Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 263/2021

26 Cdo 263/2021-262

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně S. P., bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovaným 1/ K. Š. K., a 2/ M. Š., oběma bytem XY (adresa pro doručování XY), zastoupeným Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, o určení platnosti nájemní smlouvy a smlouvy o budoucí smlouvě kupní, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. -229, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. -229, ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2020, č. j. -197, ve výroku I. v části zastavující řízení o určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní a ve výrocích II. a III., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2020, č. j. -197, ve výroku I. v části zastavující řízení o určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní a ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení, že je platná smlouva o nájmu, kterou jako nájemkyně uzavřela se žalovanými jako pronajímateli dne 1. července 2016 (dále jen „nájemní smlouva“) ohledně „pozemku parc. č. XY o celkové výměře 191 m2, jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemku parc. č. XY o celkové výměře 108 m2, vše zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí, který vede Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ resp. „nemovitosti“). Současně se domáhala určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní, kterou jako budoucí kupující uzavřela se žalovanými jako budoucími prodávajícími téhož dne ohledně týchž nemovitostí (dále jen „budoucí kupní smlouva“).

Okresní soud v Kladně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. června 2020, č. j. -197, zastavil řízení o určení platnosti nájemní smlouvy i budoucí kupní smlouvy (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. srpna 2020, č. j. -229, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Shodně se soudem prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Účastníci uzavřeli dne 1. července 2016 nájemní smlouvu. Dopisem ze dne 21. dubna 2017 dali žalovaní žalobkyni výpověď z nájmu (dále jen „výpověď“), která se dostala do sféry její dispozice dne 25. dubna 2017; výpovědní doba začala běžet dne 1. května 2017 a uplynula dne 31. července 2017, kdy nájemní vztah skončil. Žalobkyně nepodala žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi a i po skončení nájemního vztahu nemovitosti užívala. Proto se žalovaní domáhali jejího vyklizení a jejich žalobě bylo vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. -59, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2018, č. j. -112. Na tomto skutkovém základě se ztotožnil rovněž se závěrem, že v daném případě nejsou naplněny podmínky řízení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jelikož totožná věc již byla projednávána a bylo o ní pravomocně rozhodnuto. Soud prvního stupně proto správně řízení zastavil podle Uvedl, že podmínky řízení jsou podmínky určené občanským právem procesním, bez jejichž existence nemůže soud rozhodnout ve věci samé, a je povinen jejich naplnění zkoumat z úřední povinnosti. Jednou z nich je právě překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu , která nastává za situace, kdy předmětem nového řízení je tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. O tuto situaci jde i v projednávané věci. Otázka platnosti nájemní smlouvy, resp. existence nájemního vztahu, již totiž byla vyřešena v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. , neboť jde o otázku předběžnou pro rozhodnutí o vyklizení nemovitostí, přičemž rozhodnutí o žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu určovací. Není podstatné, že platnost nájemní smlouvy byla vyřešena toliko v odůvodnění citovaných rozhodnutí, ani okolnost, že žalobkyně je nyní v odlišném procesním postavení. Konečně zdůraznil, že její věcné námitky směřující proti posouzení platnosti obou smluv jsou nedůvodné, jelikož nemohou zvrátit závěr, že o platnosti nájemní smlouvy a závislé budoucí kupní smlouvy již bylo rozhodnuto. Její právo vyzvat žalované k uzavření kupní smlouvy totiž bylo vázáno na řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy nájemní. Z vyložených důvodů proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila se závěrem, že projednání její žaloby jako celku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a přičinila, že předmět řízení ve věci sp. zn. Okresního soudu v Kladně nijak nesouvisel s budoucí kupní smlouvou. Navíc se v něm soudy nezabývaly platností výpovědi a odstoupení žalovaných od budoucí kupní smlouvy (což učinili dopisem ze dne 19. dubna 2017), ani tím, zda plnila povinnosti z nájemní smlouvy. Řešily pouze zákonné podmínky doručení výpovědi. S odkazem na tam specifikovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak zdůraznila, že posuzovaný případ se sice týká týchž účastníků, avšak – zejména ve vztahu k budoucí kupní smlouvě – nejde o shodný procesní nárok odůvodněný totožnými skutkovými okolnosti, ani o tentýž žalobní petit. Uvedeným postupem jí proto soudy v konečném důsledku odepřely právo na soudní ochranu zakotvené d a rovněž právo na spravedlivý proces zaručené Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že předmětem řízení v projednávané věci jsou dva odlišné nároky – jednak požadavek na určení platnosti nájemní smlouvy a jednak požadavek na určení platnosti budoucí kupní smlouvy, jde tedy o posouzení dvou různých právních jednání. Přestože spolu skutkově úzce souvisí a týkají se týchž účastníků, jsou samostatné (oddělitelné), a proto je zapotřebí zkoumat podmínky řízení ve vztahu ke každému z nich zvlášť. O obou těchto nárocích by totiž mohlo probíhat samostatné řízení, resp. bylo pouze na vůli dovolatelky, zda se bude domáhat určení platnosti obou smluv či pouze jedné z nich (a které). Nelze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že nesplnění podmínek řízení ve vztahu k jednomu nároku automaticky vylučuje projednání druhého z nich. Vedení společného řízení nutně neznamená, že by se všechny žalobní požadavky musely posuzovat jako „celek“; slouží především k zajištění rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, nemůže však účastníky v konečném důsledku krátit na jejich ústavně zaručených právech. Znamenalo by to totiž mimo jiné, že v případě vedení společného řízení o více nárocích by jejich projednání vyloučilo nesplnění podmínek řízení i pouze ve vztahu k jednomu z nich, avšak, byly-li by žaloby podány samostatně, mohl by se soud ostatními nároky věcně zabývat. Takový postup by ovšem v rozporu s ústavním pořádkem založil nedůvodnou nerovnost.

Nejvyšší soud již v minulosti ve svých rozhodnutích dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté ( ) nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, kdy v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. , uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 5. prosince 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 27. září 2013, sp. zn. ). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci).

Soudní praxe se rovněž ustálila v názoru, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není ( ve znění před novelou provedenou /dále jen „ před novelou“/), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění ( před novelou) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak – podle závěrů ustálené soudní praxe – platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. – Rubeš, J. a kol., , Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze 7. ledna 1994, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu z 12. prosince 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 9. září 2005, sp. zn. , z 20. ledna 2009, sp. zn. , a z 11. ledna 2012, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posledně citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. července 2012, sp. zn. ).

Ve vztahu k nároku žalobkyně na určení platnosti nájemní smlouvy je usnesení odvolacího soudu souladné se shora citovanou judikaturou. Jak se totiž podává z výše citovaných závěrů ustálené soudní praxe, pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vtah je či není. Bylo-li proto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. -59, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2018, č. j. -112, (a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2019, č. j. -197, a Ústavního soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. ), pravomocně rozhodnuto o vyklizení dovolatelky z předmětných nemovitostí, byla zároveň (byť jako předběžná) bezezbytku vyřešena otázka existence nájemního vztahu a potažmo i otázka platnosti nájemní smlouvy tento vztah zakládající. Pokud by totiž na základě platné nájemní smlouvy dovolatelce nadále svědčilo nájemní právo, nemohl by soud rozhodnout o jejím vyklizení. Pro úplnost pak zbývá dodat, že dovolatelčiny námitky uplatněné v tomto směru jsou totožné jako v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. , a na závěr o skončení nájemního vztahu nemohou mít vliv (viz důvody rozhodnutí odvolacího, Nejvyššího i Ústavního soudu vydané v této věci). Lze tudíž uzavřít, že ve vztahu k právním názorům, jež odvolací soud zaujal ohledně požadavku na určení platnosti nájemní smlouvy, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou, od níž není důvod se odchýlit.

Jiná je však situace, jde-li o určení platnosti budoucí kupní smlouvy. Zde Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda projednání nároku na určení platnosti budoucí kupní smlouvy brání překážka věci pravomocně rozsouzené), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V řízení o určení platnosti budoucí kupní smlouvy není dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Je tomu tak proto, že v řízení vedeném pod sp. zn. Okresního soudu v Kladně se soudy vskutku nezabývaly platností budoucí kupní smlouvy ani dopisem žalovaných ze dne 19. dubna 2017, kterým od ní odstoupili. Není pak namístě ani argument, že smlouvou založené právo dovolatelky žádat uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí je vázáno na řádné plnění povinností vyplývajících z nájemní smlouvy. Pro závěr o (ne)platnosti budoucí kupní smlouvy je totiž uvedená okolnost bez významu, neboť možnost domáhat se plnění ze smlouvy a její platnost jsou zcela odlišné kategorie, které odvolací soud nepatřičně směšuje. Vyjádřeno jinak, nesplnění podmínek pro uplatnění smlouvou založeného práva zároveň neznamená, že dotčená smlouva je neplatná; nadto jde o nepodložené domněnky odvolacího soudu, jelikož v řízení v tomto směru neproběhlo žádné dokazování. S ohledem na výše uvedené proto neobstojí závěr, že je dána překážka věci pravomocně rozsouzené rovněž ve vztahu k žalobnímu požadavku na určení platnosti budoucí kupní smlouvy.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle není usnesení odvolacího soudu správné ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. v části zamítající žalobu na určení platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, usnesení odvolacího soudu v této části potvrzujícího výroku I. (včetně výroku potvrzujícího závislé výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) a dále v (závislém) nákladovém výroku II. zrušil ( ve spojení s ustanovením ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto usnesení – i toto rozhodnutí a podle věty druhé věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V dalším řízení se bude soud mimo jiné zabývat i otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu Ve zbývajícím rozsahu neshledal dovolací soud dovolání přípustným podle , a proto je podle v tomto rozsahu odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 5. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu