Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1054/2021

28 Cdo 1054/2021-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti: 1)M. E., nar. XY, bytem XY, 2) P. E., nar. XY, bytem XY, a 3) D. K., nar. XY,bytem XY, zastoupeni Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. -174, takto: I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 1. 2020, č. j. -119, v části výroku II., týkající se parcely č. XY v k. ú. XY, změnil tak, že se určuje, že M. E. co do ideálních 3/270, P. E. co do ideálních 3/270 a D. K. co do ideálních 2/270 nejsou jejími spoluvlastníky, a v uvedeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 7. 1. 2019, č. j. PÚ 1748/92/14; ve zbývající části., v níž byla žaloba ve vztahu k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY parc. č. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY zamítnuta, pak výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Předestřel otázku, zda vydání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY nebrání překážka zastavěnosti ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Měl za to, že závěry odvolacího soudu odporují judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. .

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „ “). Srov. k tomu čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura dovolacího soudu, včetně té, na niž poukazuje dovolatel, je ustálena v závěru, že slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – , d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ) pak může být překážkou vydání pozemků podle zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět nejen stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, nýbrž též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.

Nelze přitom pominout ani dovolatelem zmiňovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (z judikatury dovolacího soudu viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ).

Odvolací soud se ovšem citovaným judikatorním závěrům vylučujícím naturální restituci tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě, nikterak nezprotivil, jestliže, vycházeje ze skutkového zjištění (učiněného již soudem prvního stupně), že pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY představují zeleň podél silniční komunikace v ulici XY přičemž jde o pozemky volné a nezastavěné, které netvoří funkční celek s komunikací ani se vzdálenou zástavbou rodinných domů, která se nachází vysoko nad komunikací (na vrcholu svahu) anebo pod komunikací (pod úpatím svahu), dovodil, že v individuálních skutkových poměrech posuzované pře důvody vylučující naturální restituci předmětných pozemků naplněny nejsou – oprávněné osoby z realizace jednotlivých složek vlastnického práva vyloučeny nebudou, a to ani v důsledku zasažení pozemků ochranným pásmem komunikace ve smyslu ustanovení § až 34 , o pozemních komunikacích, a zapovězeno není ani užití pozemků způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v zákona o půdě. Naturální restituovatelnosti dotčených pozemků nadto nasvědčuje též okolnost, že spoluvlastnické podíly na nich byly vydány již i jiným oprávněným osobám, případně skutečnost, že navazují na další pozemky obdobného charakteru (parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XYa parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY), které byly v restitučních řízeních příslušným oprávněným osobám vydány taktéž.

Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití předmětných pozemků, resp. jejich charakteru a stavu, pak představuje polemiku se skutkovými závěry,jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž s ohledem na výše uvedené v posuzované věci naplněny nebyly ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a účastníkům řízení, kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2021Mgr. Zdeněk Sajdlpředseda senátu