Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1376/2021

22 Cdo 1376/2021-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované K. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. -409, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. -360, zastavil řízení ohledně zaplacení 20 000 Kč (výrok I), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku par. č. XY s budovou č. p. XY a k pozemku par. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví XY pro obec Praha, katastrální území XY a tyto nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II), dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví 3 333 333,33 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. -409, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o , („ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( ).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ , („ “)].

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. . Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou.

Důvody přípustnosti dovolatelka vymezila takto: „Přípustnost dovolání spatřuje žalobce (sic!) ve smyslu v tom, že se za a) jedná o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň za b) se jedná o právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo c) otázka nebyla NS vyřešena nebo d) má být již NS vyřešená otázka posouzena jinak“. Tyto důvody dále nijak nerozvíjí; z obsahu dovolání je zřejmé, že spatřuje rozpor s judikaturou dovolacího soudu v tom, že odvolací soud vyšel při stanovení ceny z revizního znaleckého posudku společnosti profi-TEN, a uvádí: „Při výslechu dne 8. dubna 2019 znalec Zuska ze společnosti profi-TEN uvedl /na straně 6 předposlední odstavec protokolu o jednání/, že obvyklá cena by byla k uvedenému datu o 500 tisíc Kč vyšší a tržní cena by byla o jeden milion Kč nad cenou obvyklou“. Podle názoru dovolatelky jsou cena tržní a obvyklá totožné pojmy.

Tvrzený rozpor není dán.

Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům [ , („o. z.“)].

Při určení výše náhrady lze v podmínkách podílového spoluvlastnictví postupovat podle toho, co se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , Rc 103/2020: „Při určení ceny věci tvořící součást vypořádávaného SJM je rozhodující cena obvyklá. Tento závěr vyplývá již z § 492 odst. 1 věty druhé o. z., podle kterého se cena věci určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem. Na základě uvedeného jsou tedy i nadále uplatnitelné závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku stanovení věci tvořící součást vypořádávaného SJM, podle kterých podkladem pro vypořádání může být jen obvyklá cena věci, tj. cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné věci ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou věc bylo možno v určitém čase reálně prodat nebo koupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. ). Ke stejným závěrům se přiklání i odborná literatura [srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. – velký komentář. Svazek IV. –975. Praha: Leges, 2016, s. 584, či HRUŠÁKOVÁ M. a kol. II. Rodinné právo ( –975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 345]“.

K výkladu pojmu „přiměřená náhrada“ Nejvyšší soud uvedl v rozsudku – v této části stále použitelném – ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. , že „ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud při stanovení přiměřené náhrady přihlíží především k cenám, za něž byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit“. Poukázal rovněž na rozsudek ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , podle kterého „přiměřená náhrada je hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou přestavoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům,“ a dodal, že „obstarání obdobné věci nemusí vždy znamenat její vybudování, ale také koupení. Nemusí tedy jít o cenu reprodukční, zvláště když kvality nové stavby jsou jiné než stavby s již sníženou životností.“ Tato rozhodnutí vycházejí z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. , publikovaného pod č. 61 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; tam se též uvádí, že za ekvivalentní náhradu nelze považovat cenu zjištěnou podle předpisů o oceňování nemovitostí. Uvedené v zásadě platí i pro současný stav.

Při ocenění věci postupoval odvolací soud podle judikatury dovolacího soudu, když konstatoval: „Přiměřenou náhradu ve smyslu § 1147 o. z. je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování… Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Znalec oceňující nemovitost musí ve znaleckém posudku stanovit obvyklou cenu nemovitostí, přitom musí zvážit všechny okolnosti, které mají na cenu vliv; do její výše se však nepromítají osobní poměry vlastníka ani vliv zvláštní obliby. Při zjištění obvyklé ceny se vychází z úrovně skutečně dosahovaných sjednaných cen na tuzemském trhu při standardním chování většiny subjektů na trhu při nákupu a prodeji“.

Pro účely vypořádání spoluvlastnictví v soudním řízení byla a je rozhodná obvyklá cena (§ 492 odst. 2 o. z.); tu také znalecký posudek určil.

Pojem „obvyklá cena“ je vyložen i v 2 odst. 1 , o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Z ustanovení tohoto zákona se podává, že upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy; nevztahuje se tedy na stanovení výše přiměřené náhrady v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. ).

nezná pojem „tržní cena“. Judikatura k , , jej však užívala spolu s pojmem „obecná cena“, resp. „obvyklá cena“ jako reakci na stav z doby, kdy se cena nemovitostí v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví určovala podle cenových předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 1997, sp. zn. ), které skutečnou cenu, které bylo možno dosáhnout prodejem, nerespektovaly (byť tehdy byly částky nad rámec oficiálně poskytnuté ceny před úřady tajeny); zpravidla byla úředně stanovená cena podstatně nižší než reálná cena dosažitelná prodejem za obvyklých podmínek. Pokud se tedy v judikatuře užil pojem „tržní cena“, šlo o upozornění na to, že nejde o cenu stanovenou podle cenového předpisu (cenu administrativní).

, , v věty druhé nyní stanoví, že se cena věci určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.

Pojem „obvyklá cena“ je s účinností od 1. 1. 2021 obsažen i v zákoně o oceňování majetku; ten zná i pojem „tržní hodnota“, definovaný zčásti jinak (§ 2 odst. 3 a 4 zákona o oceňování majetku ve znění účinném od 1. 1. 2021). Již dříve však zákon znal tzv. „mimořádné okolnosti trhu“, které se do obvyklé ceny nepromítaly; v tomto smyslu lze uvažovat o „tržní hodnotě a „obvyklé ceně“ ve smyslu výše uvedeného zákona; tato „tržní cena“ však již pro řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není významná. Obsah těchto pojmů a rozdíly mezi nimi (zjevně v poměrech zákona o oceňování majetku) vysvětlili slyšení znalci Ing. Jiří Zuska (č. l. 275v.) i Martin Sládek (č. l. 279); s tím, co uvedli, dovolání nijak nepolemizuje.

Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí, na která dovolání odkazuje, se týkala ocenění v poměrech , , a , obchodní zákoník, tedy jiných předpisů, než podle kterého bylo provedeno zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v této věci, a pojem „tržní cena“ v nich byl užit v jiném kontextu.

Dovolatelka též polemizuje s hodnocením důkazů – znaleckých posudků – v této věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu