Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1400/2021

30 Cdo 1400/2021-309

USNESENÍ

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. -249, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 391 360,16 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku II o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým insolvenčním řízením vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 INS XY.

Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Posuzované dovolání, pokud v něm žalobkyně namítala nesprávné posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení , aniž by pro jí zvolený dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Totéž platí pro otázku „zda byl odvolací soud povinen vycházet z doplnění tvrzení žalobkyně o hmotném majetku společnosti Aristan-vik, spol. s r.o. ve stavu před podáním insolvenčního návrhu, ve stavu ke konci roku, ve kterém byl podán insolvenční návrh, a ve stavu ke konci roku, kdy za běžných okolností mělo nabýt právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a provést dokazování celými doloženými listinami“.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobkyní naplněn.

Podrobuje-li dovolatelka kritice také další procesní postup odvolacího soudu a namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnující žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné ( ). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila. K odkazu dovolatelky na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. , lze ve stručnosti dodat, že závěr dovolacího soudu o možnosti založení přípustnosti dovolání v případě, že se odvolací soud dopustil vážného procesního pochybení, učinil Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí jako tzv. obiter dictum, tedy bez jeho precedenční závaznosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nadto uvedený závěr platí jen v případě, že dovolání nemá vady bránící jeho projednání, což ovšem není případ právě projednávané věci.

Námitka žalobkyně týkající se nedostatečného vypořádání se všemi odvolacími námitkami žalobkyně odvolacím soudem přípustnost dovolání podle nezakládá, když vady řízení (nesprávná koncentrace řízení, rezignace na opakované důkazní návrhy, nepřezkoumatelnost závěrů o nepotřebě provádět důkazy) a její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. , přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. , a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 100/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 255/2009). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť pod bodem 12 odůvodnění rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci provedení dalších důkazů považoval za nadbytečné, když provedené důkazy postačovaly k náležitému prokázání skutkového stavu, a odvolací soud následně na závěry soudu prvního stupně plně odkázal.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 8. 2021

JUDr. Pavel Simon předseda senátu