Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3267/2020

33 Cdo 3267/2020-142

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I-Xon a.s.,se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63 (identifikační číslo osoby: 282 18 761), zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému Ĺ. P., bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí P. Ch., advokátkou se sídlem v XY, o 40.506,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. -122, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. -89, zastavil řízení co do kapitalizovaného úroku ve výši 565,49 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 138,77 Kč (výrok I.), žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 39.802,54 Kč s ročním úrokem ve výši 22,56 % z částky 33.000 Kč za dobu od 19. 2. 2016 do zaplacení a ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 33.000 Kč za dobu od 19. 2. 2016 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. -122, rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba co do 6.802,54 Kč, úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 33.000 Kč za období od 19. 2. 2016 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33.000 Kč za období od 19. 2. 2016 do 9. 10. 2017 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 33.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně za období od 10. 10. 2017 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o vydání kreditní karty, jež je smlouvou o úvěru ve smyslu , (dále též jen „o. z.“), a na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 33.000 Kč. Dne 22. 4. 2015 převzal žalovaný kreditní kartu a PIN, úvěr postupně vyčerpal a následně se dostal do prodlení s jeho splácením, přičemž celková vyčerpaná a nesplacená částka úvěru spolu s úroky, úroky z prodlení a cenou za upomínky činí 39.802,54 Kč. Všeobecné obchodní podmínky umožňovaly právní předchůdkyni žalobkyně úvěr zesplatnit. Protože dopis o zesplatnění úvěru ze dne 11. 1. 2016 zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na adresu jeho zaměstnavatele, ačkoli podle ujednání ve smlouvě ho měla zaslat na doručovací adresu žalovaného ve Slovenské republice, k zesplatnění úvěru nedošlo. Žádné jiné doručení zesplatňujícího dopisu žalovanému nebylo prokázáno. Dluh žalovaného vůči žalobkyni se tedy stával splatným postupně, jak nastávala splatnost jednotlivých splátek. V průběhu řízení před odvolacím soudem žalobkyně (s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru podle a , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013) změnila svá žalobní tvrzení tak, že se již nedomáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru, ale požadovala zaplacení toliko částky 33.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení; žalobu vzala částečně zpět. Poté, co odvolací soud zopakoval dokazování, uzavřel, že žalovaný se na úkor právní předchůdkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu o. z., neboť od ní dne 22. 4. 2015 převzal kreditní kartu a v období od 22. 4. 2015 do 23. 5. 2015 jejím prostřednictvím vyčerpal peněžní prostředky ve výši 33.159,38 Kč, které jí nevrátil. Dovodil, že prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení započalo 10. 10. 2017, neboť 9. 10. 2017 byla procesní opatrovnici žalovaného doručena žaloba, kterou je třeba posoudit jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, zda doručením žaloby procesnímu opatrovníkovi žalovaného došlo k zesplatnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobu doručenou jeho procesní opatrovnici je třeba posoudit jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s účinky předvídanými v § 1958 odst. 2 o. z. Namítá, že doručení žaloby procesnímu opatrovníku nemůže mít hmotněprávní účinky výzvy k plnění. Svou argumentaci podpořil odkazem na závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. , a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , které jsou podle něj použitelné i za účinnosti , . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení ( a 4 ), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky splatnosti dluhu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

Podle § 1723 odst. 2 o. z., ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.

Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

V rozsudku ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v zákoně č. , , zejména pak o. z., se uplatní dříve přijatý závěr, že za kvalifikovanou výzvu věřitele (žádost o plnění) lze považovat i žalobu na plnění, přičemž žaloba představuje hmotněprávní jednání účastníka řízení učiněné vůči soudu, které je účinné i vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli - (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1746 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V nyní projednávané věci byla žalovanému usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2017, č. j. -42, ustanovena podle opatrovnice z důvodu jeho neznámého pobytu. Jak Nejvyšší soud ozřejmil např. ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. , „doručil-li soud prvního stupně žalobu tzv. procesnímu opatrovníkovi, kterého mu ustanovil pro řízení podle , nevznikl tím hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby.“ Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , v němž zopakoval, že vyžaduje-li zákon k vyvolání splatnosti dluhu, aby byl dlužník o plnění věřitelem požádán, nelze tuto podmínku splnit podáním žaloby a jejím doručením procesnímu opatrovníkovi žalovaného; aby nastaly účinky hmotněprávního úkonu vůči osobě neznámého pobytu, musí jí být ustanoven hmotněprávní opatrovník (srovnej mutatis mutandis Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. , publikované jako R 51/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od těchto závěrů, jež jsou použitelné i v právních vztazích, které se řídí , odchýlit a nepromítnout je do poměrů nyní projednávané věci (k použitelnosti dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v otázce splatnosti pohledávek podle obč. zák., resp. o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. ).

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že doručení žaloby procesní opatrovnici žalovaného má hmotněprávní účinky výzvy k plnění předvídané v § 1985 odst. 2 o. z., nemůže tento jeho závěr z pohledu shora uvedeného obstát, neboť nepřípustným způsobem směšuje problematiku vyplývající z procesních předpisů a otázky plynoucí z ustanovení hmotného práva.

Jelikož se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozsudku, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a 2, věta první ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( , věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 8. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu