Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1499/2021

30 Cdo 1499/2021-202

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a)J. B., nar. XY, bytem ve XY, b)K. H., nar. XY, bytem v XY, a c)P. B., nar. XY, bytem ve XY, zastoupených Mgr. Michaelou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 1281/30, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 3 296 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. -177, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. -111, zamítl žalobu žalobců o zaplacení částky 3 296 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2020, č. j. -177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení celkové částky ve výši 3 296 000 Kč se žalobci domáhali coby náhrady škody, která jim měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 2. 2010, č. j. 032517/2010/KUSK. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městyse XY, stavebního úřadu, ze dne 21. 12. 2009, č. j. St. 149/09/S0-1429/S, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobců na vydání územního rozhodnutí o umístění jednoduché stavby na pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, v katastrálním území XY, obec XY, ze dne 17. 3. 2009. Žalobci byla proti předmětnému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podána žaloba, kdy v řízení o této bylo mimo jiné rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. -56, tak, že se předmětné rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Následně byla žádost žalobců opětovně zamítnuta z důvodu, že v mezidobí byla obcí XY vyhlášena formou opatření obecné povahy č. 1/2010 stavební uzávěra a formou opatření obecné povahy č. 2/2010 bylo vymezeno zastavitelné území, což znemožnilo realizaci záměru žalobců. Škoda, jež byla žalobci vyčíslena ve výši 3 296 000 Kč, měla představovat ušlý zisk žalobců z provozu rekreačního zařízení, jehož zbudování bylo zmařeno právě nezákonným rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 2. 2010, č. j. 032517/2010/KUSK.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy rovněž ohledně výroku II a výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání je v tomto rozsahu podle (objektivně) nepřípustné.

Posuzované dovolání v části, ve které žalobci brojí proti závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání pouze uvedli, že daná otázka je „v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se nároku na náhradu škody uplatněné dle , v platném znění“, avšak neuvedli žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely ( ), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Na dalších žalobci vymezených otázkách (vyčíslení škody, případy kompenzace škody státem, význam dobových územních plánů) rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K namítané vadě řízení (právo na dvojinstančnost řízení) nemůže dovolací soud přihlížet v situaci, kdy je dovolání nepřípustné ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 2. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu