolací soud k uvedenému doplnil, že předmětná smlouva o dílo se zákonem o veřejných zakázkách vůbec neřídila a ani řídit nemusela, tudíž jejím uzavřením nemohl být daný zákon porušen ani obcházen. Připomínky žalobkyně směřující proti smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanou a třetí osobou jsou pak pro posouzení smluvního vztahu mezi účastnicemi zcela irelevantní. Odvolací soud neměl výhrady ani k procesnímu postupu soudu prvního stupně, a proto potvrdil jeho částečný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o části žalobního nároku, které se žalobkyně domáhala pouze z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. V něm namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku neplatnosti smlouvy o dílo, jež podle žalobkyně neměla být posuzována podle § 118 odst. 6 z. v. z., nýbrž podle § 39 obč. zák. jako právní úkon obcházející zákon. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ; v uvedených rozhodnutích přitom podle žalobkyně byla posuzována „identická skutková i právní situace“. Dovolatelka upozorňuje, že smlouva o dílo uzavřená mezi žalovanou a společností ČEZ ENERGOSERVIS spol. s r. o. i předmětná smlouva o dílo uzavřená mezi účastnicemi měly být jako nadlimitní zakázky zadány v řízení o veřejných zakázkách. Jelikož uvedená povinnost splněna nebyla, obě smlouvy jsou podle § 39 obč. zák. neplatné pro obcházení zákona o veřejných zakázkách a opačný názor odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně je nesprávný. Odvolací soud se tím odchýlil také od závěrů Ústavního soudu vyplývajících z nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. . Nerespektováním citované judikatury Nejvyššího soudu navíc soudy nižších stupňů porušily základní práva dovolatelky v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. , ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. . Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá přípustnost dovolání, neboť soudy nižších stupňů podle ní postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaná připomíná, že předmětná smlouva o dílo neměla být uzavřena v režimu zákona o veřejných zakázkách, a proto nemůže být ani neplatná pro jeho obcházení; dovolání tak podle žalované není ani důvodné. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Ohledně námitky, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastnicemi měla být zadána v režimu zákona o veřejných zakázkách, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

U zbývajících dovolacích důvodů je z obsahu dovolání patrné, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně namítá, že odvolací soud se odchýlil od v dovolání označené ustálené rozhodovací praxe vztahující se k výkladu ustanovení § 39 obč. zák., pokud dovodil, že smlouva o dílo č. E13000159-Atico byla uzavřena platně; podle žalobkyně totiž uzavření této smlouvy obešlo ustanovení zákona o veřejných zakázkách.

Nejvyšší soud v minulosti vysvětlil, že neplatnost právního úkonu podle § 39 obč․ zák. je neplatností absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout i bez výslovné námitky, tedy z úřední povinnosti (srov. např. žalobkyní citovanou judikaturu dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. , a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. ). Právní úkony, které zákon obcházejí, sice nejsou v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporují, neboli jej obchází. Může jít např. o použití prostředku, který sice není sám o sobě zákonem zakázaný, avšak sleduje cíl záměrně dosáhnout výsledku, který není předvídán a není žádoucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2005, či žalobkyní označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že předmětná smlouva se zákonem o veřejných zakázkách neřídila a řídit ani nemusela (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž tento závěr se žalobkyni nepodařilo zpochybnit přípustným dovolacím důvodem. Pokud za daných okolností odvolací soud uzavřel, že smlouva o dílo č. E13000159-Atico neobchází zákon o veřejných zakázkách, ustanovení obč. zák. v posuzované věci nelze aplikovat a předmětná smlouva o dílo tudíž není neplatná, svým postupem se od závěrů zmiňované judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Uvedená námitka tudíž přípustnost dovolání podle nezakládá. Tvrdí-li přitom žalobkyně, že v dovoláním označených rozhodnutích byla posuzována „identická skutková i právní situace“, nelze jí přisvědčit, neboť v žádné z označených věcích dovolací soud nezkoumal případ, kdy smlouva o dílo (údajně) měla být uzavřena v režimu zadávacího řízení. Z téhož důvodu je nepřiléhavý také odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. .

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ve své judikatuře formuloval závěr, podle kterého zákon o veřejných zakázkách reguluje v souladu s právem Evropské unie oblast veřejného práva, v níž se neuplatní instituty práva soukromého, tj. např. právě neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ). I v případě, že by se v projednávané věci smlouva o dílo zákonem o veřejných zakázek řídit měla, by tak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídal závěr odvolacího soudu, podle něhož by (s ohledem na ustanovení § 118 odst. 6 z. v. z.) důsledkem porušení této povinnosti nebyla neplatnost právního úkonu v režimu ustanovení § 39 obč. zák.

Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. , resp. v něm citovaný právní závěr uvedený ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1979 (na str. 21, odst. 3), podle něhož při rozhodování o vydání předmětu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy si musí soudy řešit jako předběžnou otázku, zda a v jakém rozsahu je uzavřená smlouva (dohoda) neplatná. Ve zdejším řízení se totiž odvolací soud takovou předběžnou otázkou zabýval, když dospěl k již zmiňovanému závěru, že smlouva o dílo neplatná nebyla.

Žalobkyně konečně uvádí, že nerespektováním závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zasáhly soudy nižších stupňů do jejího základního práva v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. , ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. . Jelikož se však soud prvního stupně, resp. odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, Nejvyšší soud shledal nepřiléhavé také odkazy žalobkyně na citované nálezy Ústavního soudu. Ani ty tak přípustnost dovolání nemohou založit.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. ); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. větu první, a část věty před středníkem ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 2. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu