Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 ICdo 150/2020-237

MSPH 93 INS 4348/2015193 ICm 4606/201532 ICdo 150/2020-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, identifikační číslo osoby 45279314, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované B.G.M. holding a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 43873871, zastoupené Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, o popření pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 26155681, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 193 ICm 4606/2015, -199 ( ), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. -142 ( ), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. -169 ( ), určil, že konkrétní pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. jsou pohledávkami po právu (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.) a určil, že na náhradu části nákladů dle bodu II. jeho výroku ve výši 10 000 Kč se použije žalobkyní složená jistota (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 193 ICm 4606/2015, -199 ( ), rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, že by mezi žalovanou a dlužnicí existoval smluvní vztah, jenž by naplňoval charakter úvěrového vztahu, ani nebylo prokázáno, že by žalovaná dlužnici poskytla půjčku, dlužnice přitom neměla ze simulovaného právního vztahu mezi žalovanou a dlužnicí žádný prospěch. Z rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelky navíc neplyne, jaký prospěch měla mít dlužnice z poskytnutých peněžních prostředků, což jej činí nepřezkoumatelným. Coby dosud neřešené klade dovolatelka otázky, 1) zda je naplněn úvěrový vztah mezi žalovanou jako věřitelem a dlužnicí, pokud žalovaná uhradila pohledávky společnosti Image Contracting Ltd. za společnost Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, a to na základě žádosti dlužnice, aniž by dlužnice měla z takového smluvního plnění přímo prospěch, a 2) zda jde o vztah založený smlouvou o půjčce v případě, kdy zapůjčitel, tj. žalovaná, uhradila závazky společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited vůči společnosti Image Contracting Ltd., aniž by fakticky došlo k předání peněžních prostředků vydlužiteli, tj. žalované, popřípadě aniž by zapůjčitel uhradil závazky vydlužitele, tj. žalované. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti je povinnou (nezbytnou) náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. ; tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ). V dovolání, které může být přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že taková otázka v rozhodování dovolacího soudu řešena byla, avšak je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takové rozpory v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit.

Ohlašuje-li dovolatelka nesprávné řešení právní otázky, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, pak předpoklad přípustnosti nevymezuje zcela srozumitelně (jí uváděné předpoklady přípustnosti se zdánlivě vylučují). Z dalšího textu dovolání však plyne, že dovolatelka má jí kladené otázky stran znaků úvěrových vztahů, resp. vztahů založených smlouvou o půjčce (zda takový vztah vzniká i tehdy, nemá-li dlužník ze smluvního plnění přímý prospěch, resp. nedojde-li k předání finančních prostředků dlužníkovi), za dosud nevyřešené, eventuálně (byť dovolatelka nejprve ohlašuje rozdíly v rozhodování, jež však poté neidentifikuje) že jejich řešení koliduje se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , v usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. .

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního u představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně a nikoli majiteli účtu (srov. například usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. ). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. ) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. , či z usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. . Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudky ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , či usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. ).

Konkluze odvolacího soudu v nyní posuzované věci, že žalovaná uzavřela s dlužnicí smlouvy o úvěru, podle nichž také plnila (poslala peněžní prostředky ve prospěch dlužnice na jí označené účty), aniž by na tom cokoli měnilo, že peněžní prostředky směřovaly na účet třetí osoby (bankovní účet, na nějž mělo být – a bylo – podle smlouvy plněno, byl místem plnění, přičemž plnila-li věřitelka – tu žalovaná – na toto dohodnuté místo plnění, pak plnila dlužnici), což by podle odvolacího soudu platilo i pro případ, byly-li by smlouvy posouzeny jako smlouvy o půjčce, se od uvedených závěrů neodchyluje.

Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud v napadeném rozsudku nerespektoval konkrétně zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, pak v dovolatelkou uváděném rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, pročež nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené zákonem. Na dovození podmínky „přímého prospěchu“ dlužníka, jak jí dovolatelka argumentuje (resp. že peníze musely být připsány na účet dlužníka, nikoli třetí osoby), uvedený rozsudek nespočívá.

V rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud akcentoval, že smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru; zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Závěr odvolacího soudu v nyní posuzované věci, podle něhož žalovaná na základě smluv mezi nimi uzavřených plnila dlužnici (na jí označené účty, byť nešlo o účty její), se ani těmto judikatorním závěrům neprotiví.

V usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu, tedy že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, nýbrž i skutečné odevzdání předmětu půjčky, a že při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Ani do rozporu s tímto právním názorem se napadený rozsudek odvolacího soudu nedostal, neboť v nyní posuzované věci odvolací soud dovodil uzavření smlouvy o úvěru (na jejímž základě bylo k postupným žádostem dlužnice plněno na jí označené účty). Toliko nad rámec provedeného posouzení pak odvolací soud k odvolací námitce dovolatelky dodal, že i pro případ, že by mělo být na uzavřené smlouvy nahlíženo jako na smlouvy o půjčce, by posouzení bylo shodné: bankovní účet, na nějž mělo být (a bylo) podle smlouvy plněno, byl místem plnění, přičemž plnil-li věřitel (tu žalovaná) na toto dohodnuté místo plnění, pak fakticky plnil dlužníkovi a nikoli třetí osobě. Ani touto úvahou se ostatně odvolací soud nedostal do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž poukázal-li věřitel na základě požadavku dlužníka bezhotovostně peníze na jím určený účet přesto, že jeho majitelem byla třetí osoba, nemůže obstát jeho argumentace, že mu peníze nepřenechala, neboť plněním na bankovní účet označený dlužníkem věřitel svůj závazek ze smlouvy o půjčce (přenechat peníze) splnil (srov. například již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. ).

Nehledě ke shora uvedenému, otázky, jež dovolatelka klade – zda jsou v poměrech nyní posuzované věci naplněny znaky úvěrových vztahů, resp. vztahů založených smlouvou o půjčce – především vycházejí z vlastních skutkových závěrů vztahujících se konkrétně (a výlučně) k nyní posuzované věci ohledně vztahu mezi konkrétními subjekty, tj. žalovanou, dlužnicí a společností Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, podle nichž žalovaná uhradila pohledávky společnosti Image Contracting Ltd. za společnost Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, resp. závazky společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited vůči společnosti Image Contracting Ltd. Tyto dovolatelčiny skutkové závěry se odvíjejí od přesvědčení dovolatelky, že se žalované nepodařilo prokázat, že mezí ní a dlužnicí existovaly smluvní vztahy (smlouvy o úvěru či smlouvy o půjčce), a to v situaci, kdy odvolací soud měl naopak za prokázané, že žalovaná a dlužnice spolu uzavřely smlouvy o úvěru, v nichž se žalovaná zavázala, že na požádání dlužnice poskytne v její prospěch peněžní prostředky, že poté žalovaná poskytla peněžní prostředky dlužnici (a nikoli jiným subjektům), a to k jejím postupným žádostem na jí označené účty.

Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ). Zpochybnění právního posouzení věci, kdy dovolatelka konstruuje, že „spíše“ ze strany společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited ve vztahu k žalované jde o bezdůvodné obohacení, nebo že žalovaná přistoupila k dluhu společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, eventuálně že šlo o skryté půjčky ve prospěch společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, je tedy založeno především na zpochybnění skutkového stavu, na němž své právní posouzení založil odvolací soud. Přípustnost dovolání podle však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že se v napadeném rozsudku s otázkou prospěchu dlužnice z poskytnutých peněžních prostředků nevypořádal, což napadený rozsudek činí nepřezkoumatelným, pak naznačuje možnou vadu řízení. Vady řízení však nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl Nejvyšší soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání ( věta druhá ), což v projednávané věci není naplněno. Dovolatelkou vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu v posuzované věci naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak podle není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání odmítl podle pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná osoba domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. 4. 2021

Mgr. Jiří Němec předseda senátu