Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1393/2020

23 Cdo 1393/2020-920

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně WIGNES REAL, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, identifikační číslo osoby 26134080, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 0006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 329 321 066 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. -865, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2020, č. j. -882, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (již druhým v pořadí) ve znění opravného usnesení též označeného v záhlaví potvrdil rozsudek ze dne 9. 8. 2018, č. j. -825, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 329 321 066 Kč, a kterým byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 7 200 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení sedmi otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Namítala nesprávnost právního posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozsudku a též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, neboť jej považovala za nepřípustné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka (první), „zda mohou být závěry rozhodnutí odvolacího soudu ohledně mezitímního rozsudku soudu I. stupně přezkoumány v dovolacím řízení probíhajícím ohledně dovolání podaného proti konečnému rozsudku soudu I. stupně a odvolacího soudu v případě, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně mezitímního rozsudku soudu I. stupně bylo odmítnuto v prvním dovolacím řízení z důvodu formálních vad takového dovolání“, neboť takovou otázku odvolací soud zjevně neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.

Považuje-li žalobkyně za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku (druhou), „zda majetek náležející původnímu žalovanému (společnosti Konpo, s. r. o.) je majetkem státu a nakládání s ním je hospodařením s majetkem státu či nikoliv“, pak stran této otázky je dovolání zjevně bezdůvodné, neboť řešení této otázky vyplývá přímo ze zákona, je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (ke zjevné bezdůvodnosti srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. ). Pakliže se má jednat o majetek náležející obchodní společnosti, je již ze samotné formulace otázky zřejmé, že jde o majetek této obchodní společnosti (srov. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“) jako samostatné právnické osoby, a nikoliv o majetek někoho jiného (státu). Na tom nic nemění skutečnost, že jediným společníkem obchodní společnosti Konpo, s. r. o., byla Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, a později Česká konsolidační agentura, jež mohly podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a podle , o České konsolidační agentuře, při nakládání s majetkem státu nabývat majetkovou účast v obchodních společnostech, neboť o nakládání s majetkem státu se podle výslovné dikce těchto ustanovení jednalo výlučně při nabývání majetkové účasti (představované obchodním podílem podle obch. zák.) v obchodní společnosti, a nikoliv při nakládání samotné obchodní společnosti se svým majetkem.

Pokud žalobkyně namítá, že odvolací soud řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. , otázku (třetí), „zda výběrové řízení vyhlášené původním žalovaným (společností Konpo, s. r. o.), jehož vítězem se stal dovolatel, je obchodní veřejnou soutěží či nikoliv“ patrně přehlíží, že takovou otázku dovolací soud v citovaném rozhodnutí neřešil. V tam projednávané nebylo sporné, že statutární město vyhlásilo veřejnou obchodní soutěž, dovolací soud se ve skutkových poměrech zcela odlišných od nyní řešené věci zabýval platností tohoto vyhlášení z pohledu požadavků § 282 odst. 1 obch. zák. a řešil otázku, zda je nutný souhlas zastupitelstva obce k vyhlášení veřejné obchodní soutěže o převodu akcií ve vlastnictví obce, v situaci, kdy z jejích podmínek vyplývalo, že návrh smlouvy o převodu akcií, který by z veřejné obchodní soutěže vzešel, by musel být schválen zastupitelstvem obce.

Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. , k založení přípustnosti dovolání podle z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu. Tomuto požadavku žalobkyně nedostála, neboť její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. je nepřípadný.

Nadto řešení této otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující, neboť žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebrojila proti závěru, že se nejednalo o obchodní veřejnou soutěž ve smyslu a násl. obch. zák., který vyslovil odvolací soud již v předchozím zrušujícím usnesení, v němž podle ohledně tohoto závěru vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 3. 7. 2006, č. j. -479, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. , ve kterých byla mezi stejnými účastnicemi postavena najisto povaha předmětného veřejného výběrového řízení vyhlášeného společností Konpo, s. r. o. na nejvhodnější nabídku na úplatné postoupení pohledávky. Žalobkyně v odvolání naopak poukazovala na chování a postup předchůdkyně žalované po oznámení výsledků výběrového řízení a nadále tvrdila, že byla v dobré víře, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky na základě dalších jednání dojde. Sama tedy zjevně vycházela ze skutečnosti, že okamžikem oznámení o přijetí jejího návrhu jako vítězného, který se v případě veřejné obchodní soutěže považuje za okamžik uzavření smlouvy, ještě k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek nedošlo.

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek (čtvrté), „zda vzniká osobě poškozené v důsledku porušení povinnosti ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu druhou osobou nárok na náhradu škody představující smluvní pokutu, kterou musela poškozená osoba uhradit v souvislosti se zajištěním finančních prostředků na úhradu úplaty za postoupení pohledávky, či nikoliv“, (páté) „zda postup jedné strany při jednání o uzavření smlouvy v rozporu se svou vlastní metodikou, obvyklou dlouhodobou praxí a opakovaným jednáním v jiných obdobných případech, které je druhé smluvní straně známé, zakládá odpovědnost takto jednající strany za škodu způsobenou jednostranným ukončením kontraktačního procesu druhé straně, či nikoliv, a to za situace, kdy je druhá strana v dobré víře, že smlouva uzavřena bude a její dobrá víra vyplývá z jí známé metodiky, obvyklé dlouhodobé praxe i z konkrétního a opakovaného jednání první strany v jiných obdobných případech“, (šesté) „zda může být jako legitimní důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy akceptována soudy možnost ukončení avizovaná jednou stranou takového jednání v dokumentu, který sama tato strana vypracovala ještě před zahájením takového jednání za situace, kdy k ukončení jednání o uzavření smlouvy dojde se značným časovým odstupem od zahájení takového jednání a poté, kdy je opakovaně touto stranou jednání sdělováno druhé jednající straně, že k ukončení jednání nedojde a že dojde k uzavření smlouvy, která má být výsledkem jednání, takže tato druhá strana je dlouhodobě v dobré víře, že k uzavření smlouvy dojde, či nikoliv“, a (sedmé) „zda při posuzování existence dobré víry na straně jednoho účastníka jednání o uzavření smlouvy má význam skutečnost, že tento uhradí druhému účastníku značnou finanční částku (v daném případě 5 000 000 Kč) jako kauci s rizikem jejího plného propadnutí ve prospěch druhé strany v případě porušení povinnosti prvního účastníka a v průběhu jednání o uzavření smlouvy nežádá její vrácení, přičemž tato kauce mu není vrácena a k jejímu vrácení dojde až poté, kdy druhý účastník jednostranně a pro prvního účastníka nečekaně ukončí jednání o uzavření smlouvy, či nikoliv“.

Při formulaci všech těchto otázek vychází žalobkyně ze skutkových závěrů, které odvolací soud neučinil. Odvolací soud nedospěl k závěru, že k ukončení kontraktačního jednání došlo předchůdkyní žalované bez spravedlivého důvodu, naopak na základě prokázaného průběhu jednání stran a obsahu podmínek veřejného výběrového řízení, měl za to, že společnost Konpo, s. r. o., ukončila veřejné výběrové řízení legitimně v souladu s jeho žalobkyni předem známými podmínkami a přerušila jednání o uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v situaci, kdy žalobkyně požadovala změny a další doplnění návrhu smlouvy. Odvolací soud také neučinil zjištění, že by žalobkyně byla v dobré víře o tom, že konkrétní smlouva o postoupení pohledávky bude uzavřena (tj. taková smlouva, na jejímž obsahu by již strany byly dohodnuty), neboť dospěl k závěru, že ačkoli předchůdkyně žalované ubezpečovala žalobkyni, že veřejné výběrové řízení zůstává v platnosti, odmítala přistoupit na nové požadavky žalobkyně týkající se obsahu smlouvy, které si žalobkyně vymiňovala s ohledem na právní vady předmětné pohledávky, a stanoviska stran v tomto směru byla diametrálně odlišná. Takto formulované otázky tedy odvolací soud neřešil. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Nepřiléhavý je též odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , neboť odvolací soud nezjistil, že by předchůdkyně žalované při procesu kontraktace porušila závazek či jinou právní povinnost, a nezabýval se otázkou příčinné souvislosti, která byla posuzována v citovaném rozhodnutí.

Pro úplnost lze dodat k odkazům žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , že od těchto rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil, pokud neshledal jednání předchůdkyně žalované za protiprávní ve smyslu § 415 obč. zák., neboť vzhledem k výše popsaným okolnostem neměl za to, že by jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá smluvní strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , přijal závěr, že ve vztahu k odpovědnosti za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti je při jednání o uzavření smlouvy jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté. Ani s těmito závěry není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.

Žalobkyně v dovolání také namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu ve skutkovém stavu a v obsahu spisu, že nevychází z provedených důkazů a že nebyly provedeny podstatné důkazy. Má za to, že nedošlo „k řádnému zjištění skutečného stavu věci ani k tomu, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z řádně zjištěného skutkového stavu, což je v rozporu se standardní judikaturou dovolacího soudu ohledně povinnosti odvolacího soudu a odůvodnění jeho rozhodnutí tak, aby nebylo nepřezkoumatelné a netrpělo jinými vadami“. Tyto své námitky následně shrnuje tak, že „odvolací soud se při svém postupu a ve svém napadaném rozhodnutí … dopustil závažných vad při právním posouzení věcí tím, že nerespektoval práva dovolatele jako účastníka řízení vyplývající z právní úpravy a z judikatury“.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“).

Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva (konkrétní právní otázku žalobkyně ani neformuluje), která by splňovala předpoklady vymezené v Ani její obecný odkaz na „standartní judikaturu dovolacího soudu“ nelze považovat za splnění požadavku uvedeného v dostatečně zřetelně vymezit judikaturu dovolacího soudu, s níž má být dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu. Prostřednictvím citovaných námitek žalobkyně ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno. Přípustnost dovolání tudíž tyto námitky založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Značná část dovolání je pak tvořena polemikou žalobkyně se skutkovými závěry odvolacího soudu a prezentací jejího vlastního hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrů, na jejichž základě pak považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Žalobkyně tím ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl, jako nepřípustné a zčásti též jako zjevně bezdůvodné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. 11. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu