Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1484/2021

30 Cdo 1484/2021-271

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně I. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. -222, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. -106 konstatoval porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. (výrok I rozsudku), zamítl žalobu v části, aby žalovaná zaplatila žalované částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 28 912 Kč (výrok III rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 70 875 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku II v částce 129 125 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 33 036,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhé délky řízení vedeného před Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II, a to v rozsahu částky 100 000 Kč, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “., odmítl.

Námitka žalobkyně, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Nadto žalobkyně ve vztahu ke kritériu postupu orgánu veřejné moci vychází z vlastních skutkových úvah, které se zásadně rozcházejí se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (srov. odst. 18 odůvodnění napadeného rozsudku), zpochybnění skutkového stavu však v současné době nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. ).

Ani navazující výtka žalobkyně obsažená v doplnění dovolání, že napadený rozsudek je vadný, neboť jinému účastníku posuzovaného řízení Městský soud v Praze přiznal vyšší zadostiučinění, a že se odvolací soud s danou disproporcí nevypořádal, nemůže přípustnost dovolání podle založit. Dovolatelkou odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021 pod sp. zn. , byl vydán později než napadený rozsudek v této věci. Odvolací soud jej tak nemohl nijak zohlednit v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad uvedené je nutno dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. , konstatoval, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné.

Ani při řešení otázky hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení, kdy na základě tohoto kritéria odvolací soud základní částku odčinění nemajetkové újmy ani nezvýšil ani nesnížil, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Již dříve dovolací soud dovodil, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ).

Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle přípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle zákona o soudech a soudcích). Dovolatelka ostatně nepředložila žádné nové argumenty, pro které by měl ke změně své judikatury přistoupit. Nejvyšší soud současně nemohl pominout, že část posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně docházelo k újmě na straně žalobkyně, probíhala v projednávané věci ještě před přijetím uvedeného Stanoviska.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřovala také ve skutečnosti, že bylo zasaženo do jejích základních práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu nicméně vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné i tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , uveřejněného pod č. 460/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. ). Žalobkyně nevymezila, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jejích základních práv a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula.

Ani otázka (podle žalobkyně dovolacím soudem dosud neřešená), zda potřeba vyhotovení znaleckého posudku činí řízení složitým, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jde o okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ).

Námitka žalobkyně, že okolnost, že věc byla rozhodována pouze na dvou stupních soudní soustavy, nemůže být důvodem pro snížení částky z důvodu složitosti řízení, taktéž přípustnost dovolání podle nezakládá. V nyní posuzovaném případě odvolací soud v rámci posuzování složitosti řízení dvojinstančnost vůbec nezohledňoval. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť částečně trpí vadami a částečně nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 9. 2021

JUDr. David Vláčil

předseda senátu