Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2135/2021

24 Cdo 2135/2021-145

USNESENÍ

H. P.

České republice

, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. -69

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. -39, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce B. J., narozené XY, posledně bytem XY, zemřelé dne 23. 7. 2017 (výrok I). Současně uložil žalobkyni povinnost, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatila částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je, coby tzv. spolužijící osoba, zákonnou dědičkou po zůstavitelce B. J. Žalobkyně v pozůstalostním řízení uvedla, že byla spolužijící osobou zůstavitelky, byť spolu nesdílely společný byt. Žalovaná žalobkyní uplatňované dědické právo, odvozované od tvrzeného vedení společné domácnosti, zpochybnila.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Posuzované dovolání totiž neobsahuje zákonem stanovené povinné obsahové náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah části ustanovení , když uvedla, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno pro tu kterou otázku vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , odmítl).

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobkyní naplněn.

Dovolání by nebylo možno pro jeho obsahové nedostatky projednat, ani kdyby dva z vymezených důvodu přípustnosti dovolání nebyly uplatněny alternativně. Měla-li žalobkyně za to, že je jí vymezená právní otázka v rozhodnutích Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně, bylo její procesní povinností v dovolání na konkrétní protichůdná rozhodnutí dovolacího soudu poukázat, což ovšem neučinila. Měla-li být v posuzované věci na základě podaného dovolání dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, bylo zapotřebí, aby žalobkyně v rámci jí podaného dovolání vymezila příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a aby alespoň stručně uvedla, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Výše nastíněnému zákonnému požadavku podané dovolání nevyhovuje a vytýkané vady brání jeho věcnému projednání.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Dlužno – již nad rámec nosné argumentace vážící se k důvodům, pro něž dovolání bylo odmítnuto – dodat, že celému dovolání je vlastní nikoliv zákonem předpokládaná formulace určité právní otázky, ale výlučně polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu [arg.:„tento závěr (odvolacího soudu) neodpovídá provedenému dokazování“].Zpochybnění skutkového stavu v současné době (od 1. 1. 2013) nepředstavuje relevantní důvod dovolání. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je totiž zákonem – ve smyslu – zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobkyně tak ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci (výklad pojmu „společná domácnost“) na jiném skutkovém základě, než který učinil v plné shodě se soudem prvního stupně odvolací soud, který (zejm. v odst. 18 napadeného rozsudku) nezpochybnil, že zůstavitelka přispívala žalobkyni měsíčně částkou 7 000 Kč, nicméně tato částka byla podle výsledků dokazování určena výhradně na uspokojování potřeb zůstavitelky a nikoliv již samotné žalobkyně a se žádnými „společnými prostředky“ účastnice podle výsledků hodnocení provedených důkazů nehospodařily. Žalobkyně tak zpochybňováním učiněných skutkových zjištění (a nabízením vlastní skutkové verze) uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, tím méně právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. 8. 2021

JUDr. David Vláčil pověřený člen senátu