Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1320/2020

30 Cdo 1320/2020-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, proti žalovaným 1)České republice – Ministerstvu spravedlnosti,se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16 a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017, č. j. -261, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. -237, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení solidární povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 2 100 000 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení prvé žalované částku 8 727 Kč a druhé žalované částku 300 Kč (výrok II).

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a části výroku II ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou potvrdil (první výrok), v části výroku II ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou jej zrušil (druhý výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaných (solidárně) zaplacení částky 2 100 000 000 Kč jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaných spočívajícím v tom, že nebyl propuštěn ze zadržení na svobodu, když došlo k překročení zákonných lhůt, po které mohl být policií omezen na svobodě, a dále v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o uvalení vazby na jeho osobu, pro jehož vydání podle žalobce nebyly dány zákonné důvody z důvodu překročení zákonných maximálních lhůt pro omezení osoby bez rozhodnutí soudu o vazbě. Vznik škody spatřoval v tom, že v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí byl nucen k prodeji 70 % jím vlastněných akcií společnosti XY při současném vzdání se funkce jednatele společnosti XY, která byla plně ovládaná prvně uvedenou společností a vlastnila těžební práva k ložisku zelené břidlice v lomu v Jílovém u Držkova, oceněná na cca. 3,5 miliardy Kč. Výši škody pak vyčíslil jako rozdíl utržené ceny za převod 70 % akcií a uvedené hodnoty dobývacího prostoru (vypočtené z podílu žalobce v ovládající společnosti).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, včasným dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Námitka žalobce, že „odvolací soud učinil nesprávné právní hodnocení nedostatečně zjištěného skutkového stavu, na jehož základě vyvodil nesprávný právní závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem žalované škody (následek) a tísní hrozící vazby a nakonec i uvalené nezákonné vazby (příčina)“, pokud hodnotil otázku příčinné souvislosti jako otázku právní, čímž se měl odchýlit od dovolatelem citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání podle nezakládá. Odvolací soud vyšel z toho, že do právního posouzení věci spadá toliko vážení uvedených příčin z pohledu toho, která je významově (svojí intenzitou a povahou) nejbližší tomu, jak škoda nastala a v čem spočívá. Jinými slovy, oproti přesvědčení žalobce neuzavřel, že zjišťování skutečností pro posouzení příčinné souvislosti je otázkou právní, nýbrž v rámci právního posouzení věci dovodil, že žalobcem tvrzený skutkový děj (příčinu) není objektivně možné se vznikem tvrzené škody (následku) spojit. Skutečnost, zda a jaké posuzované okolnosti jsou způsobilé založit vztah kauzálního nexu, či jej vyloučit, je však již v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu věcí právního posouzení (z četné rozhodovací praxe soudu srov. například žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. ). Odvolací soud se proto od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud posuzoval, zda lze spatřovat příčinnou souvislost mezi žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou. Jím učiněnému posouzení pak přirozeně ani nebrání žalobcem namítaný nedostatečně zjištěný skutkový stav (aniž by tento dovolací soud sám přezkoumával), neboť lze-li již v samotných tvrzeních žalobce spatřovat okolnost, která vztah příčinné souvislosti vylučuje, bylo by nadbytečné vést k prokázání takových tvrzení dokazování, neboť ani takto zjištěný skutkový stav by nedostatek kauzálního nexu nebyl způsobilý zhojit.

Ani námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. , pokud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu s ohledem na ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, zrušeného ke dni 15. 5. 1998, přípustnost dovolání podle nezakládá. Žalobce v této souvislosti uvedl, že „sice nedošlo ke zproštění obžaloby ani zastavení řízení, nicméně je toho názoru, shodně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že je nutné posuzovat všechny příčiny, které vedly ke vzniku škody“. Potom ovšem žalobce spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem nikoli v jeho posouzení podmínek podle , nýbrž v samotném posouzení příčinné souvislosti, které je však na otázce posouzení zmíněných zákonných podmínek náhrady škody nezávislé. Vytýká-li tak žalobce odvolacímu soudu, že jeho závěr o nesplnění podmínky dle ustanovení koliduje s jím citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, podle něhož je třeba posuzovat všechny příčiny, které vedly ke vzniku škody, patrně přehlíží, že k tvrzenému rozporu s jím citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu v projednávané věci pojmově ani dojít nemohlo.

Přípustnost dovolání též nezakládá námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. , když „na základě skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, učinil právní závěr o aplikaci speciálního předpisu namísto předpisu obecného , aniž by se dostatečně vypořádal s podmínkami vylučujícího vztahu zákona zvláštního a obecného“; či na to navazující otázka výkladu ustanovení , kterou žalobce považuje za doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V obou shora reprodukovaných výtkách se žalobce mýlí, neboť otázka vztahu , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 a již v rozhodovací praxi vyřešena byla a od jejího řešení se odvolací soud neodchýlil, pokud uplatněný nárok žalobce, jak byl vymezen vylíčením rozhodujících skutečností vztahujících se k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu policejních orgánů a nezákonnému rozhodnutí o vzetí do vazby, posuzoval podle , jako normy speciální, jež má v případě vztahů jí upravených aplikační přednost před obecnými normami (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. ).

Dovolání pak není přípustné ani pro řešení otázky promlčení, neboť výlučně na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud odůvodnil potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby primárně nedostatkem příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou, a též nesplněním podmínky podle ve vztahu k tvrzené odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí. Tyto důvody vedly samy o sobě k zamítnutí žaloby (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně). Otázku promlčení poté odvolací soud řešil toliko obiter dictum (vlastními slovy „v akademické rovině“). Jestliže se žalobci dovoláním nepodařilo úspěšně zpochybnit shora jmenované důvody zamítnutí žaloby, jak je uvedeno výše, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku, ve druhém výroku a ve třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 5. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu