Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1540/2021

28 Cdo 1540/2021-427

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Společenství pro Klášterní dvůr 931-34, IČ 29193818,se sídlem v Rajhradě, Klášterní dvůr 932, zastoupeno Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalovanému: Tokad s. r. o., IČ 28549121, se sídlem v Praze, Kubelíkova 1224/42, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 202 257,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. -397, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 1. 2021, č. j. -397, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2020, č. j. -369, jímž bylo rozhodnuto o pokračování řízení přerušeného usnesením tohoto soudu ze dne 10. 7. 2019, č. j. -353.

Proti tomuto usnesení podal dovolání žalobce. Zpochybňoval naplnění podmínek podle , , pro pokračování v řízení přerušeném podle téhož zákona. Měl za to, že překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (řízení probíhající u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. ), neodpadla.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Podané dovolání poté, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první ), odmítl podle ustanovení , neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. ), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ž 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , nebo závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže výslovně neoznačil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamoval, že na jejím vyřešení usnesení odvolacího soudu záviselo, a sděloval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně soudu Ústavního, nebo že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu podaného dovolání, když za ně očividně nelze považovat toliko námitku dovolatele, že v řízení nebyly naplněny podmínky pro postup podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. věta první ).

Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že aplikaci ustanovení o přerušení řízení (potažmo pokračování v řízení) může Nejvyšší soud korigovat, pouze shledá-li úvahy soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřenými, což se samozřejmě týká i zhodnocení hospodárnosti řízení či jiných obecných kritérií relevantních při zvažování vhodnosti tohoto kroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. ).

Rozhodly-li přitom soudy nižších stupňů o pokračování v probíhajícím řízení, jež bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. (v němž se žalovaný domáhá vrácení plnění uhrazeného žalobci na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. -183, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. -234, zrušených v nyní projednávané věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, č. j. -254), nelze považovat jejich úvahy (při zohlednění níže citované judikatury), vzdor tomu, že dané řízení doposud pravomocně neskončilo, za nikterak nepřiměřené, a tedy odporující judikatuře.

Podle ustálené judikatorní praxe je totiž po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) umožněno pokračovat v řízení i tehdy, jestliže žalovaný žalobci již plnil ( ). Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem – jako zásadní – uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě představuje úplnou prejudici (viz , ). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v případném řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by jinak muselo být vedeno – ve vztahu k řízení původnímu – znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. , publikovaný pod č. 327/2020 ve Sbírce zákonů, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 7. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu