Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 223/2021

22 Cdo 223/2021-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovaným 1) V. K., narozené XY, bytem v XY, a 2) A.T., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. -283, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. -255, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovaným odstranit vlastním nákladem stavbu bez č. p. /č. e. na pozemku parc. č. st. XY, zapsaném na listu vlastnictví XY pro k. ú. a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, uvést pozemek do původního stavu, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobce jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. -283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o („ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ („ “)].

Jde o posouzení, zda předchůdci žalovaných nabyli, jak zjistily soudy obou stupňů, vydržením vlastnické právo k pozemku, na kterém stojí stavba, jejíhož odstranění se žalobce domáhá; žalobce to popírá.

Nejvyšší soud posoudil věc podle , (dále „obč. zák.“), neboť rozhodnutí je založeno na právní otázce vydržení, ke kterému mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz a 2 , – dále „o. z.“).

Soud prvního stupně opřel úvahu o dobré víře předchůdců žalovaných, že jim sporný pozemek patří a jsou tedy jeho oprávněnými držiteli, o několik prokázaných skutečností. Právní předchůdci žalovaných, manželé M. a V. S., užívali předmětný pozemek od roku 1948 na základě domnělého právního titulu, trhové smlouvy ze dne 6. 12. 1948. Na předmětném pozemku byl dvůr, který s domem č. p. XY ve vlastnictví manželů S. vždy tvořil jeden funkční celek (tuto skutečnost ostatně ani žalobce nerozporoval). Dvůr byl uzavřený, ohraničený okolními stavbami (zdí sousedních nemovitostí a dřevěnými budovami, které užívali právní předchůdci žalovaných) a přístupný pouze vchodem domu č. p. XY, z přilehlých nemovitostí žalobce na dvůr žádný přístup nevedl. Dvůr po celou dobu užívali pouze právní předchůdci žalovaných a jejich rodina. Okolnosti případu neodůvodňovaly potřebu, aby činili další kroky, které by z požadavku na zachování obvyklé opatrnosti vybočovaly. Právo průjezdu jako služebnost zmíněné v trhové smlouvě z roku 1948, na které též poukazoval žalobce, zjevně nebylo dlouhodobě fakticky realizováno a nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že evidovanými vlastníky začalo být právo uplatňováno teprve v roce 2017, tedy až zhruba 25 let poté, co rodina žalobce získala znárodněný majetek zpět v restituci, a 15 let poté, co byla postavena předmětná stavba, jejíhož odstranění se žalobce domáhá. Ostatně i mapy předložené stranou žalovanou (polní náčrt z roku 1963 a mapa, která byla součástí spisu stavebního úřadu v roce 1999) nasvědčují tomu, že právní předchůdci žalovaných neměli důvod mít pochybnosti o tom, že předmětný pozemek je součástí pozemku parc. č. st. XY, když byl s tímto pozemkem v grafickém znázornění spojen slučovací značkou. Výměra předmětného pozemku dosahuje velikosti asi 1/3 výměry pozemku parc. č. st. XY. Jednalo se o držbu dlouhodobou, trvající několik desítek let. Žalobci se nepodařilo dobrou víru právních předchůdců nijak vyvrátit, naopak v její prospěch hovoří řada výše uvedených a v řízení prokázaných skutečností, a zákon v této otázce jasně stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Odvolací soud k uvedeným skutečnostem dodal: „Dobrou víru právních předchůdců žalovaných přitom nemohlo zpochybnit konstatování v článku III. trhové smlouvy ze dne 6. 12. 1948, že „na prodávané nemovitosti jest vložena služebnost jízdy a chůze průjezdem domu č. p. XY se stavební parcelou č. k. XY jako statku služebném pro majitele domů XY, stavební parcela č. k. XY a zahrady č. k. XY jako statku oprávněného“, které jednak nijak neodkazovalo na trhovou smlouvu ze dne 10. 2. 1925, jejíž součástí byl situační plán, který přesně vymezoval oba sousední pozemky, a které jednak deklarovalo existenci služebnosti, která nebyla dlouhodobě využívána. Tato služebnost ostatně ani zčásti využívána být nemohla, neboť zahrada č. k. XY již v letech 1964 - 1965 nebyla ze dvora přístupná, neboť dvůr byl ze všech stran obehnán okolními stavbami. Námitka žalobce, že právní předchůdci žalovaných nemohli být v dobré víře s ohledem na právo průjezdu jako služebnosti zmíněné v trhové smlouvě z roku 1948, je tak nedůvodná“. Uvedl, že držba žalované strany trvala celkem 44 let.

Ve věci šlo především o posouzení toho, zda omyl předchůdců žalovaných, že jsou vlastníky sporného pozemku, byl omluvitelný a jejich držba oprávněná (§ 131 odst. 1 obč. zák.), způsobilá k vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. ). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných. Judikatura dovolacího senátu vyžaduje komplexní hodnocení věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ). Nelze tak vyloučit, že některá v judikatuře zmíněná kritéria mohou být naplněna méně a některá i vůbec, a přesto bude závěr o dobré víře držitele správný, jestliže jej odůvodní okolnosti konkrétní věci. Ostatně i judikatura týkající se poměru výměry skutečně koupeného a uchopeného pozemku není rigidní; to vyplývá již z toho, že „toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i víc“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. to, že při posuzování dobré víry držitele je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci v jejich souhrnu a vzájemných vztazích se podává již z toho, že „jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“ (tamtéž).

Z komplexního posouzení věci je zjevné, že úvaha soudů o dobré víře předchůdců žalovaných není zjevně nepřiměřená; pro stručnost lze odkázat na výše uvedené okolnosti, ze kterých soudy vyšly, a na judikaturu dovolacího soudu, o kterou svá rozhodnutí opřely. Jde zejména o to, že držitelé pozemek užívali tak, jak jim byl předán a prodávajícími užíván, byl ohraničen stavbami, jejich držba byla dlouhodobá a nezpochybňovaná a ani poměr výměr koupeného a drženého pozemku nebyl takový, aby musel vyvolat pochybnosti.

K jednotlivým otázkám, o které dovolatel opírá přípustnost dovolání, se uvádí:

„Je skutečnost výslovného písemného upozornění na existující služebnost právně významným upozorněním na existující vlastnické poměry? Nebo jde o upozornění – byť přímo v nabývací smlouvě a dále i v pozemkové knize - tak bezvýznamné, že nemá způsobilost a schopnost narušit dobrou víru ohledně předmětných vlastnických poměrů? Jde o omyl opravdu omluvitelný? Je výše uvedená trhová smlouva ve vztahu ke sporné části pozemku žalobce st. p. č. XY putativním titulem k nabytí vlastnického práva vydržením?“

Na tuto otázku nelze odpovědět obecně, vždy je třeba vycházet z okolností konkrétního případu. V této věci byla cestní služebnost, zmíněná v trhové smlouvě z roku 1948, zatěžující nabývaný pozemek, dlouhodobě nevykonávaná a ani stavební uspořádání dvora její výkon podle zjištění soudů neumožňovalo; nabyvatelé se chopili pozemku v mezích, ve kterých jim byl předán a ve kterých jej jejich předchůdci drželi. V této situaci není závěr o tom, že zmínka o služebnosti v kupní smlouvě nemohla zpochybnit dobrou víru nabyvatelů, zjevně nepřiměřený.

„Další otázkou, se kterou žalobce přichází, je otázka vzájemného poměru velikosti ploch pozemků, a to pozemku nabytého řádně na základě řádného nabývacího titulu a pozemku sousedícího, (resp. jeho části) údajně nabytého na základě zdánlivého právního titulu vydržením… V projednávané věci, jak již výše uvedeno, jsou z hlediska kvality srovnatelné povrch části pozemku žalobce napadené vydržením a nezastavěná část stavebního pozemku, na kterém stojí stavba žalovaných“.

Jde o to, zda při porovnání výměry skutečně nabytého pozemku s výměrou všech pozemků, jejichž držby se nabyvatel chopil, je třeba zohlednit, že většina plochy nabytého pozemku byla zastavěna; při porovnání výměry té části nabytého pozemku, která zastavěna nebyla, se sporným pozemkem (který též v době nabytí zastavěn nebyl) vychází poměr obou pozemků jinak, než při porovnání celkových výměr, a to v neprospěch žalovaných.

Ani tuto otázku nelze řešit bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem každého případu. V nyní projednávané věci nebylo v trhové smlouvě z roku 1948 uvedeno, jaká část pozemku je zastavěna a jaká nikoliv; za této situace tu není namístě odklon od výše uvedené judikatury dovolacího soudu.

„Další otázkou, kterou žalobce nastoluje, je otázka chování vlastníka pozemku směřujícího k ochraně jeho vlastnictví, jehož část byla následně vydržená vlastníkem pozemku sousedního“. Dovolatel nesouhlasí s tím, že ve prospěch dobré víry žalované strany svědčí to, že její držba byla žalující stranou dlouhodobě respektována; odkazuje na poměry panující v roce 1948 i později, a uvádí: „Je naprosto iluzorní domnívat se, že v této době mocenského vzepětí totalitního režimu, který navíc ostře postupoval proti soukromému vlastnictví, bylo možné jakýmkoliv způsobem hájit svá majetková práva. Otec žalobce po naprosto špatných zkušenostech z období předchozí nacistické okupace měl obavy a on osobně ani ostatní soukromí vlastníci nemovitostí, podniků, živností apod. na základě brutálního nátlaku, který na tyto skupiny obyvatelstva byl vyvíjen, nebyli schopni vlastnické právo plnohodnotně vykonávat a prosazovat jej. K této skutečností soudy nepřihlédly. Rovněž tato otázka je řešena v judikatuře dovolacího soudu a zejména Ústavního soudu…Pokud jde o judikaturu, odkazuje žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. , na nález téhož soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. a dále nález ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. “.

K tomu se uvádí: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny ( ), samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , nově např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. ; ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. ). Dovolatel uvedenou výtku v odvolání neuplatnil, ačkoliv soud prvního stupně na nečinnost žalující strany (předchůdkyně žalobce) poukázal. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se jí nezabýval. Kromě toho je třeba ještě poukázat na to, že pozemek parc. č. XY byl právnímu předchůdci žalobce J. T. znárodněn v roce 1949, poté byl jeho vlastníkem stát a byl pak dohodou o vydání ze dne 1. 7. 1992 vydán E. T.. Odvolací soud byl ve shodě se soudem prvního stupně, že vlastnické právo k části pozemku parc. č. st. XY vydrželi právní předchůdci žalovaných V. a M. S. k 1. 1. 1992.

Nad rámec uvedeného se uvádí: Dovolací soud zastává názor, že při posuzování dobré víry „je též třeba přihlédnout k postoji původního vlastníka části sousední parcely; pokud léta její užívání držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho parcely“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. ). Jde opět o jedno z mnoha kritérií, samotná okolnost, že vlastník drženého pozemku se objektivně nemohl proti cizí držbě bránit, ještě nevylučuje dobrou víru držitele, splňuje-li další požadovaná kritéria, stejně jako samotná pasivita vlastníka dobrou víru zpravidla nezakládá.

Nelze přehlédnout, že – jak uvedl soud prvního stupně - „evidovanými vlastníky začalo být právo uplatňováno teprve v roce 2017, tedy až zhruba 25 let poté, co rodina žalobce získala znárodněný majetek zpět v restituci, a 15 let poté, co byla postavena předmětná stavba, jejíhož odstranění se žalobce domáhá“. Proti stavbě, jejíhož odstranění se nyní domáhá, žalující strana ve stavebním řízení nic nenamítala. Lze tedy předpokládat, že i ona předpokládala, že držební hranice je totožná s hranicí vlastnickou. Proto úvaha o dobré víře žalované strany není zjevně nepřiměřená.

„Poslední otázkou je skutečnost, zda za situace, kdy původní žalovaný V. S. ml. jako osoba dovolávající se vydržení vlastnického práva k nemovitosti, k jejímuž nabytí nedisponuje řádným nabývacím titulem, je v dobré víře, když orgán pověřený zákonem k vedení evidence nemovitostí tuto osobu písemně informuje o skutečných vlastnických poměrech v daném místě tak, jak se v projednávané věci stalo. Žalobce má na mysli konkrétní písemnou informaci, která byla poskytnuta původnímu žalovanému V. S. ml. oznámením Katastrálního úřadu v XY ze dne 3. 7. 2000, o opravě chybného údaje v katastru nemovitostí ze kteréhobylo zřejmé, jaké jsou vlastnické poměry a komu patří jaký pozemek“.

Podmínkou vyhovění žalobě je vlastnické právo žalobce; i kdyby žalované snad vlastnicemi nebyly, nemohl by být žalobce úspěšný, pokud by neprokázal své vlastnické právo ke spornému pozemku. Podle rozhodnutí odvolacího soudu nabyli vlastnické právo vydržením již právní předchůdci žalovaných, M. a V. S., a to k 1. 1. 1992; na řešení uvedené otázky tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a nemůže tak založit přípustnost dovolání.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu