Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3470/2020

23 Cdo 3470/2020-228

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. Ž., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalované MONETA Auto, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1b, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené Mgr. Petrem Strakošem, advokátem se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, o zaplacení 140 814,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. -202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. 12. 2019, č. j. -162, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 140 814,16 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a kterým zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 31 218 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 8 518,40 Kč (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání a navrhl, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle svého obsahu dovolání směřovalo pouze proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o věci samé.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Samotné vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže [srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz].

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle , je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).

Tomuto požadavku žalobce nedostál, namítal-li v dovolání nesprávnost právního závěru odvolacího soudu týkajícího se absence právních účinků dopisu ze dne 21. 9. 2006. Ve vztahu k této argumentaci v dovolání neuvedl, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Za řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání pak v tomto směru nelze považovat, pokud žalobce v úvodu dovolání pouze citoval text obsahující čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát, a neuvedl, které z nich považuje za splněné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Uvedené nedostatky dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

Ostatně ve vztahu k této námitce nesprávného právního posouzení věci žalobce v dovolání ani neformuloval žádnou hmotněprávní či procesněprávní otázku. Navíc odkazoval na nové důkazy (v rozporu s ) a vycházel z vlastního hodnocení důkazů a ze skutkových zjištění, která odvolací soud neučinil. Přípustnost dovolání podle přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

V dalším obsahu dovolání však lze shledat řádně vymezené předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, u níž žalobce odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. “ (jde o usnesení ze dne 27. 9. 2012) a na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. “ (jde o nález ze dne 19. 3. 2018, jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz) a z jeho dovolací argumentace lze dovodit, že má za to, že od této judikatury se odvolací soud odchýlil (postupoval v rozporu s ní). Též u právní otázky „běhu promlčecí doby u úmyslného bezdůvodného obohacení, jež vzniklo z důvodu nesprávně vyčíslené RPSN u spotřebitelského úvěru za účinnosti “ žalobce předpoklad přípustnosti dovolání řádně vymezil, pokud uvedl, že ji považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Žádná z těchto otázek však přípustnost dovolání podle nemůže založit.

Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jinak řečeno jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud otázky týkající se promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vůbec neposuzoval. Nejprve uzavřel, že dopis žalobce ze dne 21. 9. 2006 nemohl založit žalobcem předpokládaný účinek (že by byl úvěr úročen pouze diskontní sazbou České národní banky), neboť nebyl adresovaný účastníku úvěrové smlouvy. Toto jeho posouzení se žalobci v dovolání nepodařilo relevantně zpochybnit, jak je uvedeno výše. Poté hodnotil další právní jednání žalobce ze dne 26. 9. 2017, kterým vznesl vůči žalované výhrady ohledně správnosti uvedení RPSN v úvěrové smlouvě ze dne 19. 9. 2006, jako uplatnění již promlčeného práva namítat neúplnost náležitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru podle , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně , a proto dospěl k závěru, že vůbec nelze hovořit o tom, že by na straně věřitele mohlo i jen začít docházet ke vzniku bezdůvodného obohacení (úvěr byl po celou dobu úročen úrokem sjednaným ve smlouvě, který také žalobce podle smlouvy zaplatil). Odvolací soud se tedy zabýval otázkou promlčení výlučně ve vztahu k právu žalobce namítat nedostatek obsahových náležitostí smlouvy o úvěru podle Otázku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, odvolací soud vůbec neřešil a pro jeho rozhodnutí nebyla určující (pokud podle jeho závěrů k bezdůvodnému obohacení žalované vůbec nedošlo, neměl důvod posuzovat promlčení práva na jeho vydání).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2022

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu