Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 693/2020

25 Cdo 693/2020-419

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J.H., IČO XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem se sídlem Kostelní 10/5, Liberec, proti žalovanému: Republikové centrum vzdělávání, s. r. o., IČO 25289667, se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10, zastoupený JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. -280, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. -280, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2017, č. j. -138, ve výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), změnil jej ve výroku II jen ohledně částky náhrady nákladů před tímto soudem (výrok II), zrušil jej ve výroku III, jímž tento soud přiznal právnímu zástupci žalobce odměnu (výrok III), změnil jej ve výroku IV ohledně náhrady nákladů státu (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V). Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené porušením povinnosti ze dvou typově stejných smluv, uzavřených mezi účastníky řízení jako podnikateli dne 21. 1. 2013, o zabezpečení stravování pro účastníky veřejné zakázky „Mladá naděje v Libereckém kraji“ a „Počítáme s Vámi“ (dále jen „smlouvy“). Dle žalobních tvrzení bylo povinností žalovaného zajišťovat stravování účastníků veřejné zakázky prostřednictvím žalobce a objednávat u něj obědy v množství odpovídajícím počtu účastníků této zakázky. Podle žalobce žalovaný tuto svou povinnost nesplnil, neboť stravování účastníkům zajišťoval i prostřednictvím jiných subjektů. Žalovaný měl odebrat u žalobce 3 920 obědů, ačkoliv ve skutečnosti mělo být pro účastníky výše zmíněných zakázek zajištěno celkem 14 000 obědů. Žalobce tak požadoval náhradu ušlého zisku s tím, že kdyby náklady na vyhotovení jedné porce oběda činily 40 Kč, byl by minimální zisk, o který žalobce přišel v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaným, ve výši 200 000 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění a částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že z výše zmíněných smluv o realizaci veřejných zakázek, jejichž obsah vyložil za pomoci §

35 odst. 1 a 2 , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nevyplývá, že by žalovanému svědčila povinnost zajistit každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u žalobce. Žalovaný se tak nedopustil porušení smluvní povinnosti jako jednoho z předpokladů náhrady škody ve smyslu a násl. , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, a žalobci proto nesvědčí právo na náhradu ušlého zisku.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním s tím, že se neztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o absenci povinnosti žalovaného zabezpečit každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u dovolatele, který odvolací soud činí aplikací výkladových pravidel na ujednání mezi stranami uvedená ve smlouvách. V takovém závěru odvolacího soudu dovolatel shledává nesprávné právní posouzení věci, kterým se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků a ). Odvolací soud měl podle dovolatele za užití § 35 odst. 2 obč. zák. na smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným správně učinit právní závěr o povinnosti žalovaného předat všem účastníkům veřejné zakázky poukázku na oběd a tím zabezpečit možnost každého účastníka odebrat oběd u dovolatele. Žalovaný mohl poskytovat účastníkům i jiné poukázky na obědy k jiným poskytovatelům, ale minimálně poukázku na oběd u dovolatele měl podle smluv každý účastník obdržet. Namítá, že dovolatel neměl možnost zjistit, že vůle žalovaného byla poskytovat poukázky jen některým účastníkům. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I a navazujících výrocích II a V zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolaní uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně i soudu odvolacího a odkazuje na jejich odůvodnění. Dle něj bylo prokázáno, že dovolateli nebyl smluvně garantován přesný počet strávníků, neboť jejich počet nemohl žalovaný předem odhadnout i vzhledem k tomu, že některé aktivity veřejné zakázky byly pouze odpolední, případně mimo okres XY. Někteří účastníci si oběd u žalobce nevyzvedli, ač na to měli nárok i dostali stravenku. Že si oběd nevyzvedli, nemohl žalovaný nijak ovlivnit. Typově stejné smlouvy o zabezpečení stravování žalovaný uzavřel s mnoha dalšími stravovacími zařízeními a žádné z nich si je nevyložilo tak, jak to učinil dovolatel. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), a jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , shledal, že dovolání žalobce není přípustné.

Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. ). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v případě pochybností o obsahu právního úkonu se zjišťuje jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v § 266 obch. zák. (srov. například rozsudky ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ).

V již výše zmíněném rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tyto závěry přijala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud při výkladu obsahu smluv o zabezpečení stravování pro účastníky veřejné zakázky výše uvedená výkladová pravidla respektoval. Jeho závěru, že z ujednání smluv (zejména z bodu IV odst. 6, podle nějž „[Žalovaný] je povinen předat účastníkům veřejné zakázky poukázky na oběd identifikujících nárok na výdej oběda v rámci plnění této smlouvy. [Žalobce] je povinen tyto poukázky přijmout a poskytnout jejich držiteli plnění dle této smlouvy.“) nikterak nevyplývá, že by žalovanému svědčila povinnost zajistit každému z účastníků veřejné zakázky oběd výhradně u dovolatele (kterému by tím svědčilo exkluzivní postavení), nelze nic vytknout, a jeho rozhodnutí je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pro úplnost lze uvést, že podle konstantní rozhodovací praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. ) je ušlý zisk z podnikání ve smyslu § 442 obč. zák. ztrátou očekávaného přínosu způsobenou tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku, tedy v situaci, že poškozený měl, mimo jiné, zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, kterým se rozumí taková skladba okolností svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Otázka, zda se o takový případ v dané věci jedná, je otázkou konkrétních skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, a jejichž kritika tudíž nemůže založit přípustnost dovolání. K tomu lze jen dodat, že i z případného splnění tvrzené povinnosti žalovaného předat všem účastníkům veřejné zakázky poukázky na oběd identifikujících nárok na výdej oběda u dovolatele nelze samo o sobě dovodit, že by se dovolatelem očekávaný výsledek dostavil. Úvaha dovolatele o zvýšení jeho majetkového stavu je v této souvislosti jen hypotetická.

Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle

O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu, podaném v průběhu dovolacího řízení dne 19. 7. 2021, Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. .

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 100 Kč podle , , , a ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle a , to vše zvýšeno o 21% náhradu za daň z přidané hodnoty podle , celkem tedy 11 374 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 8. 2021

JUDr. Robert Waltr předseda senátu