Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1750/2021

30 Cdo 1750/2021-114

USNESENÍ

J. L.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 191 250 Kč a 99 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2021, č. j. -95, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 191 250 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (dále též jen „posuzované řízení“).

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j. -48, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 066,95 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z uvedené částky od 17. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 151 183,05 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 17. 2. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. -95 (dále též jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 25 500 Kč s úrokem ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky od 17. 2. 2018 do zaplacení potvrdil a co do částky 14 566,95 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I). Ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko tak, že se zamítá žaloba ohledně zaplacení částky 151 183,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 17. 2. 2018 do zaplacení. Výrokem III zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 99 000 Kč. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v posuzovaném řízení se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. . Posuzované kompenzační řízení trvalo 10 let a 4,5 měsíce, a jednalo se tak o řízení nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení o stížnosti žalobkyně k Evropskému soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) na průtahy řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně nelze započítávat do celkové doby posuzovaného řízení, přičemž soud prvního stupně vycházel z toho, že tuto skutečnost lze zohlednit v úvahách o výši zadostiučinění. Řízení o této stížnosti nepředstavovalo okolnost vedoucí ke vzniku celkové nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Za jeden rok trvání řízení žalobkyni přísluší zadostiučinění ve výši 16 000 Kč, celkově 150 000 Kč (žalovanou již bylo vyplaceno 79 500 Kč). Vzhledem k počtu soudních instancí, které v posuzovaném řízení rozhodovaly (dvakrát soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací, dvakrát soud dovolací, jednou Ústavní soud), považoval odvolací soud za přiměřené snížení zadostiučinění o 30 %. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl standardní, přičemž žádný důvod k navýšení částky nebyl shledán ani z důvodu postupu orgánů veřejné moci v průběhu řízení (pokud došlo k průtahům, bylo to již zohledněno v celkové délce řízení). Naopak nebyl shledán důvod ani k dalšímu snížení zadostiučinění z důvodu jednání poškozené. Odvolací soud zamítl rovněž v odvolacím řízení uplatněný nárok žalobkyně na kompenzaci zadostiučinění ve výši 99 000 Kč za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení, neboť řízení bylo zahájeno žalobou dne 24. 1. 2018, soud prvního stupně rozhodl dne 7. 8. 2019, věc byla odvolacímu soudu předložena dne 10. 12. 2019 a odvolací soud rozhodl dne 17. 2. 2021. Předmětné řízení tak nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “

Předně je třeba k výtkám žalobkyně konstatovat, že napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně či rozhodnutí soudu odvolacího je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího či dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu odvolacího, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání či dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolací, resp. dovolací důvody. Jinými slovy řečeno, i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání či dovolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele) – (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, dále např. jeho usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). V daném případě se z obsahu dovolání jednoznačně podává, že případná stručnost dovoláním napadeného rozsudku neznemožnila žalobkyni formulovat jednotlivé dovolací námitky.

Jestliže dovolatelka namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami (či tvrzeními uvedenými v jejím podání ze dne 11. 11. 2020), pak nespecifikuje, o jaké konkrétní odvolací námitky se jednalo, přičemž v dovolacím řízení nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení ( ). V této části tak dovolání nesplňuje náležitosti stanovené v , neboť řádným způsobem nevymezuje dovolací důvod ( ).

Otázka, zda je v souladu s judikaturou dovolacího soudu nezohlednění skutečnosti, že posuzovanému řízení předcházela stížnost žalobkyně u ESLP, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť tato otázka sice byla v judikatuře dovolací soudu vyřešena s tím, že podání stížnosti k ESLP před tím, než nabyl účinnosti (tedy v době, kdy poškozený neměl k dispozici účinný prostředek nápravy nepřiměřeně dlouze trvajícího řízení na vnitrostátní úrovni), je možné zohlednit při stanovení celkové výše zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ). Z obou právě uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu se nicméně rovněž podává, že by se tak mělo stát již v průběhu kompenzačního řízení, jemuž taková stížnost předcházela, nikoliv až v dalším kompenzačním řízení, v němž se poškozený domáhá zadostiučinění za „nepřiměřenou délku“ prvotního kompenzačního řízení (jemuž stížnost k ESLP předcházela). Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže podání stížnosti k ESLP před zahájením posuzovaného kompenzačního řízení nezohlednil v celkové výši zadostiučinění.

Přípustnost dovolání podle nezakládá otázka, zda je snížení základní částky odškodnění na základě kritéria složitosti posuzovaného řízení správné a v souladu s judikaturou, neboť odvolací soud se neodchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k závěru, že proběhlo-li posuzované řízení na více stupních soudní soustavy, je to jedním z objektivních důvodů svědčících o vyšší složitosti řízení (viz například část IV. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. ).

Ani otázka, zda je změna procentuálního hodnocení kritéria složitosti řízení oproti soudu prvního stupně (z 15 % na 30 %) procesně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť dovolací soud již opakovaně zdůraznil, že stanovení formy a výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (viz např. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. ). Odvolací soud se tak od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže z důvodu složitosti posuzovaného řízení přistoupil ke snížení zadostiučinění o 30 % (oproti soudu prvního stupně, který z téhož důvodu zadostiučinění snížil toliko o 15 %). Takové snížení se nejeví zjevně nepřiměřeným, odporujícím dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž připomenout lze v této souvislosti již dříve vyslovený názor Nejvyššího soudu, že „by … mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním“ (část VI. Stanoviska).

Ambici založit přípustnost dovolání podle neskýtá ani otázka, zda odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu kritérium postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení ve smyslu OdpŠk (soudy měly nesprávně aplikovat a a 3 , což vedlo ke zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem), a to zejména s ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. (publikovaném v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 131/2013), či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. . Dovoláním napadený rozsudek není s touto judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu, neboť nebylo zjištěno, že by v posuzovaném řízení byla rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušena Nejvyšším soudem z toho důvodu, že by nerespektovala závazný právní názor soudu vyššího stupně, že by byla nepřezkoumatelná, či že by nerespektovala stanovisko Nejvyššího soudu či jeho rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu, který by byl soudům znám z jejich úřední činnosti, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (viz též skutková zjištění obsažená v odstavci 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Otázky, zda je nezbytné ve světle judikatury ESLP hodnotit význam předmětu kompenzačního řízení jako zvýšený, a v této souvislosti zda je v případě posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení nutno aplikovat přísnější kritéria, zda je třeba od státu vyžadovat zvláštní pečlivost a v případě průtahů v tomto řízení přiznat vysokou výši náhrady škody, rovněž nezakládají přípustnost dovolání podle Byť dovolací soud v minulosti formuloval závěr, že není přípustné, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nejedná se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ).

K závěrům obsaženým v rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice (č. stížností 10092/13 a další), jehož se žalobkyně dovolává, Nejvyšší soud již vysvětlil, že „stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Je-li tedy požadováno, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k maximální délce kompenzačního řízení, kterou ještě lze považovat za přiměřenou, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u těchto řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ). Odvolací soud se tedy neodchýlil od této judikatury Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k žalobkyní zpochybňovanému závěru, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobkyni standardní.

Konečně ani námitka, že odvolací soud řádně neodůvodnil zamítavý výrok ohledně žalobkyní uplatněného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení tohoto (v odvolacím řízení uplatněného) nároku obdobně z kritérií hodnocených při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a z těchto učinil závěr ohledně přiměřenosti délky řízení. Byť odvolací soud v této části odůvodnění nerekapituluje jednotlivá kritéria pro posouzení přiměřenosti celkové délky nynějšího řízení, z obsahu odůvodnění je zřejmé, že těchto si byl vědom, přičemž dovolatelka v těchto souvislostech neuvádí žádnou tvrzenou skutečnost, kterou měl odvolací soud při posuzování přiměřenosti celkové délky nynějšího řízení opomenout.

Za situace, kdy odvolací soud neshledal, že by předmětné řízení bylo ke dni jeho rozhodnutí nepřiměřeně dlouhé, bylo by zcela nadbytečným zabývat se stanovováním výše přiměřeného zadostiučinění, a proto argumentaci dovolatelky spočívající v uvádění odkazů na judikaturu, která se týká právě určování výše přiměřeného zadostiučinění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2012), je nutné odmítnout jako nepřípadnou.Ostatně závěry odvolacího soudu ohledně přiměřenosti délky předmětného řízení se jeví jako adekvátní i s ohledem na závěry stran délky kompenzačních řízení reprodukované v předchozím odstavci. Na tomto závěru by nezměnila nic ani skutečnost, že odvolací soud při úvaze o celkové délce řízení nezohlednil dobu, po kterou byl nárok žalobkyně projednáván u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk.

Námitka, že odvolací soud neprovedl ke kritériu složitosti řízení vůbec žádné dokazování, nezakládá přípustnost dovolání již z toho důvodu, že i v případě důvodnosti této námitky by se jednalo o vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout až v případě, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), k čemuž v daném případě nedošlo. Sluší se však doplnit, že odvolací soud vycházel v tomto ohledu ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které nebyly v odvolacím řízení zpochybněny.

Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani argumentace dovolatelky založená na tom, že odvolací soud při hodnocení kritéria chování žalobkyně v posuzovaném řízení nepřihlédl k tomu, že žalobkyně využila dostupných prostředků k odstranění průtahů v řízení, neboť podala stížnost na průtahy (přičemž právě touto stížností odvolací soud provedl dokazování). Navíc dovolatelka přehlíží, že tato její stížnost (ze dne 11. 11. 2020) se týkala postupu odvolacího soudu v tomto kompenzačním řízení, nikoliv postupu soudu v kompenzačním řízení posuzovaném.

Dovolání žalobkyně proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž byla potvrzena lhůta stanovená žalované k plnění žalobkyni přisouzené částky (v délce 15 dní), není přípustné podle , neboť částka, o jejíž lhůtě k plnění bylo v této části výroku I rozhodováno, nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelských smluv či pracovně právní vztah (obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. ).

Ani dovolání směřující proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu