Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 694/2020

27 Cdo 694/2020-590

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečkaa JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, PSČ 156 00, proti žalovaným 1)V. Š., narozenému XY, a 2)A. Š., narozené XY, oba bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 10, V Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, o vydání, in eventum o zaplacení částky 5.699.869 Kč a o zaplacení 4.485.391,21 Kč s příslušenstvím, vedené uOkresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, č. j. -558, takto:I. Dovolání se odmítají.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. -558, k odvolání žalobce i žalovaných potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně „ve správném znění“ tak, že zamítavá část výroku II. zní: „Do částky 2.243.930,21 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.“ (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání toliko v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla žaloba zamítnuta) podal žalobce dovolání. Žalovaní podali dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovující části.

[4] Dovolání žalobce i žalovaných Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále jen „ “), jako nepřípustná. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v a nejsou přípustná ani podle

I. K dovolání žalobce:

[5] Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce nároky na zaplacení částky 3.793.873,10 Kč za nepředanou finanční hotovost, částky 352.669,90 Kč za bezdůvodné obohacení spočívající v úhradách soukromých potřeb žalovaných a částky 525.277 Kč vzniklé z „důvodu účelových machinací s automobilem XY“, uplatnil žalobou u soudu až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, a to i přes to, že po dobu trestního řízení došlo k jejímu stavení podle , (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

[6] Z té se podává, že:

1/ Připojí-li se žalobce (poškozený) řádně s nárokem k trestnímu řízení, tj. uplatní-li požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost k peněžnímu plnění v konkrétní výši, a v řízení řádně pokračuje, dochází ve smyslu § 112 obč. zák. ke stavění běhu promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , a ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. ).

2/ Návrh na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) lze podle § 43 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, ale i dříve, a to i v trestním oznámení, pokud má náležitosti řádného návrhu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ).

3/ Cílem úpravy obsažené v § 112 obč. zák. je ochrana poškozeného (či ochuzeného) v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody (bezdůvodného obohacení) předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu (bezdůvodné obohacení) způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena a posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen.

4/ Pokud poškozený po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen.

5/ Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení.

6/ Nedošlo-li tedy v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit poškozenému uplatněnou náhradu škody, a poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, má ještě přesto možnost uplatnit nárok na náhradu škody (vydání bezdůvodného obohacení) v občanském soudním řízení, a to v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení trestního řízení.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. .

[7] Namítá-li dovolatel, že výše zmíněné nároky uplatnil v občanskoprávní řízení již rozšířením žaloby dne 23. 2. 2012 a nikoli – jak dovodil odvolací soud – až dne 20. 12. 2013, přehlíží, že i v případě správnosti jeho názoru by byly uvedené nároky uplatněny po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.).

[8] Promlčecí doba totiž začala běžet dnem, kdy se žalobce (ochuzený) dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.), tedy (nejpozději) dnem 20. 7. 2009, kdy podal (původní) žalobu k civilnímu soudu, v níž však, jak správně uvedl odvolací soud (a jak stvrzuje i žalobce), výše zmíněné nároky neuplatnil. Promlčecí doba běžela až do 10. 3. 2011, kdy poškozený uplatnil své právo v adhezním řízení. Tímto dnem došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., která neběžela až do právní moci rozhodnutí v trestním řízení, tedy do 28. 7. 2011, kdy byl se svým nárokem pravomocně odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

[9] Uplatnil-li žalobce posléze své nároky u civilního soudu až dne 23. 2. 2012 (jak dovozuje v dovolání), tedy s odstupem více než půl roku po pravomocném skončení adhezního řízení, nelze než uzavřít, že v řízení řádně nepokračoval a běh promlčecí doby tak pokračoval po právní moci rozhodnutí v trestním řízení.

[10] V poměrech projednávané věci tedy z dvouleté subjektivní promlčecí doby uběhl před zahájením adhezního řízení 1 rok 7 měsíců a 18 dní, neboť promlčecí doba běžela od 20. 7. 2009 do 10. 3. 2011, poté došlo k jejímu stavení a její běh pokračoval dále od 28. 7. 2011 do 12. 12. 2011, kdy došlo k promlčení zmíněných žalobcových práv. I kdyby tedy bylo možné vycházet ze žalobcova názoru, že svá práva uplatnil u soudu již 23. 2. 2012 (a ne až 20. 12. 2013, jak dovodil odvolací soud), stalo se tak po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby.

[11] Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož nelze žalobci jím uplatněný nárok přiznat v důsledku námitky promlčení vznesené žalovanými, odpovídá (výše citované) judikatuře Nejvyššího soudu.

[12] Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka poučovací povinnosti soudu podle , neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

[13] Soudy žalobu co do částky 5.699.869 Kč s příslušenstvím zamítly z důvodu promlčení, a nikoliv proto, že by žalobce neunesl (ohledně takto uplatněných nároků) důkazní břemeno či břemeno tvrzení. Na výkladu tudíž napadené rozhodnutí nezávisí.

[14] Námitkou, podle níž odvolací soud nesprávně zjistil počátek běhu subjektivní promlčecí doby, žalobce brojí proti skutkovým zjištěním, aniž by v této souvislosti otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež splňuje některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v Uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (srov. ); ani tato námitka proto nečiní dovolání přípustným.

[15] Závěr, že žalobce věděl o bezdůvodném obohacení žalovaných již ke dni podání žaloby dne 20. 7. 2009, přitom odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. ).

II. K dovolání žalovaných:

[16] Otázku pasivní věcné legitimace druhé žalované, jde-li o zaplacení 2.100.000 Kč, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[17] Z té se podává, že pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, získaného plněním bez právního důvodu, je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

[18] Jestliže podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů první žalovaný neposkytl žalobci půjčku (neodevzdal mu peněžní prostředky), nebyla smlouva o půjčce (jakožto reálná smlouva) vůbec uzavřena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. ). Vyplatila-li druhá žalovaná jménem žalobce prvnímu žalovanému 2.100.000 Kč z titulu vrácení půjčky, která nebyla prvním žalovaným poskytnuta, plnil žalobce (jednající druhou žalovanou) prvnímu žalovanému bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

[19] Takto nabyté peněžní prostředky (jež první žalovaný nabyl za trvání manželství s druhou žalovanou) se staly součástí společného jmění manželů – prvního žalovaného a druhé žalované [§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Jejich nabytím se tedy zvýšilo společné jmění obou žalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Závěr odvolacího soudu, podle něhož je také druhá žalovaná pasivně věcně legitimována k vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení, je tudíž správný a odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

[20] Namítají-li žalovaní, že ze znaleckého posudku neplyne, že by uvedené finanční prostředky „vybral“ první žalovaný (jako jeden ze společníků žalobce), brojí toliko proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, k čemuž nemají s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc přehlížejí, že soudy svůj skutkový závěr (podle něhož první žalovaný obdržel od žalobkyně 2.100.000 Kč jako splátku půjčky) opřely o shodná skutková tvrzení účastníků.

[21] Přípustným pak dovolání nečiní ani námitky proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, podle kterých měl být pan L. Š. vyslechnut jako svědek namísto provedení důkazu jeho čestným prohlášením, a to již proto, že hodnocení důkazů nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem ( věta první ). Není přitom pochyb, že čestné prohlášení určité osoby je způsobilým důkazním prostředkem ( ).

[22] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 5. 2021

JUDr. Petr Šuk předseda senátu