Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1224/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti Jana Vošahlíka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Mgr. Karlem Horákem, Na poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. byla na základě žaloby stěžovatele výrokem I. uložena Městskému úřadu v Říčanech povinnost, aby ve lhůtě 45 dnů od právní moci rozsudku rozhodl ve věci jím vedené pod sp. zn. 108882/2014/Dpř.-Te-607. Výrokem II. nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel s výrokem o náhradě nákladů řízení zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány a d. Ve svém návrhu vychází stěžovatel z toho, že podle ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V předmětné věci odůvodnil obecný soud výrok o nákladech řízení ustanovením , což je podle stěžovatele zjevně nesprávné, protože toto ustanovení naopak úspěšnému účastníkovi náklady řízení přiznává. Obecný soud tak měl zřejmě na mysli postup podle V takovém případě je však nutno nepochybně zjistit důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by obecný soud mohl toto výjimečné ustanovení použít.

Podle náhledu stěžovatele tak obecný soud ve věci nákladů řízení nedostál své povinnosti a namísto toho podezírá stěžovatele nedůvodně z obstrukcí procesního rázu, jejichž důsledkem má být dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. Stejně tak není stěžovateli zřejmé, jak se do náhrady nákladů řízení ve správním soudnictví promítají zápisy v evidenční kartě řidiče. Úvahy krajského soudu jsou ryze spekulativní a nemohou ve svém důsledku znamenat absolutní nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to včetně zaplaceného soudního poplatku. Ve výše uvedených pochybeních obecného soudu nelze spatřovat pouhé porušení zákonnosti, ale i ústavnosti. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

nebo

.

III.

Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001

sp. zn.

publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že krajský soud v dané věci aplikoval ustanovení § 60 odst. 7, které však odůvodnil způsobem, s nímž stěžovatel zásadně nesouhlasí. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že příslušný soud rozvedl své myšlenkové pochody, které ho k aplikaci daného ustanovení vedly. Krajský soud vyšel ve své podstatě z toho, že stěžovatel využívá svého procesního postupu ve věci k účelnému protahování správního řízení. Odkázal přitom na další případy, kdy stěžovatel zvolil ve věci prakticky stejný postup. V tomto kontextu nelze samotné podání žaloby na průtahy vnímat jako prostředek, jímž chce stěžovatel urychlit správní řízení. Důvodem je především ta skutečnost, že z vyjádření žalovaného provedeného před obecným soudem vyplývá, že tento považuje ve věci vydaný příkaz za pravomocný a řízení pravomocně ukončené, což by mělo pro stěžovatele zásadní negativní dopad.

V předmětném případě nelze rovněž přehlížet, že se v dané věci jednalo o řízení před soudem prvního stupně a co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné. Tomu by odpovídaly také přiznané náklady soudního řízení, jež by měly, i se zaplaceným soudním poplatkem, bagatelní charakter.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu garantovaného v d Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však zjevně nenastala.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by nepřiznáním nákladů řízení došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu