Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1726/2021

30 Cdo 1726/2021-448

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) I. C., nar. XY, bytem v XY, a b) J. C., nar. XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 3 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. -351, takto:

Odůvodnění:

Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zaplacení částky 3 900 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , jehož předmětem byl jejich nárok na zaplacení částky 1 824 755 Kč s příslušenstvím vznesený vůči jejich dlužníkovi J. P. Požadovanou částku vyčíslili ve výši plnění, které by z přisouzené části uvedené pohledávky a jejího příslušenství na jmenovaném dlužníkovi exekučně vymohli zpeněžením jeho nemovitého majetku v hodnotě 3 900 000 Kč, pokud by předmětné řízení skončilo v přiměřené době, tj. přede dnem 12. 6. 2003, kdy jmenovaný dlužník tento majetek zatížil zástavním právem ve prospěch GE Money Bank, a. s., čímž jeho využití k uspokojení pohledávky žalobců znemožnil.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. -252, uvedenou žalobu zamítl (výrok I) a současně žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelům nelze přisvědčit v názoru, že by otázka postupu soudu při určení okamžiku, do kterého mělo posuzované řízení skončit, jež je rozhodná pro posouzení existence jejich nároku na náhradu tvrzené majetkové škody spočívající ve ztrátě vymahatelnosti pohledávky a způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, byla judikaturou Nejvyššího soudu řešena rozdílně. Opak je pravdou, o čemž svědčí nejen dovolateli označená rozhodnutí představovaná rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. , a ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. , a usneseními téhož soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , ale např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, a dále usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. . Tato judikatura je založena na shodné úvaze, že pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky (nebo její reálné vymahatelnosti) jako důsledku nepřiměřené délky řízení je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési - ex post určené - délky řízení bez průtahů.

Uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích aproboval též Ústavní soud, jak patrno z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. (v němž byl mj. vysloven také závěr, že za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno), a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. , v jehož bodě 59 odůvodnění se tento soud k závěrům vysloveným ve výše uvedeném nálezu znovu přihlásil a na nich setrval.

Od této ustálené judikatury dovolacího soudu se přitom odvolací soud v řešeném případě neodchýlil, zaměřil-li svou pozornost právě na stanovení období průtahů, k nimž v posuzovaném řízení došlo, a tu (v délce 834 dnů) posléze od délky tohoto řízení, která uplynula do jeho pravomocného skončení, odečetl, načež dospěl k závěru, že řízení mohlo být pravomocně skončeno do konce června 2006(tedy až v době po dni 12. 6. 2003), dokdy žalobci, nebýt těchto průtahů, mohli mít příslušný exekuční titul umožňující vést exekuci proti jejich dlužníkovi k dispozici. Závěr, který byl vysloven v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. , nadto žalobci v dovolání interpretují nesprávně, když dle tohoto závěru, jenž navazuje na rozsudek ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. , je od celkové délky řízení namístě odečíst jen ta období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému postupu v řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat (tj. nelze mechanicky odečítat každé období této nečinnosti).

Nejvyšší soud nadto neshledává žádný důvod, pro který by se od této své ustálené judikatury mohl nyní odchýlit. Lze tudíž uzavřít, že předmětná otázka, kterou žalobci v dovolání formulují, přípustnost jejich dovolání ve smyslu nezakládá.

Stejný závěr dovolací soud učinil i ve vztahu k druhé otázce, z níž žalobci přípustnost podaného dovolání dovozují, a která spočívá v tom, zda je v posuzovaném případě namístě nesprávný úřední postup ve smyslu spojovat pouze s nedůvodnými průtahy ve smyslu absolutní nečinnosti soudu, nebo i s tím, že byl postup soudu při dokazování neúčelný (v důsledku neúčelného a extenzívního zadávání znaleckých posudků či jinak nadměrného dokazování). Z již zmíněné ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne také závěr, že na rozdíl od náhrad nemajetkové újmy, která byla účastníku řízení způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, kdy jedním z rozhodných kritérií pro závěr o přiměřenosti tohoto řízení je též kritérium postupu orgánů veřejné moci v jeho průběhu [ ], v případě, kdy žalobce požaduje náhradu majetkové škody, je pro účely stanovení okamžiku, do kterého mělo posuzované řízení skončit, třeba zohlednit právě a jen období průtahů ve smyslu nečinnosti soudu. Ani od tohoto závěru se přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, přičemž dovolací soud ani v tomto případě nenalézá žádnou skutečnost odůvodňující možnost řešit tuto otázku nadále jinak.

Poukazují-li pak žalobci v podaném dovolání na to, že v posuzovaném řízení došlo k opakovanému rušení rozhodnutí soudu prvního stupně pro rozpor se závazným právním názorem soudu odvolacího, což nyní nebylo odvolacím soudem zohledněno, zpochybňují tím současně i skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel a jehož součástí bylo též zjištění, že se zmíněné pochybení v posuzovaném řízení nevyskytlo. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobci tak jeho zpochybňováním uplatňují nepřípustný dovolací důvod (srov. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle

Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví

Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobců odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 8. 2021

JUDr. Pavel Simon předseda senátu