Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1838/2021

23 Cdo 1838/2021-414

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RAK CZ a.s., se sídlem v Praze, Staré Město, Revoluční 725/11, PSČ 110 00, IČO 25653849, zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, PSČ 110 00, proti žalované SPE Invest, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Vlkova 631/24, PSČ 130 00, IČO 45806306, zastoupené Mgr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 495 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, č. j. -319, takto:

Odůvodnění:(dle )

Městský soud v Praze

(dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. -284, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 495 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II)

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2020, č. j. -319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v tom správném znění, že výše úroku z prodlení odpovídá repo sazbě zvýšené o 7 procentních bodů (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně vůči napadenému rozsudku uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když výkladem, resp. svým učiněným závěrem ohledně sporných článku 3.6 a 4.1 Smlouvy nahradil, popřípadě doplnil, projev vůle stran Smlouvy, tj. účastníků řízení. Odvolací soud se navíc odchýlil ve svém závěru od výkladu učiněného soudem prvního stupně, a to aniž by toto blíže odůvodnil.“ Tyto dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají.

Soudy nižších stupňů při výkladu sporných článku 3.6 a 4.1 smluvních ujednání postupovaly v souladu se závěry, které dovolací soud formuloval v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. . Takovýmto postupem dospěl soud prvního stupně již v rozsudku ze dne 13. 6. 2017, č. j. -232, k závěru, že pod pojmem „nabídnutí“ se mezi stranami rozumělo takové jednání žalované (dovolatelky), která nabídne předmětný pozemek k prodeji sama nebo prostřednictvím jiného zprostředkovatele, jedná se tedy o aktivní činnost žalované (dovolatelky). Tento závěr byl následně potvrzen v usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 7. 2018, č. j. -258, na jehož odůvodnění odvolací soud v napadeném rozsudku odkazuje s tím rozdílem, že z obsahu smlouvy neplyne žádná výjimka, dle které by v době trvání smlouvy předmětnou nemovitost mohla dovolatelka (zájemce) nabízet sama, aniž by za to mohla být sankcionována smluvní pokutou.

Ke zpochybnění tohoto právního závěru o výkladu právního jednání dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka tak pouze obecně odvolacímu soudu vytýká, že „výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat“, a že odvolací soud postupoval v rozporu se shora odkazovaným rozsudkem dovolacího soudu. Samo o sobě toto tvrzení nemůže zakládat přípustnost dovolání. Dovolací soud již např. v usnesení ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. či ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. vyložil a odůvodnil závěr, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se však ve věci zde projednávané nejedná, neboť odvolací soud správně aplikoval , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), tak jak bylo dovolacím soudem vysvětleno v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo4303/2014.

Od samotné otázky interpretace sporného obsahu ujednání o smluvní pokutě je třeba odlišit otázku, zda žalovaná svým jednáním ujednanou povinnost ze smlouvy (závazek exklusivity) porušila, či nikoliv. Tato otázka byla posouzena odvolacím soudem v usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. -258, s tím závěrem, že k porušení této povinnosti došlo, neboť jednání žalované směřující k uzavření smlouvy s W. je nutno vykládat jako novou nabídku k uzavření smlouvy ze strany žalované, byť za cenu, kterou dříve nabídl W. Zpochybňuje-li dále dovolatelka tento závěr poukazem na , kdy namítá, že odvolací soud v rámci napadeného rozsudku (resp. v předcházejícím usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. -258, na jehož závěry v napadeném rozsudku odvolací soud odkazuje) činí skutková zjištění ze svědecké výpovědi W., to přesto, že soud prvního stupně z této svědecké výpovědi žádné skutkové zjištění neučinil, nejde o otázku procesního práva, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání, neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

V projednávané věci totiž nejde o případ, kdy by odvolací soud (a to opět již v předcházejícím usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. -258, na jehož závěry v napadeném rozsudku odvolací soud odkazuje) dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než z jakých vychází soud prvního stupně. I právní hodnocení učiněné soudem prvního stupně vychází ze skutkových zjištění o tom, že to byla právě dovolatelka, která se na kupujícího W. obrátila v době trvání závazku ze smlouvy s žalobkyní. Sám závěr odvolacího soudu, že toto jednání žalované je třeba považovat za novou nabídku ze strany žalované, není s těmito skutkovými zjištěními v rozporu. Odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , tak nezakládá přípustnost dovolání, neboť otázky v tomto rozhodnutí probírané nejsou významné pro rozhodnutí v procesní souvislosti věci zde projednávané.

Další námitky, kterými dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost a nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládají přípustnost dovolání, neboť tímto dovolatelka namítá vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti ( ) jen v případě přípustného dovolání. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení spočívající v nedostatečném projednání věci a nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí, nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ).

Nadto lze dodat, že k otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjádřil tak, že za měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. ).

Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. , a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. ).

Z obsahu dovolacích důvodů vymezených dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl a jakými úvahami byl při svém rozhodnutí veden, přičemž dovolatelka byla ve svém dovolání schopna řádně zformulovat výhrady vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Proto ani případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky.

V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávnost výroku odvolacího soudu ohledně potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II), je dovolání objektivně nepřípustné, neboť podle , dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, není přípustné.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 8. 2021

JUDr. Zdeněk Des předseda senátu