Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1139/2021

28 Cdo 1139/2021

28 Cdo 1139/2021-530

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 2.301.448,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2020, č. j. -498, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.840 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 58/32.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze - poté, co Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. -394, rozhodl, že na místě původní žalobkyně N. M., zemřelé dne 7. 12. 2016, bude v řízení pokračováno s jejím synem P. M., a poté, co jeho předchozí rozsudek v dané věci ze dne 29. 5. 2018, č. j. -432, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne31. 10. 2019, č. j. -467, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závaznými právními názory - v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j.15 Co 527/2017-498,potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2016, č. j. -363 [kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.301.448,40 Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 442.730,57 Kč k rukám jeho zástupce (výrok I.), a jímž dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit České republice náklady řízení ve výši 27.887,50 Kč na účet soudu prvního stupně (výrok II.)] a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího a odvolacího řízení ve výši 106.646,70 Kč k rukám jeho zástupce.

Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobou uplatněném nároku právní předchůdkyně žalobce a posléze žalobce jakožto výlučného vlastníka pozemku p. č. XY o výměře 15.036 m2 v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětný pozemek“), na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému v období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010 (dále jen „rozhodné období“) bezesmluvním užíváním tohoto pozemku, na němž jeho právní předchůdce Národní výbor hl. m. Prahy vybudoval bez souhlasu původní žalobkyně XY lesopark, a jako takový byl a je užíván k rekreaci občanů Prahy.

Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že předmětný pozemek o výměře 15.036 m2 je ornou půdou, přičemž toto určení nebylo dosud změněno, že Národní výbor hl. m. Prahy bez souhlasu tehdejší vlastnice počátkem 60. let minulého století pozemek začlenil do budovaného XY lesoparku v tzv. „Akci Z“, že na něm byly zbudovány parkové úpravy, cesty a byl osazen lavičkami, že správu, údržbu a péči o lesy v majetku žalovaného provádí žalovaný prostřednictvím Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy a jím zřízená organizace Lesy hl. m. Prahy, že pozemky v lesoparku v soukromém vlastnictví jsou ve správě jejich vlastníků, kteří o ně příliš nepečují, a proto žalovaný za účelem zachování příjemného a esteticky hodnotného prostředí k rekreaci a odpočinku uzavřel se soukromými vlastníky dohodu o zajišťování tzv. rekreační činnosti (sekání luk, úklid lesa, opravy, instalace rekreačních zařízení apod., nikoliv však péči o lesní porosty) hrazenou z obecních prostředků, že v minulosti správní úřad zamítl žádost právní předchůdkyně žalobce o vyklizení pozemku a odstranění 18 laviček, altánu a asfaltových cest s odůvodněním, že je nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, že se jedná o lesní pozemek, který k jinému účelu nelze využít, a že lavičky a altány slouží k oddechu všech obyvatel Prahy. Z brožury vydané žalovaným v roce 2007, z obecně přístupných informací na internetových stránkách žalovaného a jeho příspěvkové organizace odvolací soud dále zjistil, že celý lesopark je určen k užívání nejen občanů okolních sídlišť, ale celé Prahy, že je městskou hromadnou dopravou odevšad dostupný, a že žádné ze čtyř městských částí, na jejichž území se lesopark nachází, nebyla svěřena správa pozemků v něm se nacházejících, z čehož dovodil, že jeho význam je celopražský, nikoliv pouze lokální. V dané věci jsou tak dána specifika, která i přes platnou judikaturu dovozující zásadně pasivní legitimaci městských částí, odůvodňují odpovědnost žalovaného za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství občany celé Prahy, a souhlasil tak se soudem prvního stupně, že je to žalovaný, který se na úkor žalobce neplacením za užívání pozemku bezdůvodně obohacuje ( a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013). V tomto ohledu vyšel též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. (vydanému ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi totožnými účastníky ohledně stejného pozemku za jiné časové období), v němž bylo konstatováno, že užívá-li žalovaný bez nájemní smlouvy pozemek žalobkyně, na nichž právní předchůdce žalovaného v tzv. „Akci Z“ provedl parkové úpravy, a v souladu s územním plánem tyto pozemky začlenil do lesoparku, bezdůvodně se tím obohacuje na úkor žalobkyně, že žalovaný jakožto právní nástupce hlavního města Prahy odpovídá za začlenění předmětného pozemku do lesoparku. Odvolací soud uzavřel, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešilo základ předmětného nároku ve všech ostatních sporech týchž účastníků ohledně užívání totožného pozemku a že nemá důvod se od něj odchýlit, neboť beze změny zůstaly všechny rozhodující skutečnosti, přičemž Nejvyšším soudem byla rovněž konstatována povinnost vlastníka tohoto pozemku strpět omezení nakládání s ním ve veřejném zájmu, a to za náhradu ve výši peněžní částky odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí. Dle odvolacího soudu vyplývá i ze současných fotografií předložených žalovaným, že předmětný pozemek je obyvateli Prahy užíván, jsou na něm přístupové cesty, neudržované lavičky a altánek a že pozemek je zalesněn náletovými rostlinami (takže místní šetření by nemohlo nic jiného přinést, proto jej neprovedl). Odvolací soud proto souhlasil se soudem prvního stupně, že i v rozhodném obdobíbyl předmětný pozemek součástí lesoparku a fakticky nemohl fungovat jinak, když i nadále obsahuje parkové úpravy, které jsou jen neudržované. Ani umístění informačních tabulí o soukromém pozemku (ani vytyčení nových hranic lesoparku na aktuální mapě vynechávajících tento pozemek) nic nemění na jeho charakteru veřejného prostranstvía začlenění do lesoparku, které bylo v minulosti provedeno. Stran žalovaným zpochybněné objektivity znaleckého zkoumání při určení výše obvyklého nájemného odvolací soud uzavřel, že jí nebrání skutečnost, že znalecký ústav ZNALEX, s. r. o. již v minulosti určoval výši obvyklého nájemného předmětného pozemku za jiné období, byla-li mu již známa předmětná problematika, což mu maximálně mohlo usnadnit práci. Soud prvního stupně přitom přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel právě z tohoto znaleckého posudku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání („z důvodu nesprávného postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů a nesplnění požadavků na odůvodnění rozhodnutí“), jež má za přípustné dle , „jelikož závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož odvolací soud tuto rozhodovací praxi nesprávně vyložil vzhledem k okolnostem projednávané věci“, přičemž dospěl-li by dovolací soud k závěru, že jím uvedená rozhodovací praxe na projednávanou věc nedopadá, je „třeba tuto věc posoudit z toho ohledu, že dosud v rozhodovací praxi nebyla řešena“. Dovolatel namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu „absentuje posouzení nároku“ ve vztahu k relevantnímu období, jakož i „posouzení, na základě jakých tvrzení a důkazů posuzoval nárok žalobce za konkrétní období“, pročež věc posoudil nesprávně (v tomto ohledu odkázal na a a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Dle dovolatele totiž „nemůže postačovat postup odvolacího soudu, který daný spor posuzoval na základě více jak půl století starého skutkového stavu, aniž by zohlednil aktuální stav“, naopak „měl postupovat dle citované judikatury dovolacího soudu, tedy především zhodnotit nejen stav z roku 1960, ale i stav aktuální. Pokud by odvolací soud takto správně postupoval, musel by důkladně posoudit nejen verzi ve prospěch žalobce, tedy že pozemky byly v 60. letech začleňovány v rámci akce Z, ale taktéž předložené důkazy, které soud ostatně sám nerozporoval, a to tedy hlavně, že nyní (ve 21. století!) pozemek zarůstá, nikdo o něj nepečuje, a to ani žalovaný ani Lesy hl. m. Prahy. Uvedený důkazní deficit nemůže ani zhojit úvaha odvolacího soudu, že něco dalšího zjistil z žalobcem předložené příručky z roku 2007, když se žalobcem uplatňovaný nárok k roku 2007 nevztahuje“. Dále dovolatel uvedl, že „nerozporuje skutková zjištění, která soud z citovaných důkazů učinil, a jak důkazy soud posoudil, neboť toto nemůže být předmětem dovolaní“. Zaměřil-li by se soud „na žalovaný rok 2008 až 2010, musel by tak dále posuzovat i otázku, zda pozemky ve skutečnosti nejsou lesem nebo pozemkem s lesními porosty a zpevněnými cestami, což by obsahově odpovídalo ust. a , o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. To by pro rozhodování soudu ve vztahu ke skutkovému stavu v letech 2008 až 2010 bylo podstatné, neboť tento zákon možná v 60. letech ani neexistoval, ale nyní například umožňuje každému volný vstup do lesa bez náhrady bezdůvodného obohacení dle ust. lesního zákona v rámci obecného užívání lesa, jak žalovaný také soudu zdůrazňoval“. Konečně pak dovolatel namítá, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo procesní vadou, spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl v jiném složení senátu, aniž postupoval dle , přičemž v případě, že by měl za to, že věc je možno posoudit jinak než v předchozím rozhodnutí, měl žalovaného o svém právním názoru poučit. Navrhl, aby „dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a pokud takto nerozhodne, tak aby napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu odvolacímu soudu zpět k novému projednání“.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a dále uvedl, že dovolání žalovaného není dle jeho názoru přípustné, neboť nepředložil jím deklarovanou otázku procesního práva (ani hmotného práva), přičemž nesprávné či nedostatečné zjištění skutkového stavu není samostatným dovolacím důvodem. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, jakož i odůvodnění jeho rozsudku, má za zcela odpovídající požadavkům ; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “, a dospěl k závěru, že částečně v rozporu s neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. a 3 ), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. větu první ) pokračovat, a zčásti není podle a dle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , ze dne 18. 11.2013, sen. zn. , ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; věty první ) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm neoznačil žádnou otázku procesního (či hmotného) práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a řádně nevymezil ani dovolací důvod uvedený v

Jakkoli dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně - poměřováno jím uplatněnými námitkami - svými výtkami zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, a samotné hodnocení důkazů nelze - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v - úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou „natolik vadná“, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo tedy v daném případě o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Odkázal-li pak dovolatel na s argumentem, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje „posouzení, na základě jakých tvrzení a důkazů posuzoval nárok žalobce za konkrétní období“, jde o jím tvrzenou tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Nejvyšší soud naopak shledal, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace (viz ), když z odůvodnění jeho rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se řídil a z jakých důvodů žalobě vyhověl, a namítanou vadou tak evidentně netrpí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu, že rozhodl v jiném složení senátu, aniž postupoval dle , a že o svém právním názoru jej měl poučit, pak jde opětovně o jím tvrzené vady řízení, k nimž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. znovu větu druhou ).

Konečně lichá je i výtka dovolatele, že odvolací soud měl posuzovat i otázku, „zda pozemky ve skutečnosti nejsou lesem nebo pozemkem s lesními porosty a zpevněnými cestami, což by obsahově odpovídalo ust. a , o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů“, s tím, že „tento zákon umožňuje každému volný vstup do lesa bez náhrady bezdůvodného obohacení dle ust. lesního zákona v rámci obecného užívání lesa“, neboť tato námitka jednak nesplňuje kritéria uvedená v , jelikož žalovaný v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného (či procesního) práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, a kromě toho Nejvyšší soud již v předchozím zrušujícím rozsudku vycházel z právního názoru, jímž byl odvolací soud vázán, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu , o obcích (obecní zřízení), přičemž odkázal na jeho ustálenou rozhodovací praxi, která je sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího byť i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu ( obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. ). Z novější judikatury Nejvyššího soudu dále srov. jeho rozsudek ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , v němž vyslovil právní závěr, že „i les podle lesního zákona může být v závislosti na své faktické úpravě veřejným prostranstvím ve smyslu obecního zřízení, zejména má-li charakter lesoparku“.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného odmítl ( ).

Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není v tomto rozsahu přípustné dle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 6. 2021JUDr. Olga Puškinovápředsedkyně senátu