Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 152/2021

33 Cdo 152/2021-187

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) R. T., b) P. T., c) T. T. a d) M. T., všech bytem XY, zastoupených Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované EXIM TOURS a. s., se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2, identifikační číslo 453 12 974, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, o zaplacení 20.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. -151, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, č. j. -131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 15.180 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 10. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Výroky II., III., IV. a V. uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců jednotlivě 5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.000 Kč od 3. 10. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozhodnutí; současně zamítl žalobu o zaplacení dalších 5.000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. -151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.; ve výrocích II., III, IV. a V. jej změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 5.000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení ve vztahu ke každému ze žalobců; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná se zavázala poskytnout žalobcům zájezd (pro dva dospělé a dvě děti) do hotelu LTI Thalassa Sousse **** v Tunisu v době od 29. 7. do 5. 8. 2017 za celkovou cenu zájezdu ve výši 60.720 Kč. Ačkoliv byl hotel deklarován za součást řetězce LTI a jako jeho příslušenství byly inzerovány 2 bazény, 1 krytý bazén, dětský bazén, tobogány, dětské hřiště a miniklub, z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný hotel nebyl součástí řetězce LTI a jím vlastněný akvapark nesloužil pouze hotelovým hostům, nýbrž i veřejnosti (což vedlo k tvoření front u tobogánů a snížení komfortu jeho užívání). Žalobci žalované oprávněně a včas vytkli následující vady pokoje a hotelových služeb: plíseň v koupelně, nefunkční světlo v koupelně, rozbité světlo před vchodem, tekoucí sprchový kout, ulomený držák na ručníky, špinavé zrcadlo, nefunkční odpad u umyvadla a netěsnící záchod, neuklizené okno v koupelně, ulomená klika u balkonových dveří, rozbitý nábytek a opotřebované a špinavé židle a ubrusy v restauraci. Reklamace žalobců v místě nebyly úspěšné, neboť pořadatel zájezdu jim nemohl z důvodu přeplněnosti hotelu v době hlavní sezóny zajistit jiný pokoj.

Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná žalobcům poskytla zájezd v souladu s a násl. , , v rozhodném znění, (dále jako „o. z.“), a že žalobci u žalované vytkli řádně a oprávněně shora jmenované vady zájezdu v souladu s o. z. Zatímco existenci nároku žalobkyně na slevu z ceny zájezdu ( o. z.) posoudily soudy obou stupňů shodně a při určení výše slevy shodně vyšly z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , a z tzv. frankfurtské tabulky slev, v případě nároku žalobců na úhradu újmy za narušení dovolené ( o. z.) se jejich názory rozcházejí. Soud prvního stupně konstatoval, že dovolená je významnou částí pracovního roku, která je potřebná pro odpočinek a načerpání energie pro zbytek pracovního roku; zákazník volí dovolenou podle informací dostupných z katalogu a cestovní smlouvy, přičemž oprávněně očekává, že dovolená bude odpovídat prezentovanému popisu. Žalobci absolvovali relativně krátkou a finančně nákladnou dovolenou, při níž byla porušena podstatná část sjednaných podmínek smlouvy; zjištěné vady se nepodařilo v průběhu zájezdu odstranit (např. z důvodu přeplněnosti hotelu v hlavní sezóně nebylo možné zajistit žalobcům jiný pokoj). V důsledku toho byli žalobci zklamaní a rozčarovaní, nezletilí žalobci zejména co se týče možnosti využívat akvapark. Soud prvního stupně proto za adekvátní negativním pocitům žalobců považoval nemajetkovou újmu ve výši 5.000 Kč pro každého z nich. Oproti tomu odvolací soud s odkazem na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. (které ocitoval), uzavřel, že popsané vady ve svém souhrnu nemohly způsobit kvalifikované narušení dovolené ve smyslu o. z. Uvedl, že nemá důvodu odchylovat se od jím citovaných závěrů Městského soudu v Praze, neboť vady spočívající převážně v opotřebovanosti zařízení hotelového pokoje stejně jako více méně obtěžující a neúspěšné snahy personálu hotelu o jejich odstranění nebyly s to přivodit žalobcům ztrátu požitku z dovolené. V souvislosti se svými závěry odkázal rovněž na obdobné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. , a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. 3. 2002 v případu ESD, C-168/00, ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG, v souvislosti s nímž uvedl, že v projednávané věci nedošlo k obdobné situaci a žalobcům tudíž nevznikl nárok na náhradu imateriální újmy ve smyslu o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva – výkladu pojmu „narušení dovolené“ pro účely aplikace § 2543 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají, že sice s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. , dovodil, že posuzování míry intenzity, resp. okolností, které zasáhly do průběhu zájezdu a negativně působily na jeho účastníky, je zcela individuální a nelze na něj uplatňovat paušální kritéria, aby vzápětí konstatoval, že v řízení zjištěné vady (stav, resp. poškození pokoje a neúspěšné pokusy personálu hotelu o nápravu) nemohly přivodit ztrátu požitku z dovolené. Mají za to, že uvedený závěr zcela popírá tezi, že každá dovolená a požadavky jejích účastníků jsou individuální. Nadto odvolací soud chybně interpretoval závěry dovozené v rozsudku Evropského soudního dvora ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG. Podle jejich názoru z uvedeného rozsudku vyplývá, že v případě, kdy poskytovatel zájezdu nesplní všechny své povinnosti z cestovní smlouvy, má zákazník právo na imateriální újmu. Žalobci tvrdili, že namísto relaxace řešili po celou dobu pobytu četné vady zájezdu, možnost ubytování v jiném zařízení a užívání akvaparku, kdy lze jen těžko očekávat, že by člověk v takovém případě dokázal relaxovat a užívat si dovolenou. Zdůraznili, že dovolená představuje významnou událost v pracovním a rodinném životě a že v jejich případě bezpochyby došlo ke zklamání celé rodiny a značnému znepříjemnění pobytu. Svoji argumentaci podpořili odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. (žalobci chybně uvedli sp. zn. ), od jehož dikce se odvolací soud podle jejich názoru odchýlil. Ze shora uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 ; dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle 241a odst. 1 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnili žalobci právní závěr odvolacího soudu, že jim nevznikl nárok na úhradu újmy za narušení dovolené podle § 2543 odst. 1 o. z., neboť nedošlo k natolik intenzivnímu narušení dovolené, které bylo způsobilé přivodit ztrátu „radosti z dovolené“.

Podle § 2543 odst. 1 o. z., při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel zákazníkovi bez zbytečného odkladu vedle škody také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen.

Podle § 2951 odst. 2 o. z., se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

Zatímco za účinnosti , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obč. zák.“), v českém právu absentovala výslovná úprava nároku účastníka zájezdu na imateriální újmu a její absenci řešila výkladem obč. zák. dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , přihlížející k /dnes již zrušené/ směrnici č. 90/314/EHS a rozhodnutí Evropského soudního dvora v případu ESD, C-168/00, ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2017), nová právní úprava tento nárok reflektuje právě ustanovením o. z. Stávající judikatura Nejvyššího soudu již konstatovala, že doposud prezentovaný právní rozbor pojmu „imateriální újma“ je plně využitelný i v podmínkách nové právní úpravy podle o. z. (srovnej rozsudky ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve shora uvedených rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož právo – ať už nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, či právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou, popř. právo z titulu narušené dovolené – nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené. Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt. Ustanovení § 2543 o. z. vymezuje jako příčinu narušení dovolené zejména (ve významu hlavně, především) zmaření nebo podstatné zkrácení zájezdu. Z toho vyplývá, že touto příčinou může být i jiná okolnost, avšak jen taková, která zasáhne do průběhu zájezdu obdobnou intenzitou s důsledkem ztráty požitku, tzv. radosti z dovolené. Samotné vady zájezdu, které takovou ztrátu požitku z dovolené prokazatelně nezpůsobí, nárok na náhradu (nemajetkové) újmy za narušení dovolené nezakládají (potud v teoretické rovině odpovídá judikatorní praxi i výklad zaujatý Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. , na který se v dovoláním napadeném rozsudku odkázal odvolací soud). Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím účinně – vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť imateriální újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění - satisfakci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019).

Uvedený výklad podrobně reflektuje i komentář nakladatelství Wolters Kluwers k zákonu , , v němž se mimo jiné uvádí, že „podstatou újmy za narušení dovolené je zklamání, strádání, podráždění, rozrušení, rozčarování nebo zmar z vadně poskytnutých služeb zahrnutých v zájezdu (Havlíčková, Králová, 2015, s. 295), nebo utrpěné duševní útrapy (případ Simone Leitner). Nemajetkovou újmou se rozumí příkoří, které se projevuje jinde než na majetku, typicky spíše v osobní sféře. Nemateriální újma se projeví v psychické sféře zákazníka, který vnímá nepříjemnosti způsobené neplněním smlouvy o zájezdu, jejich vadným plněním nebo negativními okolnostmi zájezd provázejícími. Spotřebitel od zájezdu očekává zejména odpočinek a rekreaci, poznání nových míst a zážitky. Při zakoupení zájezdu investuje značné finanční prostředky a vyhrazuje mu svůj volný čas (dovolenou), který je mnohdy nejintenzivnějším obdobím na zážitky v roce. Účelem smlouvy o zájezdu je úplatné poskytnutí zájezdu, tedy typicky jakéhosi cestovního zážitku přinášejícího konzumentovi prostřednictvím souboru hmotných i nehmotných plnění radost, poznání, vzrušení nebo jiné podobné benefity (NSS ). Proto může být zmaření celého zájezdu nebo jeho části, a v důsledku toho i ztráty požitku z celého zájezdu, tou největší ztrátou spotřebitele. V takovém případě přichází člověk nejen o peníze, ale i o takto ztracený čas, případně o zážitky. Nejde přitom jen o to, že tento čas v lidském životě nelze nahradit, ale také o to, že obecně čas vymezený odpočinku je omezený (Hulmák, 2009). Obvyklým účelem zájezdu, jako placené služby, je zajištění dostatečného odpočinku, zvláště jde-li o člověka, který se živí vlastní prací (NS ).“ (srov. KINDL, Tomáš, Alexander ŠÍMA a Martin ŠÍP. [Nároky na náhradu škody]. In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. : Komentář, Svazek VI, ( -3081) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2021-4-6]. ASPI_ID KO89_f2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.)

Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel. Skutečnost, že se přiklonil k výkladu, který sám učinil ve skutkově obdobné věci projednané pod sp. zn. , a končící rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, nezakládá správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Rozsudek ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. , nebyl podroben dovolacímu přezkumu (stejně jako další, odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. ). Hodnocení toho, zda v řízení zjištěné okolnosti byly natolik závažné, že byly s to zasáhnout do průběhu zájezdu s takovou intenzitou, že došlo ke ztrátě „radosti z dovolené“, sice záleží zcela na individuálních okolnostech každého zájezdu, dovolací soud však svým dosavadním výkladem poskytl dostatečný rámec pro učinění takového závěru v jednotlivých případech.

Odvolací soud nevzal v případě žalobců (a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) dostatečně v potaz význam dovolené v rámci pracovního roku ani to, že žalobci jeli na finančně nákladnou rodinnou dovolenou, která trvala 7 dní včetně transferů, přičemž značný čas, který měl sloužit primárně k rekreaci, strávili (neúspěšným) řešením vad zájezdu. Těžko lze očekávat, že by se jejich rozladění nepromítlo do způsobu, jakým strávili a vnímali zbytek dovolené. Zejména nezletilé děti žalobců byly zklamány nad vytížeností akvaparku, který byl (nepravdivě) inzerován jako výhradně hotelový, což muselo umocnit rozčarování jejich rodičů.

Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že v již projednávaných věcech shledal oprávněnost nároku na imateriální újmu podle § 2543 o. z. např. v případech, kdy cestovní kancelář nezajistila klientům ubytování ve dvou oddělených pokojích, ačkoliv se k tomu zavázala, přičemž na místě konání dovolené pochybení nenapravila (viz rozsudek ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. ), nebo v případě, kdy klienti vytýkali cestovní kanceláři řadu vad pokoje, jídelny a množství podávaného jídla a dále čistotu a veřejné využití hotelového bazénu (viz rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. ), případně též v situaci, kdy cestovní kancelář klientům v rozporu s cestovní smlouvou nezajistila pokoje s výhledem na moře a namísto toho je ubytovala v pokojích otočených do rušné ulice (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. ).

Protože závěr odvolacího soudu, že žalobcům nevznikl nárok na úhradu újmy za narušení dovolené podle § 2543 odst. 1 o. z., je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššíhosoudu, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním dotčené části, tj. v té části výroku I., jíž byly změněny výroky II., III, IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2020, č. j. -131, tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 5.000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení ve vztahu ke každému ze žalobců, a v navazujícím výroku II. o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, ( ) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ).

V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud zváží všechny specifické okolnosti projednávané věci (zejména přihlédne k délce dovolené, k ceně zájezdu, k tomu, po jakou její část žalobci bezúspěšně řešili reklamace, o kolik vad se jednalo a nakolik byly způsobilé znepříjemnit žalobcům pobyt, a jaký měla dovolená pro žalobce význam a účel) i konkrétní negativní dopady zjištěných vad na ztrátu radosti z dovolené. Na základě toho určí výši imateriální újmy. Při stanovení výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. )

Přestože žalobci v dovolání výslovně uvedli, že se dovolávají proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, žádné konkrétní výhrady proti části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., v dovolání neuplatnili. Ostatně proti této části napadeného rozsudku by dovolání ani nebylo (subjektivně) přípustné. I u dovolání totiž platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. , usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ). Zrušení části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 15.180 Kč s příslušenstvím by totiž nemohlo přivodit pro žalobce (dovolatele) příznivější výsledek než ten, k jakému již odvolací soud dospěl.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( , věta první, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu