Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1583/2021

26 Cdo 1583/2021-119

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2583/15, proti žalovanému Společenství vlastníků Petržílkova 2835, Praha 5, se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Petržílkova 2835/5, IČO: 04744969, zastoupenému Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. -98, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. -98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2020, č. j. -74, vyjma výroku I., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. června 2020, č. j. -74, nepřipustil změnu žaloby učiněnou v žalobcově podání ze dne 20. ledna 2020 (výrok I.) a zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn mít trvale umístěn ocelový vrut s okem ve zdi nad svými garážovými stáními č. 91, 92, 93 v 2. PP v domě č. p. XY v k. ú. XY, obci XY (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2021, č. j. -98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II. ve znění, jak žalobce požadoval v podání ze dne 20. ledna 2020, a v nákladovém výroku III. (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Shodně se soudem prvního stupně vyšel zejména z následujících skutkových zjištění. Žalobce je vlastníkem „jednotky č. 2835/131 v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY“ (dále jen „předmětná jednotka“). Dále je spoluvlastníkem se spoluvlastnickým podílem ve výši 3/81 „jednotky č. XY, garáže, stojící na parcele parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY“ (dále jen „garáž“), v níž je oprávněn užívat 3 parkovací stání, konkrétně č. 91, 92 a 93. Do zdi nad těmito parkovacími místy zabudoval ocelový vrut s okem sloužící k uchycení nákupního vozíku, který používá k přemisťování věcí z garáže do jednotky a který užívali i ostatní vlastníci jednotek, avšak nevraceli ho na původní místo. Žalovaný několikrát vyzval žalobce, aby vrut odstranil s tím, že jinak to učiní na jeho náklady. Jelikož žalobce výzvu nevyslyšel, nechal žalovaný vrut odstranit.

Odvolací soud soudu prvního stupně předně vytkl nesprávný procesní postup, pokud výrokem I. svého rozsudku nepřipustil změnu žaloby ve znění, jak žalobce požadoval v podání ze dne 20. ledna 2020. Zastával názor, že o změnu žaloby ve skutečnosti nešlo a že svým podáním ze dne 20. ledna 2020 žalobce pouze odstranil nedostatek žaloby tak, jak jej k tomu soud prvního stupně správně vyzval. Nicméně tato vada řízení neměla vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. S odkazem na ustanovení o. z. ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) a právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. , dovodil, že žalovaný jako právnická osoba spravuje, potažmo pečuje, o veškeré společné části domu; tudíž i o společnou zeď přiléhající k parkovacím stáním užívaným výlučně žalobcem. Zašroubování ocelového vrutu do této zdi pak nepochybně je změnou společné části domu, jejíž provedení, resp. strpění tohoto provedení, patří do zákonem vymezené činnosti žalovaného. Z uvedeného tedy vyplývá jeho pasivní věcná legitimace. Také právní názory soudu prvního stupně stran naléhavého právního zájmu nepovažoval za zcela správné, zabýval-li se v tomto směru pouze otázkou, zda žalobce je oprávněn zašroubovat ocelový vrut do společné zdi; tím však v podstatě smísil posouzení procesní otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se samotným meritorním (hmotněprávním) posouzením věci. Oproti soudu prvního stupně pak shledal, že žalobce vskutku má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a zamezí se tak jejich dalším sporům (k nimž ostatně již došlo). Ve věci samé se pak ztotožnil s jeho závěrem, že hmotné právo žalobci neumožňuje jakkoli měnit podobu společné části domu – zdi přiléhající k parkovacím stáním určeným k jeho užívání. Jde-li totiž o společnou část budovy, není žalobce oprávněn do ní jakkoliv zasahovat a měnit její stav bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Nad rámec řečeného přičinil, že žalobci nic nebrání požádat ostatní spoluvlastníky o souhlas s našroubováním dotčeného ocelového vrutu; bez něj však takto jednat nemůže. Z vyložených důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně – s výše zmíněnými výhradami – jako věcně správný potvrdil v zamítavém výroku II. ve znění, jak žalobce požadoval v podání ze dne 20. ledna 2020, a to včetně souvisejícího nákladového výroku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Zdůraznil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně nesouhlasil se závěrem, že hmotné právo mu neumožňuje z titulu spoluvlastnictví jakkoli měnit podobu společné části garáže bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení o. z. jako absolutní zákaz změny společné části, ačkoli měl při posuzování věci postupovat podle zásady přiměřenosti (proporcionality) zakotvené v ustanovení o. z. Podle jeho názoru nesmí spoluvlastník změnit společné části jen takovým způsobem, který by byl nad míru přiměřenou poměrům. Nejde tedy o absolutní zákaz změny společné části; drobná či vratná změna je naopak přípustná i bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Aplikace zásady přiměřenosti na obdobné případy ostatně vyplývá z rozsudků Nejvyššího soudu z 30. října 2018, sp. zn. , a ze 17. června 2019, sp. zn. . Doplnil, že ustanovení o. z. vymezuje práva a povinnosti spoluvlastníka s ohledem na povahu bytového spoluvlastnictví, přičemž jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou. Je tudíž přesvědčen, že zákonodárce zde neměl na mysli absolutní zákaz drobných či vratných změn společných částí, a to i bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Typickým příkladem je kupř. uchycování teploměrů na vnější zdi přiléhající k balkonům či lodžiím. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požadoval rovněž, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky výkladu ustanovení o. z. v souvislosti s užíváním společné části jedním ze spoluvlastníků bez souhlasu ostatních), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1175 odst. 1 o. z. má vlastník jednotky právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.

V rozsudku ze dne 17. června 2019, sp. zn. , uveřejněném pod č. 91/2020 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vyložil, že citované ustanovení vymezuje práva a povinnosti vlastníka jednotky (srov. § 1159 o. z.) s ohledem na povahu bytového spoluvlastnictví, a to pozitivně a negativně. Pozitivně je upraveno jeho právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt a užívat společné části; negativní vymezení spočívá v zákazu ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv a v zákazu ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. Obdobné ustanovení v dřívější právní úpravě ( ) chybělo. Proto pravidla pro režim společných částí domu určila judikatura, která formulovala zásadu, podle níž rozpory při užívání společných prostor měly být podrobeny především kritériu přiměřenosti (proporcionality); bylo třeba, aby některý ze spoluvlastníků neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatním a zamezoval nebo komplikoval jim využití prostor, které užívají výlučně. Vzhledem k subsidiárnímu použití , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), pak soudní praxe dovodila, že je namístě aplikace výkladových pravidel převzatých z ustanovení obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. prosince 2004, sp. zn. , a z 28. března 2012, sp. zn. , uveřejněná pod č. C 3192 a C 11043 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). S ohledem na dosavadní judikaturu i s ohledem na to, že ustanovení o. z. vymezuje práva a povinnosti vlastníka jednotky pouze obecně v návaznosti na jeho vlastnické právo, je dovolací soud toho názoru, že pro právní režim užívání společných prostor v rámci bytového spoluvlastnictví lze i nadále aplikovat zásadu přiměřenosti (proporcionality) stanovenou obecně pro obsah vlastnického práva ( o. z.), případně speciálně pro imise ( o. z.), a dovodit, že vlastník jednotky nesmí užívat společné prostory takovým způsobem, kterým by nad míru přiměřenou poměrům ztížil užívání těchto prostor ostatním vlastníkům jednotek. Posouzení, zda jde o výkon práva ztěžující užívání nad míru přiměřenou poměrům, závisí na úvaze soudu, která bude odrážet individuální okolnosti každého jednotlivého případu, neboť jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou; uvedené posouzení lze přezkoumat jen v případě jeho zjevné nepřiměřenosti. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze 17. prosince 2019, sp. zn. , či z 15. dubna 2021, sp. zn. .

S ohledem na uvedené je přinejmenším předčasný závěr odvolacího soudu, že žádné hmotněprávní ustanovení neumožňuje dovolateli upevnit do společné zdi garáže dotčený ocelový vrut s okem. Odvolací soud totiž v rozporu s výše citovanou judikaturou neposuzoval výkon práva dovolatele optikou zásady přiměřenosti, nýbrž a priori kategoricky uzavřel, že k umístění ocelového vrutu oprávněn není. Vyjádřeno jinak, odvolací soud se nezabýval samotnou podstatou a důvodem výkonu dotčeného práva a dále kupř. tím, zda dovolatel společnou zeď garáže (nevratně) poškodil a s jakými důsledky, zda svým jednáním zamezuje ostatním spoluvlastníkům v užívání této společné části garáže nebo jim toto užívání podstatně – nad míru přiměřenou poměrům – ztěžuje, či zda jim brání ve využití těch prostor, k nimž disponují výlučným užívacím právem; nepřihlížel tedy k individuálním okolnostem projednávané věci. Uvedené okolnosti měl vzít v úvahu a poté dovodit, zda dovolatel jako jeden ze spoluvlastníků garáže výkonem svého práva meze vytyčené zásadou přiměřenosti vskutku překračuje či nikoliv. Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle byl proto uplatněn opodstatněně.

Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání ( věta první ) jej zrušil ( ve spojení s ustanovením věty před středníkem ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle věty druhé věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

V dalším řízení se bude soud prvního stupně především zabývat tím, zda vzhledem k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě ( ) nejde ve skutečnosti o žalobu na plnění (s žalobním petitem navozujícím – s přihlédnutím k užité formulaci – dojem, že jde o žalobu na určení), aby žalovaný strpěl trvalé umístění ocelového vrutu s okem ve znění, jak dovolatel požadoval v podání ze dne 20. ledna 2020; nešlo by tak o žalobu na určení, u níž by dovolatel byl povinen tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení ve smyslu V kladném případě pak povede dovolatele k úpravě žalobního petitu tak, aby odpovídal vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě.

Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno, stal se návrh na odklad jeho vykonatelnosti bezpředmětným, a proto o něm dovolací soud již nerozhodoval. V projednávané věci ostatně ani nepřicházel v úvahu, neboť napadeným rozhodnutím nebyla dovolateli uložena žádná povinnost k plnění a jde tak o rozhodnutí, které nepodléhá soudnímu výkonu (exekuci).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 9. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu