Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3035/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ Pavel Kolář, 2/ Mojmír Václav Kolář, 3/ Ing. Pavel František Kolář a 4/ Mgr. Yvetta Radimecká, všichni zastoupeni Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2018 č. j. 30 Cdo 2208/2016-222, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. září 2018 a doplněné podáním ze dne 18. prosince 2018, stěžovatelé podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2018 č. j. -222. Podle tvrzení stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle d.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. července 2015 sp. zn. zamítl žalobu stěžovatelů v jejich právní věci proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, na zaplacení částky 337 472 Kč každému ze stěžovatelů 1/ a 2/ jako náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout tím, že nemohli disponovat se svým majetkem, a částky 120 000 Kč každému ze stěžovatelů jako náhrady nemajetkové újmy způsobené jim průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. . K podanému odvolání Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 č. j. -170 (dále jen rozsudek odvolacího soudu"), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl tak, že dovolání stěžovatelů 1/ a 2/ proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zamítl (výrok I.), dovolání stěžovatelů 3/ a 4/ proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odmítl (výrok II.) a dovolání stěžovatelů proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i v rozsahu rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, odmítl (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV.).

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku zabýval právní otázkou, zda-li u nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za období, o které podle stěžovatelů, nebýt průtahů mohlo posuzované (hlavní) řízení skončit dříve, má být přihlíženo k případným průtahům ve vedlejším řízení. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že nikoliv. Stěžovatelé však předmětný právní názor považují za nesprávný a zcela nepřijatelný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Ústavní stížnost je přípustná ( ), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního.

9. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelům podrobně vysvětlil, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy má posuzování průběhu vedlejšího řízení význam z hlediska posouzení průběhu řízení hlavního ve smyslu přiměřenosti jeho celkové délky, neboť v tomto smyslu nedostatky v průběhu vedlejšího řízení se promítají i do průběhu řízení hlavního a představují překážku v jeho dalším postupu. Jestliže však hlavní řízení neprobíhá, nebo dosud nebylo zahájeno podáním žaloby, nemůže jakékoliv jiné řízení představovat překážku v jeho procesním postupu. Jestliže tedy soudy při posuzování důvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy nepřihlížely v posuzované věci i k průběhu vedlejších řízení před zahájením posuzovaného řízení hlavního, bylo v tomto směru jejich právní posouzení věci (řešení otázky hmotného práva) správné. Pro úplnost pak dovolací soud uvedl, že uvedené je nutno odlišit od situace, kdy důvody pro přerušení řízení již pominou, přičemž soud v hlavním líčení přesto v řízení nepokračuje, tedy je nečinný. O takovou situaci se ovšem v nyní posuzované věci nejednalo.

10. Pokud pak stěžovatelé vytýkali soudu prvního stupně, že nespojil projednávanou věc s řízeními dalšími, nemohlo se podle závěru učiněného dovolacím soudem, jednat o procesní postup, který by mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ani tehdy, kdyby spojení věcí bylo vhodné z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Dovolací soud shledal dovolání stěžovatelů 1/ a 2/ ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé podle 237 přípustným pro řešení otázek hmotného práva, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených, přičemž dospěl k závěru, že dovolání důvodné není a postupem podle dovolání stěžovatelů 1/ a 2/ proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl. V rozsahu dovolání stěžovatelů 3/ a 4/ proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a z důvodů uvedených v a 23, pak postupem podle dovolání jako nepřípustné odmítl.

11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se námitkami, vznesenými stěžovateli, podrobně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. K námitkám uplatněným stěžovateli Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu.

12. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu