Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3571/2024

30 Cdo 3571/2024-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Zbyňka Hanáka, identifikační číslo osoby 75792745, se sídlem v Brně, Vomáčkova 194/4b, zastoupeného JUDr. Oto Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 38 000 Kč s příslušenstvím, příslušenství z částky 3 000 Kč a 58 554 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. -318, takto:

Odůvodnění:

Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. . V době podání žaloby nebylo uvedené řízení skončeno. Z titulu nepřiměřené délky řízení žalobce původně nárokoval celkovou částku 100 000 Kč, v rámci mimosoudního řešení věci obdržel od žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 59 000 Kč, doplatit žádal částku 41 000 Kč. Předmětem posuzovaného řízení byl dále jeho nárok na náhradu škody v částce 58 554 EUR, která spočívala v tom, že se snížil majetek žalobce o pohledávku, která je na původní žalované (společnosti Dynamic Group s. r. o.) v podkladovém řízení nedobytná, a to z důvodu její nemajetnosti. Na tuto původní žalovanou společnost bylo zahájeno insolvenční řízení a dne 12. 7. 2022 byl prohlášen úpadek. Žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení dne 2. 9. 2022, přičemž pravost pohledávky byla zjištěna. V průběhu insolvenčního řízení nebyl zjištěn žádný majetek společnosti, pohledávka žalobce tedy nemohla být uspokojena. Z poslední roční závěrky založené ve Sbírce listin za rok 2019 však podle žalobce vyplývá, že ke konci tohoto roku původní žalovaná společnost ještě provozovala svoji činnost a měla majetek, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit. Žalobce tvrdil, že pokud by nedošlo k průtahům v řízení, mohlo být řízení v roce 2019 skončeno a jeho pohledávka mohla být uspokojena. Tento nárok na náhradu škody žalovaná zcela odmítla.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. -292, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3 000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 5. 7. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 17. 6. 2023 do 4. 7. 2023 z částky 3 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 58 554 EUR (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 000 Kč od 5. 7. 2023 do zaplacení tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok I), ve výroku II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Výrokem IV jako opravným usnesením současně opravil původní zjevnou nesprávnost ve výroku II vyhlášeného rozsudku (doplnil i potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroků II, III a IV včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.,odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.

Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle , přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje otázkami, zda „je možné rozhodnutím soudu nerespektovat právně závazné stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR, které uznalo pochybení soudního orgánu dle s tím, že došlo k neúměrným průtahům v řízení, které umožnily protistraně v soudním sporu vyvést ze společnosti majetek a následně na sebe prohlásit insolvenci, ač na tuto možnost žalobce opakovaně soud prvního stupně, tj. Obvodní soud pro Prahu 10, upozorňoval a požadoval, aby bylo řízení koncentrováno právě z výše uvedeného důvodu“, a zda „je právně akceptovatelné, že soud prvního i druhého stupně právně formálně věc rozhoduje s odůvodněním, že bylo na žalobci, aby prokázal, že protistrana ve sporu měla dostatečný majetek v průběhu vedení sporu, ač si oba tyto soudy měly být vědomy faktu, že tuto skutečnost měl zjistit pouze soud, nikoliv žalobce s tím, že ve svém rozhodnutí zcela popřel zásadu iura novit curia“, které dle dovolatele dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle objektivně přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace provedené s účinností od 30. 9. 2017 , neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. , pro účely sjednocení výkladu ustanovení (ve spojení s ustanovením a 3 ) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 38 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 17. 6. 2023 do 4. 7. 2023 z částky 3 000 Kč (jehož kapitalizovaná výše činí 22,19 Kč). Tyto samostatné nároky se odvíjejí od odlišného skutkového základu než nárok na náhradu škody (převyšující částku 50 000 Kč) a ve vztahu ke každému z nich jsou uplatňovány zcela jiné skutkové okolnosti. Je tedy zřejmé, že ve smyslu shora označené judikatury se jedná o nároky „se samostatným skutkovým základem“, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

Co se týče zbylého samostatného nároku na náhradu škody ve výši 58 554 EUR s příslušenstvím, ohledně kterého dovolání objektivně přípustné dle je, zabýval se Nejvyšší soud v prvé řadě tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle a 3 , a následně tím, zda je dovolání přípustné ve smyslu

Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Dovolání je vadné ohledně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho základních práv, včetně práva vlastnického, když zásah do základních práv dovolatele sice může dle judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v

Co se týče žalobcem v dovolání formulovaných otázek (vymezených shora jako předpoklady přípustnosti), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí na primárním právním závěru, že žalobce ve vazbě na své tvrzení o tom, že nebýt průtahů, mohlo řízení skončit do roku 2019, neunesl břemeno tvrzení ohledně označení konkrétních úseků nečinnosti soudu, dále jakým majetkem dlužník (tj. původní žalovaná společnost) ke konci roku 2019 disponoval, a že tak měl reálnou šanci se z tohoto majetku uspokojit, a to přes procesní poučení soudem prvního stupně podle , 3 Dále odvolací soud uzavřel, že pokud žalobce v odvolání označuje jednotlivá období nečinnosti, činí tak v rozporu s tzv. zákazem novot v odvolacím řízení, stejně tak, pokud tvrdí, že řízení mohlo být skončeno v dubnu roku 2020, a že i v dubnu 2020 disponoval dlužník v posuzovaném řízení majetkem, ze kterého by se mohl žalobce uspokojit, přichází s tvrzením, které nebylo v řízení před soudem prvního stupně uplatněno, a k němuž v souladu s nelze v odvolacím řízení přihlížet. Odvolací soud tedy postavil své rozhodnutí o podaném odvolání na takovém řešení otázek procesního práva, proti kterým se dovolatel způsobem uvedeným v a 3 nijak nevymezuje. Nad rámec uvedeného je nicméně možno poznamenat, že pokud se týče hmotněprávního základu věci, na nějž byla odvolacím soudem aplikována shora uvedená procesní ustanovení, nijak se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, a dále rozsudky ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. . Tato judikatura je totiž založena na úvaze, že pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. V případě tvrzené škody jako důsledku nepřiměřené délky řízení je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů. Tyto závěry přitom byly aprobovány i v nálezové judikatuře Ústavního soudu (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , v němž byl mj. vysloven také závěr, že za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 3. 2025

Mgr. Vít Bičák předseda senátu