Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1932/2020

22 Cdo 1932/2020-189

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Jednoty, spotřebního družstva

statutárnímu

městu Teplice

, IČO 00266621, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 2/2, zastoupenému JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2020, č. j. -160, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2020, č. j. -160,

se

ve výroku I písm. a) a ve výroku II

ruší

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) – poté, co byl jeho předcházející rozsudek ze dne 26. 3. 2019, č. j. -95, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolacího soudu) ze dne 23. 5. 2019, č. j. -109, a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání – rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. -124, zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků p. č. 377/1 a p. č. 377/2, nacházejících se v katastrálním území Teplice-Řetenice (výrok I). Současně určil, že žalovaný je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného přístřešku nad pozemkem p. č. 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III).

Uvedl, že žalobce – vlastník části objektů v areálu „Perla“ v Teplicích – se domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků žalovaného p. č. 377/1, 377/2 a 377/8, vše v katastrálním území Teplice-Řetenice. Na základě provedeného dokazování zjistil, že sporné přístřešky byly vybudovány v letech 1966 až 1970 jako součást střediska občanského vybavení a že v současné době jsou ve špatném technickém stavu. Přístřešky nejsou v katastru nemovitostí evidovány jako samostatné věci a „nebyly převedeny hospodářskými smlouvami, kupní smlouvou, ani smlouvami o bezúplatném převodu vlastnictví majetku ČR do vlastnictví obce na žádnou osobu, tedy ani na žalobce nebo žalovaného.“ Ke způsobu jejich stavebně technického provedení zjistil, že přístřešky v některých částech přiléhají k budovám, které jsou ve vlastnictví různých osob (zejména žalobce), v některých částech jsou pevně spojeny se zemí na pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalovaného. „Nosná konstrukce přístřešků nepodepírá okolní objekty, ocelové rámy se o tyto objekty jen opírají, a je tak možné nosné konstrukce přístřešků odstranit. Přístřešky nejsou samostatnou konstrukčně nezávislou stavbou přistavěnou k objektům, s objekty tvoří jeden stavebně konstrukční celek.“

S ohledem na tato skutková zjištění uzavřel, že přístřešky nejsou samostatnou věcí (movitou ani nemovitou) v právním smyslu a je možné je nezaměnitelně identifikovat pouze za pomoci věci hlavní, jejíž jsou součástí. Měl za to, že přístřešky nad pozemky p. č. 377/1 a 377/2 tvoří jeden stavebně konstrukční celek s budovami, ke kterým přiléhají, jsou proto součástí těchto budov; přístřešek nad pozemkem p. č. 377/8 však k žádné z budov nepřiléhá (pouze jednou stranou končí u budovy), a je proto součástí pozemku, nad nímž je umístěn. Žalobu proto shledal důvodnou pouze z části; považoval za evidentní, že vlastníkem přístřešků jsou různé osoby. Shrnul, že vlastníkem přístřešku nad pozemkem p. č. 377/8 je žalovaný, neboť je vlastníkem věci hlavní – pozemku, na kterém je přístřešek umístěn. Vlastníkem přístřešků nad pozemky p. č. 377/1 a 377/2 však žalovaný být nemůže, neboť není vlastníkem věci hlavní – budov, k nimž přístřešky doléhají.

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. -160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil [výrok I písm. a)], ve výroku II jej změnil tak, že žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemku p. č. 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice, zamítl [výrok I písm. b)]. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za žalobu a odvolání ve výši celkem 9 000 Kč (výrok III).

Především uvedl, že přístřešek nad pozemkem p. č. 377/8 se nenachází v areálu „Perla“, nebyl předmětem předžalobní korespondence mezi účastníky a nebyl ani předmětem výzvy stavebního úřadu k provedení udržovacích prací. Z těchto důvodů měl za to, že v této části předmětu řízení nemá žalobce na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného naléhavý právní zájem ve smyslu , , a již z tohoto důvodu je nutné žalobu v této části zamítnout.

Ve zbývající části předmětu řízení – tj. ve vztahu k přístřeškům nad pozemky p. č. 377/1 a 377/2 – se nejprve zabýval otázkou, zda přístřešky jsou součástí pozemků (resp. chodníků) žalovaného, nebo zda jsou součástí budov občanské vybavenosti, s nimiž tvoří jeden funkční celek. Měl přitom za to, že není možné, aby přístřešky byly součástí jak pozemků, tak budov.

Na základě rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, týkající se kritérií pro posuzování právní povahy staveb, uzavřel, že „vzhledem ke konstrukci předmětných přístřešků (a je lhostejné, zda přístřešky stojí pouze opřené o sousední budovy, či zda jsou k nim kotveny) není možné učinit závěr, že by sporné stavby přístřešků v době svého vzniku byly/mohly být součástí pozemků, na nichž stály.“

Následně se proto zabýval tím, zda přístřešky byly v době vybudování samostatnou věcí, či zda byly součástí souvisejících budov. Při posuzování této otázky se odvolací soud zabýval jednak stavebnětechnickým provedením přístřešků, zohlednil však i jejich funkci (zastřešení chodníků). Uvedl, že součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo i to, že přístřešky nad pozemky p. č. 377/1 a 377/2 tvoří s nosnou konstrukcí jednotlivých objektů (obchodních a uživatelských jednotek) jeden funkční celek a není technicky možné, aby přístřešky, které jsou napojeny na budovy, byly bez následků na tyto budovy odstraněny (bylo by nutné zajistit jiné stabilizační prvky). Současně však zdůraznil, že ty přístřešky, které nejsou napojeny na budovy, odstranit lze.

Na základě těchto zjištění uzavřel, že přístřešky tvoří součásti staveb, ke kterým přiléhají. Zároveň však dovodil, že nelze vyloučit možnost, že v částech, ve kterých přístřešky nepřiléhají k žádné z budov, by mohlo jít o samostatné věci v právním smyslu. Zabýval se proto i otázkou, zda přístřešky (jejich části), které by bylo možné posoudit jako samostatné věci, mohly být „převedeny na žalovaného společně s pozemky převáděnými ze státu na žalovaného a zda se tak mohly stát součástí pozemku žalovaného v důsledku aplikace § 3054 o. z.“ V této souvislosti považoval za zřejmé, že z provedeného dokazování vyplývá, že stát pozemky, na kterých stojí předmětné přístřešky, převedl na žalovaného smlouvou z roku 1998. Současně měl za nepochybné, že z jejího textu vyplývá, že pozemky byly převedeny bez příslušenství. K tomu odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést. Uzavřel, že přístřešky nebyly součástí pozemků, na nichž stojí, ani na žalovaného nebyly převedeny. Rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku I potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu – konkrétně proti jeho výrokům I a II (jak vyplývá z obsahu dovolání) – podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále jen „ “), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Má za to, že odvolací soud se při posouzení otázky právní povahy přístřešků (tedy toho, zda jde o příslušenství věci, součást věci hlavní, nebo samostatnou věc) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti namítá, že rozhodovací praxe dovolacího soudu doposud neřešila, zda při posouzení součásti pozemku (nebo stavby) má přednost kritérium stavebního zhotovení nebo kritérium účelu užití. Současně odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení vlastnického práva žalovaného zcela přehlédl specifika dané situace, konkrétně skutečnost, že k přechodu (nikoliv převodu) vlastnického práva k pozemkům, na nichž jsou přístřešky umístěny, došlo na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí („dále jen “), nikoliv na základně smlouvy – jak nesprávně uvedl odvolací soud. Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena ani otázka, zda spolu s pozemky došlo na základě citovaného zákona bez dalšího i k přechodu vlastnického práva k jejich příslušenství (tj. v projednávané věci předmětných přístřešků); odvolacím soudem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá závěr, že základním předpokladem k převodu příslušenství věci hlavní je vyjádření vůle toto příslušenství převést, přitom považuje v projednávané věci za neaplikovatelnou, neboť nabývacím titulem vlastnického práva žalovaného byl zákon, nikoli smlouva. K tomu uvádí, že z [správně nejspíš – poznámka Nejvyššího soudu] a a 3 vyplývá, že s přechodem vlastnického práva k pozemkům dochází i k přechodu vlastnického práva ke stavbám, tedy v projednávané věci i k přístřeškům. Dále nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacích soudů, za nesprávné považuje i hodnocení provedeného dokazování. K tomu odkazuje na z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývající zákaz „deformace důkazů“. Dále spatřuje nesprávnost postupu odvolacího soudu v tom, že v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zcela bezdůvodně nepřipustil jím navrhovanou změnu žaloby, čímž zcela nelogicky způsobil řetězení sporů mezi účastníky. V neposlední řadě upozorňuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. K dovolatelem formulované otázce přechodu příslušenství věci odkazuje na odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých k převodu vlastnického práva k příslušenství je nutné jeho výslovné uvedení v nabývacím titulu; tyto závěry považuje za použitelné i ve vztahu k přechodu vlastnického práva na základě zákona, a nejedná se proto – dle jeho názoru – o otázku dovolacím soudem neřešenou. Za správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí současně považuje i posouzení právní povahy přístřešků. K námitkám dovolatele týkajícím se skutkových závěrů nalézacích soudů, hodnocení důkazů a (ne)správnosti připuštění změny žaloby uvádí pouze to, že tyto nemohou být předmětem dovolacího řízení; nejsou proto pro rozhodnutí dovolacího soudu relevantní. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl (příp. zamítl) a uložil dovolateli povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Dovolací soud předně poznamenává, že námitky dovolatele zpochybňující správnost postupu odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Rozhodnutí o změně žaloby není obsahem dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; byť je uvedeno v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, není obsahem jeho výrokové části. Ostatně proti rozhodnutí, kterým odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, není dovolání přípustné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. (obě dostupná – stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz)].

Dovolatel v rámci dovolání zpochybňuje správnost zamítnutí žaloby v části, ve které se domáhal určení vlastnického práva žalovaného k přístřeškům nacházejícím se nad pozemky p. č. 377/1, 377/2 a 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice.

K otázce určení vlastnického práva k přístřešku nad pozemkem p. č. 377/8:

V případě tohoto přístřešku je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

Závěr, že žalobce na určení vlastnického práva žalovaného k přístřešku nad pozemkem p. č. 377/8 naléhavý právní zájem ve smyslu nemá, však není dovoláním zpochybněn. Nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je přitom samostatným důvodem pro zamítnutí určovací žaloby. Nebyl-li tento závěr dovoláním napaden, a není proto otevřen dovolacímu přezkumu, nelze než uzavřít, že v této části není dovolání přípustné. Pro posouzení přípustnosti dovolání totiž platí zásadní ustálený závěr judikatury dovolacího soudu, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej větu první a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ).

Ve vztahu k přístřešku nad pozemkem p. č. 377/8 proto Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

K otázce určení vlastnického práva k přístřeškům nad pozemky p. č. 377/1 a 377/2:

Ve zbývající části předmětu řízení [o určení vlastnického práva k přístřeškům nad pozemky p. č. 377/1 a 377/2 (dále též jen jako „přístřešky“)] je rozhodnutí odvolacího soudu založeno především na řešení otázky, zda přístřešky jsou součástí pozemků, na kterých jsou umístěny, či součástí budov, ke kterým přiléhají, nebo zda jde o samostatné věci v právním smyslu; současně je založeno na řešení otázky, zda spolu s přechodem vlastnického práva k věci podle ustanovení dochází bez dalšího k přechodu vlastnického práva k příslušenství této věci.

Pro řešení uvedených otázek je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při jejich posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

K otázce právní povahy přístřešků:

Podle , (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2014 – viz o. z.).

Podle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

V rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se však spravují dosavadní právní úpravou. V této souvislosti právní teorie na adresu nepravé retroaktivity konstatuje, že tato je zásadně přípustná. S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. vychází při úpravě časové působnosti z principu tzv. nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), jemuž podřizuje též „právní poměry týkající se věcných práv“.

Z uvedeného vyplývá, že ve smyslu § 3028 odst. 2 o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. 1. 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva vlastnická; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze jejich vznik (došlo-li k němu před účinností o. z.) a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z. Pro právní posouzení právní povahy věci – tedy otázku, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, součást věci hlavní, či příslušenství věci jiné – je proto rozhodná zásadně právní úprava účinná ke dni vyhlášení rozhodnutí (k tomu srov. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. ). Případné převody, resp. přechody, vlastnického práva je nutné posuzovat podle právní úpravy účinné v době jejich realizace.

Podle § 505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

Podle § 510 odst. 1 věty první o. z. příslušenství věci je vedlejší věcí vlastníka u věci hlavní, je.li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení.

Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že účastníci netvrdili a v řízení nevyšlo najevo, že by se právní status přístřešků od doby jejich výstavby změnil, jinak řečeno, lze vyjít ze závěru, že výstavbou založený stav trvá i v době rozhodnutí dovolacího soudu, je pro posouzení označené otázky zásadní rovněž vyřešit, zda k okamžiku svého vzniku tvořily přístřešky součást či příslušenství věci hlavní a co bylo touto věcí hlavní (zda budovy, ke kterým přístřešky přiléhaly, nebo pozemky, na kterých se přístřešky nalézaly); jinak řečeno, zda přístřešky představovaly samostatnou věc či pouhou nesamostatnou součást jiné hlavní věci.

Vzhledem k tomu, že přístřešky byly vybudovány za účinnosti , (dále jen „obč. zák.“), bylo nutné tuto otázku posoudit podle ustanovení tohoto zákona ( , ).

V usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , Nejvyšší soud vyslovil závěr, že stavba jako výsledek stavební činnosti je v poměrech , , zpravidla i stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. Obdobně přitom může být stavba i součástí budovy, ke které přiléhá. Otázku, zda stavba je součástí věci nebo samostatnou věcí v právním smyslu však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně; stavba může být provedena mnoha různými způsoby, přičemž pro všechny v úvahu připadající případy nelze stanovit zcela přesná kritéria (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. ). V některých mezních případech nelze jednoznačně stanovit hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (resp. budovy). Bude vždy nutné zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek (přiléhající budova) a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. , nebo, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. ).

Posouzení tohoto, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. ).

Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se otázkou, zda přístřešky v jejich částech, ve kterých přiléhají k jednotlivým budovám, byly (jsou) samostatnou věcí, náležitě zabýval. Zohlednil přitom nejen jejich stavebně technické provedení, ale i funkční hledisko. Své úvahy založil na konkrétních skutkových zjištěních, především na skutečnosti, že přístřešky, které jsou napojeny na objekty, mají nejen funkci zastřešovací, ale i funkci stabilizační, a není proto technicky možné je odstranit, aniž by došlo k estetickému či konstrukčnímu poškození budovy. Z pohledu těchto skutkových zjištění – jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ) – pak závěr, že přístřešky v době jejich vzniku nebyly (resp. nemohly být) součástí pozemků, na nichž jsou umístěny, a že byly součástí staveb, ke kterým přiléhají, není zjevně nepřiměřený a dovolacímu přezkumu nepodléhá. V této části lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné.

Nelze však přehlédnout, že odvolací soud se následně zabýval tím, zda přístřešky v částech, v nichž nepřiléhají k žádné z budov, mohly být samostatnou věcí a mohly tak být převedeny na žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že „nelze vyloučit, že některé přístřešky v okamžiku vybudování tvořily samostatnou věc v právním smyslu.“ Tento závěr odvolacího soudu je však založen na pouhé (z judikatury Nejvyššího soudu dovozované) možnosti existence přístřešku jako samostatné věci i jako součásti věci hlavní bez toho, aniž by byl podložen konkrétními skutkovými zjištěními v dané věci. Ve vztahu k těmto úvahám proto není možné posoudit, zda je rozhodnutí odvolacího soudu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souladu. Ostatně z rozsudku odvolacího soudu ani jednoznačný závěr o tom, zda jednotlivé části přístřešků v nyní posuzované věci samostatnou věcí byly (resp. jsou), případně v jakých konkrétních částech, nevyplývá.

K tomu dovolací soud poznamenává, že povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem zakotveným v je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v , stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 6480 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 8 528).

Jestliže soud prvního stupně uzavřel, že přístřešky nejsou samostatnou věcí v právním smyslu, zatímco odvolací soud připustil možnost, že by o samostatné věci mohlo jít, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil, resp. aniž by vůbec jednoznačný závěr učinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ostatně z rozhodnutí odvolacího soudu není ani bez jakýchkoli pochybností patrné, zda odvolací soud své právní posouzení věci založil na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, či zda vyšel ze svých vlastních skutkových závěrů, a to zejména při posouzení otázky, zda jednotlivé přístřešky lze (z hlediska právního i konstrukčního) rozdělit na části přiléhající k budovám a na části zbývající (samostatné). Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř). Dovolání je již proto důvodné, přičemž tuto vadu bude třeba napravit v dalším řízení.

K otázce přechodu příslušenství věci na základě ustanovení :

Dovolatel (žalobce) se v projednávané věci domáhal určení vlastnického práva žalovaného k přístřeškům; tvrdil, že přístřešky jsou součástí pozemků, nad nimiž se nacházejí, a žalovaný k nim proto nabyl vlastnické právo spolu s přechodem těchto pozemků do jeho vlastnictví na základě

Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud se – na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za to, že přístřešky nejsou samostatnou věcí v právním smyslu – v dovoláním napadeném rozhodnutí zabýval i alternativou, že předmětné přístřešky jsou příslušenstvím pozemků, na nichž se nacházejí a které jsou (na základě jejich přechodu dle ) ve vlastnictví žalovaného. Z obsahu smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Českou republikou přitom dovodil, že přístřešky nebyly na žalovaného převedeny ani jako příslušenství pozemků, neboť pozemky – jak vyplývá z textu smlouvy – byly na žalovaného převedeny bez příslušenství.

Platí, že věci mající povahu příslušenství věci hlavní jsou samostatnými věcmi; vlastnictví k těmto věcem lze převádět (resp. může docházet k jejich přechodu) bez současného převodu vlastnictví věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1998, č. 6, str. 331).

Současně z žádného ustanovení nevyplývá, že by v souvislosti s nabytím vlastnictví k majetku došlo automaticky i k převodu věcí tvořících jejich příslušenství. Ani v jejich případě však nelze vyloučit, že byly naplněny zákonné podmínky a došlo k jejich přechodu do majetku obcí – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. .

V posuzované věci se však odvolací soud otázkou naplnění podmínek přechodu vlastnického práva k přístřeškům (příslušenství pozemků) podle nezabýval. Vyšel pouze ze závěru, že žalovaný pozemky nenabyl na základě smlouvy uzavřené s Českou republikou. V případně nabytí vlastnického práva na základě je však existence smlouvy, potvrzující přechod vlastnického práva k majetku na obec (žalovaného), zcela irelevantní. Nabývacím titulem zde není právní úkon (právní jednání), nýbrž zákon. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v případě otázky případného přechodu vlastnictví podle neúplné, a tudíž nesprávné.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle , rozhodnutí odvolacího soudu v dané části zrušil, to včetně závislého nákladového výroku.

V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby se náležitě zabýval otázkou, zda přístřešky jsou v některých částech samostatnými věcmi (resp. příslušenstvím budov či pozemků), a aby případně řádně vymezil, v jakých konkrétních částech tomu tak je. Své úvahy neopomene náležitě odůvodnit. Ve svých následných úvahách současně neopomene reflektovat to, že i v případě příslušenství věci mohlo dojít k jeho přechodu do vlastnictví obcí na základě

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již v minulosti opakovaně dovodil, že mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. , Právní rozhledy č. 14/2004).

V rámci dalšího řízení je odvolací soud právním názorem dovolacího soudu vázán ( ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 11. 2021

Mgr. David Havlík

předseda senátu