Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1757/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22.3.1995 se žalobci domáhali určení, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 6.9.1993, zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu V., uzavřená mezi žalobci a žalovaným je neplatná“. Uvedli, že „smlouvu o zřízení zástavního práva k jejich nemovitostem ve prospěch zástavního věřitele, nyní žalovaného, považují z více právních důvodů za neplatnou“; že „podstatnou náležitostí platné zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení paragrafu 151b odstavec 4 obč.zák. je určení předmětu zástavního práva a pohledávky, kterou zabezpečuje“; že „předmětem sporné zástavní smlouvy není závazek dlužníka M. J. vůči žalovanému – zástavnímu věřiteli ve výši 1.300.000,- Kč s úroky, zmíněný zcela bez bližší specifikace v záhlaví smlouvy, ale závazek společnosti s ručením omezeným W. vůči žalovanému ve výši 700.000,- Kč“; že „tyto rozporné údaje činí smlouvu neurčitou v podstatné části a tudíž neplatnou“; že „případná specifikace závazku – předmětu smlouvy mimo text samotné smlouvy či doplňku např. v rozhodnutí katastrálního úřadu nemůže zmiňovaný nedostatek zhojit, s ohledem na obligatorní písemnou dohodu“; že „smlouva je neurčitá i co do osoby dlužníka, který měl být účastníkem zástavní smlouvy a tuto měl také podepsat, když dlužník a zástavce není v daném případě totožný“; že „dalším důvodem neplatnosti sporné smlouvy je skutečnost, že dne 30.9.1988 uzavřeli s Č. s. s., místní pobočka V., smlouvu o omezení převodu nemovitostí“; že „toto právo ke sporným nemovitostem, které by měly tvořit zástavu, dosud trvá“; že „Č. s. s., nyní Č. s., a.s., nedala k uzavření sporné zástavní smlouvy souhlas“; že „zástavní právo je silnější a právo z omezení převodu nemovitostí by v případě realizace zástavního práva zcela zaniklo“; že pro pochybnosti o platnosti sporné smlouvy svědčí i samotné okolnosti jejího podepisování“; že „dne 6.9.1993 smlouva v konečném znění, tak, jak dnes zjišťují, podepsána nebyla“; že „dnešní znění podepsal žalovaný před notářem M. N. až 3.1.1994“; že „tedy nelze hovořit o platné smlouvě ze dne 6.9.1993 a k tomuto datu vázat účinky vkladu“; že „za neplatné považují také ujednání o způsobu realizace zástavního práva v bodě III. smlouvy, které nasvědčuje tomu, že zástavní věřitel měl na mysli realizaci zástavy podle ustanovení obchodního zákoníku“; že „použití obchodního zákoníku si výslovně ve smyslu ustanovení paragrafu 262 odstavec 1, 2  obchodního zákoníku nesjednali“.

Okresní soud ve Vsetíně – jemuž byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.4.1995, č.j. -11, věc postoupena jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 22.11.1996, č.j. -37, žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.8.1997, č.j. -51, rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22.11.1996, č.j. -37, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že pro posouzení, zda žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je nezbytné „vyslechnout účastníky řízení, případně provést i další důkazy“.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 24.6.1998, č.j. -101, žalobu opět zamítl.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.6.1999, č.j. -124, rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24.6.1998, č.j. -101, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „pro objektivní zjištění skutkového stavu věci bude, s ohledem na odvolací námitky žalobců, nutno provést ještě další dokazování“.

Podáním ze dne 23.11.2004 žalobci změnili žalobní petit na určení, že „zástavní právo k nemovitostem, vložené do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště V., na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6.9.1993 uzavřené mezi žalobci jako zástavními dlužníky a žalovaným jako zástavním věřitelem, není“.

Krajský soud v Ostravě – podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.2.2004, č.j. -156, „věcně příslušný k projednání a rozhodnutí dané věci v prvním stupni“ – rozsudkem ze dne 7.2.2005, č.j. -210, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 17.985,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že „žalobci naléhavý právní zájem prokázali“; že „co se týče samotné úvěrové smlouvy, je uzavřena platně, neboť obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti dle ust. § 497 obch. zák.“; že „zástavní smlouva zajišťuje úvěr poskytnutý žalovaným M. J. pro pohledávku 1.300.000,- Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 1.9.1993“; že „z napadené smlouvy je zřejmé, že je především řádně identifikována pohledávka, kterou zástavci zabezpečují“; že „je zcela zřejmé, že dlužníku, tj. M. J. poskytli plnou moc, kterou jej zmocnili disponovat s nemovitostí ve svém vlastnictví, a to za účelem zajištění úvěru M. J. pro jeho podnikatelskou činnost“; že „tvrzení žalobců jsou vyvrácena návrhem na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, který podali spolu s žalovaným dne 15.10.1993“; že „součástí tohoto návrhu je i smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 6.9.1993“; že „žalobci ve spolupráci s žalovaným na výzvy katastrálního úřadu opakovaně odstraňovali nedostatky při řízení o vkladu zástavního práva ke své zastavené nemovitosti“; že „smlouva o půjčce a o omezení převodu nemovitostí, kterou žalobci uzavřeli s Č. s. s. dne 30.9.1988, porušena nebyla, neboť na základě ní se pouze zavázali dle tehdy platných ust. § 58 a 59 obč. zák. nepřevést své nemovitosti bez souhlasu na jiného, dokud pohledávka z této smlouvy nebude zcela uspokojena, a jelikož je zřejmé, že žalobci svou nemovitost nepřevedli, ale pouze zatížili zástavním právem, neplatnost z tohoto důvodu dána být nemůže“; že „neplatnost smlouvy soud neshledal ani v části týkající se ustanovení, kdy si účastníci sjednali, že realizace zástavního práva proběhne dle obchodního zákoníku“; že „žalobci neprokázali, že by se nacházeli v tísni, alespoň takové, která by způsobovala neplatnost jimi uzavřené zástavní smlouvy“; že „jelikož v daném případě nebyla tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky prokázány, není možno od smlouvy z těchto důvodů platně odstoupit“.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem  ze  dne 18.1.2006, č.j. -241, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.2.2005, č.j. -210, změnil a rozhodl, že „zástavní právo k nemovitostem vložené do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště V., na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6.9.1993 uzavřené mezi žalobci jako zástavními dlužníky a žalovaným jako zástavním věřitelem není“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „ve sporné zástavní smlouvě ze dne 6.9.1993 není zajišťovaná pohledávka přesně a určitě označena“; že „nemá pochybnosti o tom, že úmyslem žalobců bylo zastavit své nemovitosti k zajištění závazku M. J. vyplývajícího z úvěrové smlouvy uzavřené mezi J. jako úvěrovým dlužníkem a žalovaným jako úvěrovým věřitelem dne 1.9.1993“; že „tato skutečnost vyplývá jak z plné moci žalobců ze dne 27.7.1993, ve které je výslovně uvedeno, že nemovitosti jsou poskytovány k zástavě bankovního úvěru J. z důvodu soukromého podnikání, z výpovědi svědků P. C. a M. J. a ostatně i ze záhlaví zástavní smlouvy, kterou sami žalobci podepsali“; že „z článku I. zástavní smlouvy označeného jako předmět zástavní smlouvy však vyplývá, že zastavují své konkrétně označené nemovitosti, nikoliv za závazek M. J. z úvěrové smlouvy ze dne 1.9.1993, nýbrž za závazky firmy W., s.r.o., ve výši 700.000,- Kč s úroky podle smlouvy o úvěru mezi zástavním věřitelem a dlužníkem“; že „z obsahu zástavní smlouvy proto vyplývá, že označení zajišťované pohledávky v článku I. smlouvy je zcela v rozporu s pohledávkou označenou v záhlaví této smlouvy“; že „záhlavím zástavní smlouvy ale nemůže být nahrazen odlišný předmět smlouvy a nemůže jím být zhojena vada v identifikaci zajišťované pohledávky“; že „tato vada není odstraněna ani článkem II. zástavní smlouvy, neboť je v něm zajišťovaná pohledávka neurčitě označena toliko částkou 1.300.000,- Kč“; že „označení zajištěné pohledávky nebylo ve smlouvě učiněno určitě a srozumitelně, a proto je zástavní smlouva podle § 37 odst. 1 obč.zák. neplatná a ke vzniku zástavního práva k zajišťovaným nemovitostem nedošlo“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „zástavní smlouva je dvou či vícestranným právním úkonem a zákon pro takovýto ani jiný právní úkon nestanovuje žádnou vnitřní diferenciaci ve smyslu záhlaví smlouvy – obsah smlouvy“; že „každé smluvní ujednání je třeba vykládat podle jeho obsahu, nikoli podle nadpisu, kterým je uvozeno, a místa, kde přesně je v písemné smlouvě uvedeno“; že „jestliže je určitá část smlouvy uvozena nadpisem Předmět smlouvy, neznamená to, že by nutně musel být skutečný předmět smlouvy vyjádřen jen v takto uvozené části písemného vyhotovení smlouvy“; že „právní úkon je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně či zániku práv a povinností a sám odvolací soud konstatoval, že nemá pochybnosti o existenci vůle žalobců zřídit zástavní právo“; že „z obsahu smlouvy je nutno dovodit, že předmětná zástavní smlouva obsahuje dvě řádně vymezené pohledávky, které mají být zajištěny zástavním právem“; že „ze samotné duplicity pohledávek nelze dovozovat neplatnost smlouvy pro její neurčitost a nesrozumitelnost, neboť zákon nezakazuje, aby jedna obsahovala smluvní ujednání o zřízení několika zástavních práv k zajištění několika odlišných pohledávek“; že „zástavní právo k zajištění závazků společnosti W. spol. s r.o. nepochybně vzniknout nemohlo, neboť k tomu nesměřovala vůle ani jedné ze smluvních stran“; že „tato pohledávka byla v písemném vyhotovení smlouvy uvedena pouze omylem nedůsledným přepisem vzorové smlouvy“; že „naproti tomu zástavní právo k zajištění pohledávky pana J. vzniklo, neboť k tomu vůle smluvních stran směřovala, a v písemné smlouvě je v souladu se zákonným požadavkem řádně vymezena zajišťovaná pohledávka (označením dlužníka, právního titulu vzniku pohledávky a výše pohledávky) a dále je řádně vymezena nemovitost – zástava“; že „odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením i se závěry Nejvyššího soudu ČR o interpretačních pravidlech, dle kterého je třeba prioritně použít výklad gramatický a logický, teprve poté subsidiárně výklad systematický (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp.zn. )“; že „základním principem výkladu smluv je priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba dva výklady (nález Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp.zn. )“; že předmětná „smlouva sice obsahuje vady“, nikoli však takové, „které by nebylo možno odstranit pomocí výkladu smlouvy provedeného v souladu s ustanovením a které by způsobovaly neplatnost této smlouvy a tedy i neexistenci zástavního práva vzniklého na základě smlouvy vkladem tohoto práva do katastru nemovitostí“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 6.9.1993, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.“).

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Ke vzniku zástavní smlouvy je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zajišťuje.

V posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze závěru, že „ve sporné zástavní smlouvě ze dne 6.9.1993 není zajišťovaná pohledávka přesně a určitě označena“. Tento závěr není správný.

Podle ustanovení právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný ( ). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

V posuzované smlouvě o zřízení zástavního práva datované dnem 6.9.1993 byla pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, určena zcela určitě, srozumitelně a jednoznačně, když ve smlouvě bylo uvedeno, že „R. a.s. (dále zástavní věřitel) a M. a J. L. (dále zástavce) uzavírají tuto zástavní smlouvu k zajištění závazku pana M. J., (dále dlužník) vůči zástavnímu věřiteli  ve výši Kč. 1.300.000,-  (slovy: jeden milion třista tisíc korun českých) spolu s úroky, jak vyplývá ze smlouvy o úvěru podepsané dne 1.9.1993“.

Tento závěr není s to zpochybnit ani skutečnost, že v dané smlouvě bylo, v důsledku - jak bylo v průběhu řízení zjištěno - chyby v psaní, uvedeno zřízení zástavního práva též „k zajištění peněžitých závazků firmy W. spol. s r.o.“. Přehlédnout v této souvislosti současně nelze ani okolnost, že Katastrální úřad ve V. povolil vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy teprve poté, co – jak vyplývá ze spisu vedeného tímto katastrálním úřadem – „provedl  jednání ke zjištění a ověření projevu vůle zástavců na zástavní smlouvě“.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto, zrušil ( část věty za středníkem ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Roman  F i a l a, v. r.

předseda senátu