Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 999/2021

28 Cdo 999/2021-378

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a)L. T., narozené dne XY, bytem XY, a b)A. R., narozeného dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2020, č. j. -348, takto:

Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 5. 2020, č. j. -292, ve výroku II. [jímž byl podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, do jejich podílového spoluvlastnictví, a to každému v podílu id. ½ k celku pozemku] potvrzen, jímž ve výroku III. byl změněn tak, že žalovaná je povinna nahradit každému ze žalobců na nákladech řízení před soudem prvního stupně 26.874,10 Kč k rukám jejich zástupce, a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna nahradit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení 6.132 Kč k rukám jejich zástupce.

Dovolatelka ve smyslu předestřela 1) otázku „liknavosti a svévole při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob, posouzení aktivní snahy žalobců o saturaci jejich restitučních nároků, kdy se oprávněné osoby bezdůvodně neúčastnily veřejné nabídky náhradních pozemků a o přecenění žádaly až v průběhu soudního řízení“, a 2) otázku „posouzení hodnoty odňatého pozemku v důsledku nerespektování tehdejší relevantní právní úpravy oceňování pozemků dle ustanovení , ve znění , obsahující ustanovení o možné korekci určené ceny dle přílohy 7 této vyhlášky“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v případě otázky ad 1) konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , a v případě otázky ad 2) od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , a od usnesení Ústavního soudu sp. zn. . Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že je považují za nepřípustné, a navrhli jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR; dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt)nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Hodnotící závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že postup dovolatelky, resp. Fondu v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž právní předchůdkyně žalobců (jejich matka) uplatnila restituční nároky na vydání odňatých a nevydaných pozemků v roce 1992, rozhodnuto o nich bylo rozhodnutími Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 11. 12. 2001, č. j. PÚ 647/91/1, ze dne 25. 8. 2006, č. j. PÚ 647/91/2, a ze dne 26. 1. 2012, č. j. PÚ 647/91/5, přičemž žalovaná, resp. Fond, ocenila nárok matky žalobců za nevydané pozemky (žalobci jej zdědili v roce 2016 rovným dílem) původně na částku 77.204,30 Kč a teprve po podání žaloby v roce 2017 změnila svůj postoj a tento nárok plynoucí z prvních dvou rozhodnutí na základě ocenění provedeného znaleckým posudkem znalce Ing. Bureše ze dne 14. 1. 2020 (viz přecenění nevydaných pozemků ze dne 5. 2. 2020 zaslaného zástupci žalobců) přecenila na celkovou částku 1.421.524 Kč (neboť pozemky bylo třeba ocenit jako stavební), avšak výše restitučního nároku žalobců plynoucí ze třetího rozhodnutí pozemkového úřadu je mezi účastníky nadále sporná (a žalovaná jej doposud nepřecenila a eviduje jej ve výši 1.992,30 Kč pro každého ze žalobců, ačkoliv původní nevydaný pozemek PK č. XY v k. ú. XY byl vyvlastněn výměrem ONV v Praze 10 ze dne 22. 1. 1969 za účelem splnění úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství k uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace), tímto postupem bez zjevného důvodu a při nerespektování dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tedy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároků žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje původní ocenění provedené Fondem; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), následkem čehož se ocitla v několikaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (jichž se žalobci zúčastnili v roce 2017 neúspěšně), a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku. Dovolací soud souhlasí i s názory odvolacího soudu, že za aktivní přístup žalobců při uspokojování jejich nároků nelze pokládat jen jejich účast ve veřejných nabídkách, ale i jejich snahu docílit správnosti ocenění jejich zděděného nároku, včetně obstarání relevantních listin a důkazů k tomuto ocenění, a že s přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt nelze žalobcům jakožto oprávněným osobám odepřít právo uplatnit jejich nároky u soudu žalobou, když s ohledem na okolnosti případu a na postoj žalované, která jej změnila až v únoru 2020, by jinak k jeho správnému ocenění bez vyvolání soudního sporu zřejmě nedošlo. Dovolací soud jen dodává, že za liknavý a svévolný lze označit rovněž postup Fondu i ve vztahu k právní předchůdkyni žalobců (která v roce 2004 „vysoutěžila“ jeden pozemek), neboť na něm bylo, aby její restituční nároky ocenil ve správné výši.

Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , v němž dovolací soud neakceptoval názor soudů nižších stupňů o liknavosti či svévoli žalované vybudovaný toliko na zjištění, že nárok oprávněné osoby nebyl dlouhodobě uspokojen, bez toho, že by byly zjišťovány konkrétní skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované (Fondu) šlo ve vztahu k vypořádání nároků oprávněných osob o libovůli (liknavost) či dokonce svévoli. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a s rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , neboť danou věc posuzoval individuálně s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okolnostem. Odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , je nepřípadný, neboť bylo vydáno za zcela odlišných skutkových okolností.

K argumentaci dovolatelky, jíž zpochybňuje skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatelka správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách, že si žalovaná vůči žalobcům, nepočínala liknavě a svévolně), je nutno připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle ).

Na vyřešení dovolatelkou druhé předestřené otázky (právě) se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že v řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou pro úspěch žaloby rozhodující, mimo jiné, otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (pozemků), které soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 3/2019). Tyto otázky totiž nejsou předmětem sporu a nejde o žalobu na určení práva, nýbrž o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe - v případně spornosti nároku a jeho výše - současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ). Skutečnost, že otázka výše nároku odvíjející se od ocenění odňatých a nevydaných pozemků, a ocenění náhradního pozemku (pozemků) není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. ). Řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ), a to navzdory tomu, že formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a (někdy i) hodnota vydávaného pozemku (pozemků) technicky součástí výroku rozhodnutí, jímž je však autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován.

V posuzované věci bylo předmětem řízení před odvolacím soudem (jakož i před soudem prvního stupně) toliko nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY (jehož cena, mezi účastníky nesporná, činí dle znaleckého posudku 46.536 Kč) v situaci, kdy v důsledku liknavého postupu žalované se žalobci v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu domáhali převodu tohoto náhradního pozemku, který si v posledku vybrali, a nikoliv dosud mezi účastníky sporného ocenění původního pozemku PK č. 4076 v k. ú. XY, jenž nebyl právní předchůdkyni žalobců vydán rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praze ze dne 26. 1. 2012, č. j. PÚ 647/91/5, ohledně nějž žalovaná nadále namítá, že při jeho ocenění měly být aplikovány srážky podle a přílohy č. 7 , ve znění , a tedy potažmo ani o výši restitučního nároku žalobců. Jestliže již soudem prvního stupně bylo z „přehledu nároků a plnění nároků“ obou žalobců ze dne 5. 2. 2020 zjištěno, že restituční nárok každého ze žalobců činí k tomuto dni 712.754,70 Kč (tedy celkem 1.425.509,40 Kč), a to bez přecenění původního pozemku PK č. XY v k. ú. XY, a že nepravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 1. 2020, č. j. -1039, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 2. 2020, č. j. -1046, byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu v něm označeného pozemku, s tím, že takto došlo k vypořádání restitučního nároku žalobců ve výši 1.043.812,07 Kč, přičemž hodnota náhradního pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY činí částku 46.536 Kč, pak vyřešení předběžné otázky ocenění původního pozemku PK č. 4076 v k. ú. XY, a tedy potažmo celkové zbývající výše restitučního nároku žalobců, na výsledek projednávané věci (jež závisí pouze na posouzení podmínek, za nichž lze žalované uložit, aby na žalobce za účelem částečného uspokojení jejich restitučního nároku převedl jimi vybraný náhradní pozemek), nemůže mít žádný vliv (1.425.509,40 Kč - 1.043.812,07 Kč = 381.697,33 Kč), neboť k překročení restitučního nároku žalobců vyhověním žalobě v dané věci dojít nemohlo. Otázka aktuální zbývající výše restitučního nároku žalobců by mohla být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučního nároku, nebo v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku, či v řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajícího restitučního nároku žalobců, o něž ovšem v odvolacím řízení předcházejícím vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku nešlo. Bylo tudíž nadbytečné, aby odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který se oceněním pozemku PK č. XY v k. ú. XY nezabýval se závěrem, že i bez vyřešení této předběžné otázky činí ve zbývajícím rozsahu nárok žalobců za nevydané pozemky v dané věci dostatečně vysokou částku) řešil (s ohledem na závěry dvou znaleckých posudků) otázku ocenění tohoto pozemku a potažmo tak i celkovou hodnotu restitučního nároku žalobců vyplývající ze všech tří rozhodnutí správního orgánu (ostatně i v případě ocenění náhradního pozemku převedeného žalobcům na základě citovaného nepravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě šlo v tomto řízení jen o řešení otázky předběžné). Obdobně k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. ).

Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Ani případné vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nemohou založit.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované odmítl ( ), neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny ( ).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak dovolání v tomto rozsahu není přípustné dle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu