Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1382/2021

24 Cdo 1382/2021-65

USNESENÍ

BONASERVIS a. s.

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2020, č. j. -28, zamítl žalobu o povolení vzniku zástavního práva k označeným nemovitostem, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19. prosince 2019, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval o vkladové žalobě proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 19. února 2020, č. j. XY, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na povolení vkladu vzniku zástavního práva k označeným nemovitostem s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto), že předmětná zástavní smlouva nesplňuje náležitosti podle , dluhy v ní nejsou vymezeny dostatečně určitě a ve smlouvě chybí též údaj o výši zajištěného dluhu, u budoucího dluhu o výši jistiny a v případě dluhů určitého druhu údaje o době jejich vzniku a nevyšší výši jistiny, do které se zajištění poskytuje.

Jak zjistil soud prvního stupně z připojeného správního spisu katastrálního úřadu, „dne 20. 12. 2019 byl katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem ve prospěch další účastnice k pohledávkám ze současných i budoucích zápůjček a úvěrů poskytnutých zástavci zástavním věřitelem nebo třetí osobou, pokud pohledávku z takové zápůjčky nebo úvěru nabude od třetí osoby jakýmkoliv způsobem zástavní věřitel. Přílohou tohoto návrhu byla zástavní smlouva ze dne 19. 12. 2019 uzavřená mezi žalobcem jako zástavcem a další účastnicí jako zástavním věřitelem, dle které byl za zástavu označen větší počet pozemků (včetně předmětných nemovitostí), žalobce projevil vůli zřídit zástavní právo k těmto pozemkům ve prospěch další účastnice, zajištěny měly být dluhy ze zápůjček a úvěrů poskytnutých v minulosti i v budoucnosti zástavci zástavním věřitelem, jakož i ze zápůjček a úvěrů poskytnutých zástavci třetí osobou, pokud pohledávku z takové zápůjčky nebo takového úvěru nabude od této třetí osoby jakýmkoliv způsobem zástavní věřitel. Dále měly být zajištěny též dluhy zástavce vůči zástavnímu věřiteli vzniklé z bezdůvodného obohacení a dluhy spojené s povinností vrátit plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy.“

Soud prvního stupně s odkazem na a 2, o. z. a , o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále již „katastrální zákon“), jakož i s odkazem na důvodovou zprávu k katastrálního zákona, judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. , jehož právní závěry jsou uplatnitelné i v poměrech nové civilní a katastrální úpravy) a komentářovou literaturu, dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí katastrálního úřadu, tj. pro povolení žalobkyní požadovaného vkladu vzniku zástavního práva k označeným nemovitostem.

Podle soudu prvního stupně „vymezení zajišťovaných dluhů v předmětné vkladové ě představuje jejich určení dle druhu ve smyslu o. z. Takové vymezení ovšem postrádá určení doby, ve které mají zajišťované dluhy vzniknout. Dále dle o. z. musí být v zástavní smlouvě individuálně určeno, pro jaký dluh zástavní právo vzniká. V případě, že se zajišťuje více dluhů nebo dluh ještě nedospělý…postačí uvést, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Jedná se tedy o minimální standard určení zajišťovaných dluhů, který může být překročen a dluhy označeny určitěji, avšak nedodržení ani tohoto minimálního standardu opět představuje nedostatek obligatorních náležitostí zástavní smlouvy. Zástavní smlouva tak postrádá hned dvě obligatorní náležitosti, z tohoto důvodu je absolutně neplatná, jako vkladová neodůvodňuje navrhovaný vklad a katastrální úřad zcela správně návrh na vklad zamítl.“

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2021, č. j. -52, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil způsobem vyloženým ve výroku II. A výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že katastrální úřad podle katastrálního zákona „zkoumá vkladovou u nejen po obsahové stránce (tj. např. je-li navrhován vklad vlastnického práva, zda se tohoto práva týká vkladová , a zda se obsah vkladové y týká těch nemovitostí, kterých se má týkat navrhovaný vklad), ale rovněž zkoumá, zda vkladová obsahuje všechny podstatné náležitosti požadované právními předpisy pro daný typ vkladové listiny…u zástavní smlouvy zkoumá, zda jsou v ní uvedeni její účastníci, zda je uvedena zástava, zda je uveden zajišťovaný dluh (nebo dluhy určitého druhu s uvedením doby, do kdy budou vznikat, nebo různé dluhy a právní důvod jejich vzniku), a zda lze z obsahu smlouvy dovodit vůli stran smlouvy zajistit zástavnou zajištěný dluh. Z uvedeného je tak zřejmé, že katastrální úřad byl oprávněn, resp. povinen zkoumat, zda vkladová obsahuje podstatné (obligatorní) náležitosti pro daný typ vkladové y (zástavní smlouvy).“

Dále odvolací soud vyložil, že: „zástavní právo lze zřídit (bez ohledu na způsob vzniku, tj. zda smlouvou či jinak) pro zajištění i těch dluhů, jejichž výše není určitá ani určitelná kdykoli po dobu trvání zástavního práva, avšak za předpokladu, že budou dostatečně specifikovány jinak – a to buďto druhem a dobou vzniku, nebo právním důvodem vzniku těchto dluhů…

Z uvedeného obsahu smlouvy zástavní smlouvy se tak podává vůle zajistit dluhy, jejichž výše není určitá, jsou-li obecně pouze uvedeny různé možné smlouvy a závazky z nich vzniklé. S ohledem na uvedenou specifikaci dluhů bylo nezbytné v zástavní smlouvě uvést jejich bližší specifikaci buďto druhem a dobou vzniku, nebo právním důvodem vzniku těchto dluhů. Tento požadavek na specifikaci je podstatnou (obligatorní) náležitostí vyžadovanou zákonem, a jejich neuvedení má za následek nemožnost vyvolání právních následků zákonem presumovaných a účastníky právního jednání zamýšlených. Bylo-li zástavní právo zřizováno zástavní smlouvou, bylo nezbytné s odkazem na § 1312 odst. 1 (o. z.) rovněž uvést další podstatnou náležitost vyžadovanou zákonem, a to do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.“

Závěrem odvolací soud poznamenal, že „i kdyby ust. (s ohledem na odvolací námitku žalobkyně, že citované ustanovení obsahuje slovní spojení ‚postačuje ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje‘) bylo vykládáno tak, že vylučuje aplikaci stran tam uvedených náležitostí, pak zástavní smlouva postrádala právě ujednání, do jaké výše jistiny se zajištění poskytuje, což by vedlo ke stejnému závěru, jak je popsán výše.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tak, že dovolatelce „není známo, že by se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud zabýval otázkou

1) rozsahu, v němž je katastrální úřad ve vkladovém řízení oprávněn přezkoumávat obsah vkladové y, je-li jí zástavní smlouva, a její (ne)platnost,

2) jednak otázku možného způsobu vymezení dluhů zajišťovaných zástavním právem z hlediska vzájemného vztahu ustanovení a .“

K právní otázce ad 1) dovolatelka mj. uvádí, že důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad může být pouze absence předepsaných náležitostí ve vkladové ě, nikoliv skutečnost, že se tyto povinné náležitosti, které ve vkladové ě jsou uvedeny, se katastrálnímu úřadu jeví (ať již oprávněně nebo neoprávněně) jako nedostatečně určité. Z ustanovení katastrálního zákona explicitně nevyplývá oprávnění posuzovat určitost a platnost vkladových listin.

K právní otázce ad 2) dovolatelka namítá, že řešení této otázky odvolacím soudem (oběma soudy) je nelogické. Podle dovolatelky „nelze rozumně vysvětlit, proč by měl zákonodárce v § 1311 odst. 2 (o. z.) tvrdě stanovit, jak musí být zajišťované dluhy identifikovány (druhem, dobou vzniku, právním důvodem), ale současně v § 1312 odst. 1 umožnit, aby nebyly identifikovány fakticky vůbec a byly vymezeny jen nejvyšší výší jistiny…“

Podle dovolatelky „ustanovení § 1311 (o. z.) je obecné a uplatní se tam, kde neplatí nějaké ustanovení speciální, tedy zejména tam, kde zástavní právo vzniká rozhodnutím orgánu veřejné moci. V těchto případech je obecně nutné, aby zajišťované dluhy byly jasně identifikovány…Naproti tomu tam, kde se zástavní právo sjednává smlouvou (§ 1312), je na smluvních stranách, jakým způsobem zajišťované dluhy vymezí. Zákonodárce zde pouze pro zajištění právní jistoty stanoví, že pokud vymezí dluhy celkovou maximální výší jistoty, tak to stačí. Z toho plyne, že u zástavního práva sjednávaného smlouvou je možné, ale není nutné vymezovat zajišťované dluhy tak, jak je obecně stanoveno v § 1311 o. z.“

Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek v meritu věci změnil tak, že rozsudkem - nahrazujícím předmětné rozhodnutí katastrálního úřadu - ve smyslu vkladové žaloby povolí vklad zástavního práva k předmětným pozemkům, a dále rozhodne o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že podané dovolání není ve smyslu – jak bude dále rozvedeno – přípustné.

Nejvyšší soud předně poukazuje na svou rozhodovací praxi, v níž vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. již usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. , a shodně např. usnesení ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. , ze dne 24. září 2014, sp. zn. , a ze dne 21. října 2015, sp. zn. ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž).

O takovou procesní situaci se jedná i v posuzovaném případě.

Rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě závisí na řešení právní otázky ad 1, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté , nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. ).

Soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Katastrální úřad přezkoumává skutečnosti v ustanovení § 17 odst. 1 až 4 katastrálního zákona podle stavu, jaký tu byl v okamžiku podání návrhu na vklad. Omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního jednání, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení katastrálního zákona, se uplatní také v (případném) následujícím (navazujícím) soudním řízení podle části páté o téže věci (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2021, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. srpna 2019, sp. zn. , dále vyložil a odůvodnil právní názor, že hmotněprávními kritérii, kterými je soud v řízení podle části páté oprávněn se zabývat v rozsahu, jak se jimi měl a mohl zabývat správní orgán, je zapotřebí rozumět toliko hmotněprávní kritéria z hlediska věcného rozsahu důvodů, které mohou být podkladem pro zamítnutí návrhu na vklad [ až g) katastrálního zákona].

V usnesení ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud se zase vyjádřil (obdobně, jak již shora bylo uvedeno) k otázce verifikace y (kvitance) z hlediska posuzování splnění podmínek v řízení o vkladu zániku zástavního práva do katastru nemovitostí.

V ustanovení katastrální zákon stanoví, že ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové y, která je soukromou u, zda její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad.

V daném případě předmětná zástavní smlouva byla uzavřena dne 19. prosince 2019, pročež podléhá režimu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dál již „o. z.“).

Podle § 1312 odst. 1 o. z. zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.

Podle § 1312 odst. 2 o. z. zástava může být určena jednotlivě nebo jiným způsobem tak, aby ji bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.

Odvolací soud při rozhodování vyšel mj. ze zjištění, že na základě zástavní smlouvy měly být „zajištěny dluhy ze zápůjček a úvěru poskytnutých v minulosti i budoucnosti zástavci zástavním věřitelem, jakož i ze zápůjček a úvěrů poskytnutých zástavci třetí osobou, pokud pohledávku z takové zápůjčky nebo takového úvěru nabude od této třetí osoby jakýmkoliv způsobem zástavní věřitel. Dále měly být zajištěny též dluhy zástavce vůči zástavnímu věřiteli vzniklé z bezdůvodného obohacení a dluhy spojené s povinností vrátit plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy.“

Z pohledu katastrálního zákona pro příslušný katastrální úřad, ale i následně soud v řízení podle části páté , zahájeném na základě podané vkladové žaloby, tedy bylo povinností nejen verifikovat, zda s návrhem na vklad předložená smlouva vskutku představuje (vůbec) právní jednání směřující ke zřízení zástavního práva (že např. nejde o jiný typ smlouvy), ale také, v případě projevu vůle účastníků zástavní smlouvy zajistit nedospělý dluh, respektive více dluhů, posoudit, zda v této smlouvě je explicitně – coby pro takovou eventualitu obligatorní požadavek plynoucí z o. z. – vyjádřeno, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Jen v takovém případě – jistěže při splnění dalších obligatorních náležitostí zástavní smlouvy – by v rámci zrealizované verifikace [v limitech stanovených ve smyslu až g) katastrálního zákona] mohl katastrální úřad (a v případném navazujícím řízení podle části páté pak soud) dospět k závěru, že obsah jemu předložené zástavní smlouvy odůvodňuje navrhovaný vklad. V opačném případě – jak tomu bylo právě v posuzované věci – katastrálnímu úřadu a posléze i soudu v rámci řízení podle části páté nezbylo nic jiného, než konstatovat, že z pohledu verifikačního limitu ve smyslu katastrálního zákona podmínky pro povolení vkladu (změnu rozhodnutí katastrálního úřadu ve smyslu vyhovění vkladově žalobě) splněny nebyly a požadovanému vkladu nelze vyhovět.

Verifikační limit z pohledu § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona se přirozeně u věcných smluv vztahuje v závislosti na obligatorních náležitostech identifikujících (tvořících) daný typ smlouvy (kupní, darovací, zástavní atd.), jak je upraven civilním kodexem a byl opakovaně vyložen v rozhodovací praxi dovolacího soudu již za účinnosti předchozího , , v rozhodném znění, kteréžto přijaté judikatorní závěry jsou přiměřeně uplatnitelné (právě z hlediska posuzování právně rozhodných náležitostí identifikujících ten který typ smlouvy) i v poměrech nynější civilní úpravy.

Z vyloženého je zřejmé, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňovala odvolacímu soudu přijmout právně kvalifikační závěr o tom, že (již) pro absenci ujednání v posuzované zástavní smlouvě, do jaké výše jistiny se zajištění poskytuje, nebylo možné přistoupit ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, změně rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu a vkladové žalobě vyhovět. Jakkoliv odvolací soud tento právní závěr soustředil v odůvodnění svého rozsudku až za jemu předcházející právní závěr, že v zástavní smlouvě bylo nezbytné uvést bližší specifikaci zajištěných dluhů, buďto druhem a dobou vzniku, nebo právním důvodem vzniku těchto dluhů, podstatné i pro odvolací soud byla reglementace obligatorních podmínek pro vznik zástavní smlouvy ve smyslu § 1312 odst. 1 o. z., kterou v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.

Obstojí-li závěr o nesplnění shora uvedené podmínky pro povolení vkladu podle předmětné zástavní smlouvy, které správně vedlo k zamítnutí vkladové žaloby soudem prvního stupně a k potvrzení prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem, není dovolání ve smyslu již z tohoto důvodu přípustné, aniž by bylo zapotřebí se zabývat dovolatelkou zformulovanou právní otázkou ad 2.

Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobkyně podle odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( ). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2021

JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu