Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2611/2020

27 Cdo 2611/2020-897

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečkaa JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1)J. K., narozené XY, a 2) K. W. D. B., narozenému XY, oběma bytem XY, společně zastoupeným Mgr. Ing. Marianem Böhmem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, PSČ 190 00, o zaplacení 3.260.522,70 Kč s příslušenstvím, vedené uKrajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. -845, takto:

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. -800, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci, společnosti F. (dále též jen „společnost“), 2.716.457,67 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 544.065,03 Kč s příslušenstvím a co do zaplacení části úroků z prodlení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.) a o vrácení části zaplacené zálohy na provedení dokazování žalobci (výrok VI.).

[2] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. -845, k odvolání žalovaných potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku II.) [první výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[4] Dovoláním otevřenou otázku právního posouzení žalobou uplatněných nároků (jakožto nároků na náhradu škody) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se (mimo jiné) podává, že:

1) Zákon sice výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Jinými slovy, institut bezdůvodného obohacení se uplatňuje subsidiárně a ustanovení o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi určitými subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li mezi nimi splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. (jenž byl uveřejněn pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. .

2) Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. ). Je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele k tomu, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. (jenž byl uveřejněn pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , či ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. .

3) O totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , a v nich citovanou judikaturu).

[5] Posoudil-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uplatněné nároky nikoliv jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž jakožto nároky na náhradu škody, již svým jednáním způsobila žalobci dovolatelka coby jednatelka společnosti porušením svých povinností při výkonu funkce ( a , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obch. zák.“) a dovolatel coby osoba ovlivňující podstatným způsobem chování společnosti ( obch. zák.), nelze jeho závěrům ničeho vytknout.

[6] Za této situace jsou pak úvahy dovolatelů o tom, že (byvše v dobré víře) byli oprávněnými držiteli nemovitostí náležejících žalobci, zcela bez právního významu.

[7] Taktéž závěr, podle něhož společnost podala žalobu před uplynutím promlčecí doby, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:

1) Je-li škůdcem člen statutárního orgánu, začne subjektivní promlčecí doba práva společnosti na náhradu škody běžet zásadně až ve chvíli, kdy se o škodě, resp. o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozví nebo může dozvědět jiná osoba, která se na vzniku škody nepodílela a je oprávněna jménem společnosti nárok na náhradu škody vůči členu statutárního orgánu uplatnit.

2) Obecně přitom platí, že osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit, je člen statutárního orgánu právnické osoby. Tak tomu není tehdy, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. (uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 102/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. .

[8] Soudy nižších stupňů pečlivě vysvětlily, že (a proč) se společnost mohla (hypoteticky) dozvědět o vzniklých škodách nejdříve v srpnu 2011, a dozvěděla se o nich až poté (závěrem listopadu a počátkem prosince 2011), kdy dovolatelé (po několikerých urgencích) předali společnosti její doklady, včetně jejího účetnictví. Na správnosti jejich závěru pak nemůže ničeho změnit ani dovolateli zdůrazňovaná skutečnost, že jeden ze společníků společnosti se dozvěděl o výběrech z účtu společnosti již v březnu 2010. S pouhou vědomostí společníka o výběru z účtu společnosti totiž nelze automaticky spojovat i vědomost o tom, že společnosti vznikla škoda.

[9] Konečně napadené rozhodnutí obstojí i z pohledu dovolateli citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce předpokladů pro přiznání náhrady škody ve formě ušlého zisku (srov. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. ).

[10] Namítají-li totiž dovolatelé, že nelze dovodit existenci příčinné souvislosti mezi jejich jednáním (jímž nezákonně znemožnili společnosti pronajmout nebytový prostor) a vznikem škody, majíce za to, že nebylo postaveno najisto, že by příslušný nebytový prostor bylo možno opravdu pronajmout, přehlížejí, že takové zjištění naopak přímo vychází ze znaleckého posudku vypracovaného dne 15. 10. 2017 (a doplněného dne 25. 4. 2018) znalcem Ing. Janem Doležalem, v němž bylo stanoveno obvyklé nájemné nebytového prostoru částkou 27.700 Kč.

[11] Obvyklé nájemné totiž představuje hodnotu udávanou střetem nabídky a poptávky ohledně takové věci, služby či práva na relevantním trhu, tj. v daném místě a čase (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. ). Znaleckým posudkem byla proto odborně zjištěna cena, za kterou bylo možné nemovitosti v dané době reálně pronajmout.

[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 9. 2021

JUDr. Petr Šuk předseda senátu