Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1629/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Tuláčka, zastoupeného Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou, sídlem V Zátiší 547, Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. -344, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2019 č. j. -269 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. listopadu 2018 č. j. -200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Martiny Kaňokové, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

2. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví nemovitostí vedlejší účastnice a stěžovatele (výrok I), nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi stěžovatele a vedlejší účastnici rovným dílem (výrok II), nepřiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III) a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok IV). V odůvodnění rozsudku uvedl, že se vedlejší účastnice domáhala vypořádání spoluvlastnictví k určeným nemovitostem s tím, že spolu se stěžovatelem jsou jejich spoluvlastníky, přičemž každý z nich má podíl ideální poloviny. Dále okresní soud uvedl, že na základě zjištěných skutečností nelze provést vypořádání zřízením bytového spoluvlastnictví. Okresní soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že není možné ani přikázání nemovitostí jednomu z účastníků, přistoupil k nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě, s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi jednotlivé účastníky. Ve věci nákladů řízení okresní soud uvedl, že existují okolnosti hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznat náhradu nákladů vedlejší účastnici podle , , ve znění pozdějších předpisů dále jen "o. s .ř.")

3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 300 884 Kč (výrok I), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II a ve zbylém rozsahu výroku IV (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolání stěžovatele není důvodné, odvolání vedlejší účastnice do nákladových výroků naopak důvodným shledal. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků prodejem nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi ně, za situace, kdy reálné dělení nemovitých věcí stejně jako jejich rozdělení na bytové jednotky není možné, žádný z účastníků nemá zájem o nabytí nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví a stěžovatel není ani dostatečně solventní pro případné vyplacení vypořádacího podílu vedlejší účastnici. Proto rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Krajský soud však nesouhlasil se závěry okresního soudu o nákladech řízení. Uvedl, že spekulativní záměry vedlejší účastnice se neprokázaly a nenastaly tak žádné okolnosti umožňující aplikovat Proto postupoval podle a přiznal náhradu nákladů řízení úspěšné vedlejší účastnici.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu nelze krajskému soudu vytýkat, že se nezabýval okolnostmi významnými pro zamítnutí žaloby, pokud zamítnutí žaloby žádný z účastníků nežádal. Nejvyšší soud dále podotkl, že i když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že se krajský soud (odvolací soud) nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc okresní soud rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Nadto tuto otázku nepovažuje Nejvyšší soud za neřešenou.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě byla porušena ústavní ochrana vlastnického práva poskytovaná a odst. 3d (dále jen ""), právo na soudní ochranu garantované y a právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené y.

6. Ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud jej nepoučil o možnosti požádat o právní pomoc, byť by vzhledem k jeho věku, úrovni podání adresovaných soudu a tomu, že vedlejší účastnice byla právně zastoupena, tak učinit měl. Téže vady, tj. nepoučení o možnosti vyžádat si bezplatnou právní pomoc, se pak měl dopustit také krajský soud, a to navzdory tomu, že podání stěžovatele, podle jeho vlastního vyjádření, vykazovalo vady a bylo z něj patrné, že stěžovatel nerozumí podstatě řízení. Tato situace měla podle názoru stěžovatele vést až k jeho znevýhodnění.

7. Stěžovatel je dále přesvědčen, že vedlejší účastnice zneužila svého vlastnického práva proti němu, což obecné soudy svým postupem aprobovaly. Další zásah do ochrany svých majetkových práv spatřuje stěžovatel ve výrocích o nákladech řízení. Tím, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou úspěchu ve věci a nikoli s přihlédnutím k okolnostem řízení, porušily podle stěžovatele také jeho vlastnická práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že rozsudek krajského soudu je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, a že nedostatečně odůvodněné je i usnesení Nejvyššího soudu. Nadto uvádí, že se Nejvyšší soud nijak nesrozumitelností a nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu nezabýval. Stěžovatel také tvrdí, že vedlejší účastnice byla ve sporu zvýhodněna a tím došlo k nerovnosti mezi účastníky řízení.

9. Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Dále navrhuje, aby Ústavní soud podle rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými .

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním, případně jinak hodnotit jimi provedené důkazy. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů.

13. Poučovací povinnost soudu, včetně poučení o možnosti požádat o právní pomoc není v souladu s judikaturou Ústavní soudu bezbřehá. V případě rozhodnutí, na které se odvolává stěžovatel [nález

sp. zn.

ze dne 21. 3. 2017 (N 46/84 SbNU 541) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus; viz http://nalus.usoud.cz], nelze přehlédnout, že si stěžovatelka o právní pomoc požádala, aniž by na tuto žádost obecný soud reagoval. Limity stanoví také nestrannost soudu. V civilním řízení jsou nároky, tvrzení a obecně procesní postup v rukou účastníků řízení a soudy nemohou poučovat tak, aby vlastní aktivitou zlepšovaly postavení jedné ze stran, a nahrazovaly tak jejich vůli či zájmy. Z rozhodnutí není patrné, že by stěžovatel utrpěl újmu v důsledku neznalosti právních předpisů [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289)] či v důsledku tvrzeného nesprávného postupu obecných soudů.

14. Rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností jasně popisují důvody pro příslušné výroky. Není z nich patrná svévole, či postup, který by zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele. Okresní soud a následně krajský soud zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, včetně možného zneužití práva vedlejší účastnicí. Jejich závěry obstojí v testu logiky a koherence a nejsou tak splněny podmínky pro to, aby Ústavní soud mohl realizovat svou pravomoc rušit napadená rozhodnutí. Krajský soud srozumitelně popsal důvody, které jej vedly k opačnému závěru o povinnosti stěžovatele hradit vedlejší účastnici náklady řízení, než který vyslovil okresní soud.

15. Stejný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti učinil Ústavní soud i ve věci nákladů řízení. Jak plyne ze závěrů vyslovených v nálezu

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2020, rozhodnutí o nákladech řízení podle úspěchu ve věci není samo o sobě v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Krajský soud ve svém odůvodnění vysvětlil, jakými úvahami se jeho rozhodování ubíralo a proč rozhodl jinak, než okresní soud. Jeho vysvětlení je prosto jakýchkoli excesů, a proto ani v tomto případě nejsou dány podmínky, za kterých Ústavní soud může svou pravomoc realizovat.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

17. Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle . Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit.

18. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze aplikovat ustanovení , o náhradě nákladů zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu