Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2277/2021

28 Cdo 2277/2021-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně U. T., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalované J. Ch., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, za účasti P. Ch., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o zaplacení částky 118 872 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. -247, takto:

I. Dovolání seodmítá.

III. V poměru mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í(dle ) :

Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 11. 2020, č. j. -191, potvrzen v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 118 872 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výrocích II a III co do určení výše nákladů řízení (výroky II a III) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V).

Meritorně bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, jež mělo žalované vzniknout tím, že v období od 23. 9. 2015 do 4. 1. 2016 neoprávněně užívala osobní motorové vozidlo, které žalobkyně coby jeho vlastník svěřila manželu žalované (vedlejšímu účastníku na straně žalované) jakožto svému zaměstnanci (a současně minoritnímu akcionáři). Dle odvolacím soudem přijatého závěru se žalobkyni nepodařilo zpochybnit dobrou víru (presumovanou dle § 7 o. z.) žalované v oprávnění jejího manžela umožnit jí užívání vozidla a nemůže se proto vůči žalované (coby třetí osobě) domáhat vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení (se zřetelem k ustanovení § 2994 o. z.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu části výroku pod bodem I, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tom směru soudům vytýká nesprávné posouzení důkazního břemene k prokázání skutečností, byla-li žalovaná v dobré víře (jde-li o oprávnění přenechat jí vozidlo do užívání) či nikoliv, namítajíc, že dobrá víra byla soudy nesprávně presumována, aniž byly by zhodnoceny všechny objektivní skutečnosti, z nichž je možné učinit takový úsudek. Přitom dovolatelka zpochybňuje i hodnocení provedených důkazů oběma soudy, z nichž činí – oproti soudy přijatému závěru o dobré víře žalované – závěr opačný. Vytýká neprovedení důkazu výpovědí jí označeného svědka J. H., považujíc za přepjatý požadavek soudu na uvedení okolností, k nimž měl by být navržený svědek slyšen.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (v něm uvedenými hledisky).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že přenechala-li neoprávněná osoba cizí věc k užívání (požívání) třetí osobě, může vlastník věci v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. , ) požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po této třetí osobě, nebyla-li v dobré víře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ).

Dle ustanovení § 7 o. z. se dobrá víra uživatele (poživatele) věci presumuje, pročež ten, kdo jeho dobrou víru popírá (zde žalobkyně), musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese také důkazní břemeno (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ). Není tím přitom popřena ta rozhodovací praxe, dle níž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (je-li to právě žalobkyně, kdo vyvozuje příznivé důsledky z vyvrácení domněnky dobré víry žalované). Nepodařilo-li se žalobkyni zákonnou domněnku dobré víry žalované vyvrátit, je namístě závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované (coby třetí osoby) k vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 2994 o. z.) a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Posouzení otázky, byla-li domněnka dobré víry úspěšně vyvrácena či nikoliv, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení lze proto úvahy soudů nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. ). Takovým defektem úvahy soudů nižších stupňů v dané věci netrpí (jestliže soudy přihlédly ke všem podstatným skutečnostem, jež byly v řízení prokázány, a vskutku logicky vyložily, proč se žalobkyni nepodařilo vyvrátit domněnku dobré víry žalované – jde-li o oprávnění disponenta k přenechání vozidla do užívání žalované).

Napadá-li pak dovolatelka i hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu (k tomu dále srov. ); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Výtka dovolatelky spatřující vadu řízení v tom, že soud neprovedl důkaz výpovědí označeného svědka, není však ani důvodná, jestliže již soud prvního stupně řádně vysvětlil (a i v tom směru jeho závěry soud odvolací aproboval), proč daný důkaz nebylo namístě provést (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , ale také dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. ) poté, kdy se mu od žalobkyně nedostalo sdělení, k jaké skutkové okolnosti (tvrzení) výslech navrhuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – odmítl ( ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanou v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 5 860 Kč [ ., , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ( ) v částce 1 293,60 Kč. Vedlejšímu účastníku na straně žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 9. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu