Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2677/2020

23 Cdo 2677/2020-220

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně W., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému M. Ř., narozenému XY, podnikajícímu pod obchodní firmou M. Ř. – N. Ř., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, o zaplacení 176 935 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2018, č. j. -167, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. -193, takto:I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2018, č. j. -167, se zastavuje.II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. -193, se odmítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 261 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání. Podle svého obsahu (obsahu dovolací argumentace) dovolání směřovalo pouze proti výrokům rozsudků soudů obou stupňů, jimiž bylo rozhodováno o věci samé (k doplnění dovolání ze dne 28. 8. 2020 se nepřihlíží v části, kterou byl upravován údaj o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, neboť k tomuto doplnění došlo po uplynutí lhůty pro podání dovolání – srov. větu první ). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, neboť jej považovala za nepřípustné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. ). Žalovaný však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle ve spojení s věty první zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka (podle žalovaného dosud neřešená v rozhodovací praxi dovolacího soudu), „zda lze o. z. ( , - dále jen „o. z“) … vyložit v tom smyslu, že pokud osoba při svém jednání obchází daňové předpisy tím, že simuluje úkony za účelem obcházení daňových povinností, je takové právní jednání neplatné“, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.

Prostřednictvím výše uvedené otázky žalovaný zjevně nezpochybňuje platnost uzavřené kupní smlouvy, neboť v dovolání výslovně uvádí, že není možné považovat za neplatnou samotnou kupní smlouvu, nýbrž pouze následné uplatňování práv z ní. V řízení bylo zjištěno uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, a to na základě zjištění, že sedací soupravu přišel zakoupit (jako „původní zákazník“) A. M. (jednatel žalobkyně), který však následně sdělil, že má být fakturováno na žalobkyni (ta se stala „konečným zákazníkem“), pro kterou jako kupující žalovaný vystavil též zálohovou fakturu, dodací list i konečnou fakturu. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaný ve svých záznamech nezměnil „původního zákazníka“ na žalobkyni jako „konečného zákazníka“, proto byl A. M. (nikoliv žalobkyně) uveden v reklamačním protokolu vyplňovaném technikem žalovaného, a dále bylo zjištěno, že následně žalobkyně od smlouvy odstoupila poté, co nebyly vytknuté vady sedací soupravy odstraněny způsobem dohodnutým mezi účastníky. Žalovaný přitom v průběhu řízení před soudy nižších stupňů námitku neplatnosti následných právních jednání žalobkyně při uplatnění práv z odpovědnosti za vady z výše uvedených důvodů nevznesl (neplatnost nenamítal ani ve vztahu ke kupní smlouvě). Jeho obrana spočívala v tvrzení, že reklamace sedací soupravy nebyla platně žalobkyní učiněna, neboť ji uplatnila jiná osoba (A. M.), která nevyjádřila, že takto jedná za žalobkyni, dále v tvrzení, že k řádnému odstoupení od smlouvy nedošlo, neboť odstoupení od smlouvy bylo žalobkyní adresováno osobě odlišné od žalovaného, a současně namítal, že odstoupení nebylo důvodné, neboť vady byly odstraněny a též že sedací souprava nemohla být vrácena ve stavu, v jakém ji žalobkyně převzala. Odvolací soud se proto nezabýval (neměl důvod se zabývat) posouzením neplatnosti těchto právních jednání z důvodů uplatněných žalovaným poprvé až v dovolání (v rozporu s ustanovením ) a řešení takové otázky nebylo pro jeho rozhodnutí určující.

Pro úplnost lze dodat, že žalovaný v dovolání nenamítal, že by snad právní jednání žalobkyně při uplatnění práv z odpovědnosti za vady měla též zjevně (nepochybně) narušovat veřejný pořádek a že by proto měl k jejich neplatnosti odvolací soud přihlédnout i bez návrhu (srov. § 588 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně žalovaný v dovolání ani neuváděl, v čem konkrétně by takové jednání žalobkyně při uplatnění práv z odpovědnosti za vady mělo obcházet daňové předpisy, neboť obcházení daňových předpisů spatřoval pouze v jednání spočívajícím v samotném uzavření kupní smlouvy, jejíž neplatnost však nenamítal (v zakoupení sedací soupravy A. M. pro osobní užití a v tom, že formálně nechal vystavit fakturu na žalobkyni, aby náklady nenesl on, aby žalobkyně mohla odečíst daň z přidané hodnoty a aby mohla uplatnit výdaj do svých nákladů).

Z citace části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. , v dovolání lze dále dovodit, že žalovaný má zřejmě za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v tomto rozsudku při posouzení otázky jednání za právnickou osobu (ač to v dovolání takto výslovně uvedeno není). Ani tato námitka však přípustnost dovolání nemůže založit. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce jednání za právnickou osobu podle věty druhé , obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Odvolací soud přitom posuzoval vztah účastníků a též obsah reklamačního protokolu jako právního jednání podle , tedy podle právní úpravy odlišné. Odkaz žalovaného proto není přiléhavý, neboť od citovaného rozhodnutí se odvolací soud z výše uvedeného důvodu odchýlit nemohl. K založení přípustnosti dovolání podle z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přitom nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. ).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , ustanovení stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z

Dovolání obsahuje též další argumentaci žalovaného kritizující právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve vztahu k těmto námitkám však žalovaný žádný z předpokladů přípustnosti dovolání nevymezil a shora vyloženým požadavkům tak nedostál. Uvedené nedostatky dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 12. 2021

Mgr. Jiří Němecpředseda senátu