Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 478/2024

23 Cdo 478/2024-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, za účasti 1) České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, 2) PKP CARGO INTERNATIONAL a. s., se sídlem v Ostravě, Muglinov, Betonářská 580/14, identifikační číslo osoby 47675977, 3) PDV RAILWAY a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Blahoslavova 937/62, identifikační číslo osoby 22792597, 4) KŽC Doprava, s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Kolodějích, Meinlinova 336, identifikační číslo osoby 27423069, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. -233, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 7. 2023, č. j. -209, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2023, č. j. -177, vydané asistentkou soudce JUDr. Janou Valentovou (výrok I), zastavil řízení (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III), poučil žalobkyni o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu u soudů ve správním soudnictví (výrok IV) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V).

3. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením uvedeným v záhlaví zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I), usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body II až IV potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně aby je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se, dle žalobce, odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v řešeném případě jde o odchýlení se od výkladu zvláštního senátu podle ), jde současně o otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (časová působnost zákona o drahách vloženého novelou , při zohlednění čl. II bod 11 ) a současně o otázku, u které má žalobce za to, že by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Žalobkyně dále navrhla, aby dovolací soud spojil tuto věc s řízeními vedenými u Nejvyššího soudu pod sp. zn. a , v nichž se řešila identická otázka.

5. K dovolání žalobkyně se dle obsahu spisu účastnice řízení nevyjádřily, vyjádřil se pouze Úřad, který není účastníkem řízení.

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Ačkoliv žalobkyně v úvodu dovolání ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výrocích II a III, z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že dovoláním zpochybňuje pouze tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, a nikoliv též věcnou správnost výroků o nákladech řízení. Ostatně proti výrokům o nákladech řízení dovolání ani není přípustné podle

8. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání (mimo jiné) pro řešení otázky, která „by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Patrně však přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v , tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.). O způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby žalobkyně takto skutečně uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, které své (již dříve přijaté) řešení právní otázky má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

9. Žalobkyně též měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté může odchýlit od výkladu časové působnosti , kterým se mění , o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, provedeného zvláštním senátem zřízeným podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též jen „zvláštní senát“). V tomto ohledu vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu se závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, z nichž podle žalobkyně plyne, že se na soudní řízení zahájená před účinností ustanovení zákona o dráhách ve znění pozdějších předpisů nevztahuje.

10. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Problematika časové působnosti totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr (tj. pouze formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. ), a nemůže tedy tvořit ani ustálenou rozhodovací praxi soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.

11. Žalobkyně dále namítla, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka posouzení časové působnosti zákona o dráhách ve znění při zohlednění čl. II bod 11 této novely. Domnívala se, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 , pokud dospěl k závěru, že se dané přechodné ustanovení, upravující režim řízení zahájených přede dnem účinnosti , vztahuje pouze na správní řízení. V dovolání argumentovala ve prospěch názoru, že nelze podle zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 1. 2022 změnit příslušnost soudu u soudních řízení, která byla zahájena před účinností (této novely). Podle žalobkyně tak i soudní řízení zahájená podle části páté před účinností mají být dokončena dle znění zákona o dráhách před předmětnou novelou.

12. Tato otázka však již byla v mezidobí (po podání dovolání) dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi vyřešena a odvolací soud se v nyní projednávané věci při jejím řešení od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že je nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví.

13. Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. (v řízení o dovolání téže žalobkyně v obdobné věci), dospěl k závěru, že podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Učinil tak na základě výkladu účelu a smyslu novely zákona o dráhách provedené , kterou bylo do zákona o dráhách vloženo ustanovení , jež spočíval především v zavedení takového režimu soudního přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená. Dovodil proto, že z uvedeného důvodu je třeba vztáhnout časové účinky zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 1. 2022 i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. , a ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. ). S tímto závěrem je žalobkyní napadené rozhodnutí v souladu.

14. Vytýkala-li žalobkyně v dovolání soudům nižších stupňů též průtahy v řízení, uplatnila tím námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno. Toto tvrzení žalobkyně nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Navíc průtahy v řízení nemohou založit vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v , odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. ).

15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně odmítl podle pro nepřípustnost.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

17. Vzhledem k tomu, že řízení vedená Nejvyšším soudem pod sp. zn. a již byla skončena, je bezpředmětné zabývat se návrhem žalobkyně na jejich spojení s nyní posuzovanou věcí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu