Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 567/2021

30 Cdo 567/2021-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. F. Z., narozeného XY, bytem v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 10 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. -177, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku jako soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2020, č. j. -158, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 10 000 000 Kč nárokované z titulu náhrady za ublížení na zdraví způsobené žalobci údajně neoprávněným zásahem příslušníka vězeňské služby, k němuž došlo dne 21. 3. 2018 ve Věznici Oráčov, a současně byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok I). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl pro vady.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Žalobce v podaném dovolání uvedl, že jeho přípustnost spatřuje v „řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Aniž by v této souvislosti blíže specifikoval, od jakých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit nebo jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila příslušnou otázku jinak, než jak by mělo být dle názoru dovolatele nadále rozhodováno, žalobce pouze dodal, že zmíněná otázka souvisí s „použitím pepřového spreje [donucovacího prostředku podle zákona o Vězeňské službě] jako nesprávného úředního postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“, načež namítl, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, podle kterého byl tento donucovací prostředek použit proti žalobci při incidentu, k němuž došlo mezi ním a příslušníkem vězeňské služby dne 21. 3. 2018, přiměřeně a v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje -li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“.

Posuzované dovolání však náležitosti vyžadované ustanovením neobsahuje, neboť žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu konkrétně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Žalobce, který v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení , nadto zformuloval alternativní vymezení přípustnosti dovolání, jež se navzájem vylučuje, a proto se ani z tohoto důvodu nejedná o způsobilé vymezení této přípustnosti ve smyslu zmíněného ustanovení. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to učinil dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11. 2019, sp. zn. ).

Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu